Game of Fate [7.Kapitola]

24. dubna 2010 v 18:09 | *EMOgirlEMO* |  » Game of Fate


16.4.2009 - Pátek
Včerejší zbytek dne jsme s matkou ztrávily v nákupním centru. Všude měli alespoň jeden jediný, krásný kousek oblečení, takže jsme nakonec přišly s hned několika outfity. Jak lépe nakupovat, než hned vše sladit?
Musím říci, že nebýt masáže, kterou jsme si po oběhnutí všech obchodů dopřály, nejspíš bych dnes nebyla schopna chůze, aniž bych po pár krocích klela. Nemohu nezmínit, že mi na dobré náladě nepřidal ani včerejší, opět velmi divný sen. Maminka se mě hned ptala, co se děje. Nebylo lehké to zahrát do zcela normální noční můry. Usla jsem totiž u přepínání hudebních stanic ve svém křesle. A hádejte, o kom včerejší sen byl? Ano, ani tento nebyl vyjímkou těch podivných absurdit. Tentokrát jsem ho viděla u nás na schodech. Čím dál tím lepší, nezdá se Vám? Dokonce mi bude ve snech běhat po domě, né-li v příštím snu po mém pokoji. Co uvidím dál?
Raději bych měla bezesné noci, než abych se děsila toho, co mě čeká příště. Možná by mi stačil zase nějaký živý sen o temné místnosti s temným stínem neznámé osoby. Neměla jsem toužit po zjištění, kdo se za tou postavou skrývá. Mohla jsem si naivně namlouvat, že je to hodný, milý kluk. A každý večer bych se do postele těšila. Poslední dny cítím takový divný pocit zmatenosti. A to nejen ve své hlavě.
***
Od rána dnešního rána jsem zrovna nepřekypovala energií. Možná to bude tím, že se má hlava znovu mírně ozvala. Ale musím říci, že předtím jsem to snášela o moc hůř. Nedalo se to vydržet. Momentálně je to již trochu lepší a to zásluhou prášku, který jsem si před chvílí vzala. Mamka se mě hned starostlivě ptala, jestli mi nic není. Samozřejmě jsem ji řekla, že se mi zase vrátila ta bolest hlavy. Podivně zbledla. Cítím, že by měla zájem o to, abychom si promluvily. Tak nějak mi to začlo chybět. Většinou si ke mně večer sedla do křesla u mě v pokoji a o víkendu jsme vydržely povídat si o všem možném klidně celé hodiny. Mnohdy jsem nemohla spát. Vždy mi maminka dělala společnost. Pomáhala mi s mými problémy, a proto si zaslouží, abych ji pomáhala já. Snažila jsem se z ní vždy nenápadně dostat to, co ji tíží. Nechtěla mě zatěžovat svými problémy, ale dnes se ji konečně musím zeptat. Tedy pokud ta charitativní akce skončí trochu v přijatelnější hodinu, než obvykle.
Všichni z přítomných dávají tučné částky do ruzných nadací. Kupují si tím postavení ve společnosti. Jak pošetilé, když řeknu, že mi to přijde absurdní. Každý má přeci právo udělat si o dotyčném svůj vlastní obrázek.. A peníze? Peníze nehrají roli. Pro mnohé spolužáky možná ano, ale pro mě? Pro mě nikdy nebylo důleité, kolik má kdo na kontě. Člověka můžeme poznat jen tehdy, když nám otevře své srdce. To mi připomíná, že Brian nemusí být nijak hnusný a arogantní či namyšlený. Podle mě je to jen proto, že se bojí otevřít ostatním lidem. Přeci jen je tu nový. Možná nesdílí ještě k nikomu sympatie, takže nejsem jediná, na kterou tak štěká. Nevím, proč si to namlouvám.
A ani zdaleka netuším, proč je takový. Jak to, že se mé myšlenky stočily opět k němu?

Velmi tiše si pro sebe zpívám s hlasem zpěváka jedné z mých oblíbených kapel. Z repráků mého notebooku zní jedna z písniček z jejich nového alba. Ani si neuvědomuji, že jen uchváceně pozoruji krásný, a však trochu ponurý videoklip.
Vidím v něm kouzlo, které mě uchvátilo prakticky hned. Kouzlo jedinečnosti, které se v tomto stejnorodém světě, vidí jen zřídka. Každý člověk je originál, ale vše je jen na něm, jak svou originalitu pojme.
Obyčejné kopie vidíme na každém rohu, ale ty s vlastním stylem? Proč bychom zahazovali své vlastní já, když se každý člověk něčím liší? I kdybychom byli všichni stejní navenek, uvnitř jsme zcela odlišní a jiní. Nevím, proč tu rozvádím něco, co nepatří k tématu. Ale když se dívám na něco tak dokonalého, nedokáži mlčet. Klip není ničím vyjímečný.. Ale právě pořekadlo ', v jednoduchosti je krása'' je na místě podotknouti. Každý interpret pomocí svých písniček ventiluje své pocity. Sice zaobaleně, ale dokážeme číst i v zcela zakódovaném textu. Jen musíme chtít.
***
,,Zlatíčko, vážně Ti nic není?'' optá se žena své dcery sedící na koženém křesle u psacího stolu, sklánějíc se nad klávesnicí svého notebooku. Přisedne si do křesla opodál a zadívá se na její bělostnou tvář. Dnes nebo nikdy.. Bude ji to muset říci. Bolesti hlavy ji měly již dávno přejít. Pokud našla správnou cestu ke své schopnosti, v což věřila a stále věří. Nemůže dopustit, aby kvůli ní něco propásla. Čím dříve se smíří se svým osudem, tím lépe. A však jelikož nechce zkazit dnešní večer, najde si záminku ji to vysvětlit po něm. Bude ji nenávidět. Je si tím jistá. Možná proto již několik večerů skoro nemluví a několik nocí nespí.
,,Vůbec nic.'' zakroutím hlavou a následuji matčiny kroky do jídelny na pozdní oběd. Proč je to vše tak těžké? Mé myšlenky se točí jen kolem jedné věci. Ano, kolem toho, proč se chová ten kluk tak divně. Vždyť jsem mu nic neudělala. Nijak jsem ho nepohoršila a nechovám se přeci až tak hrozně. Možná jsem byla v prví chvíli zaskočená, že vidím zcela shodného mladíka na stejném místě, jako v mém snu.. Nic víc.

Je tu ještě jeden problém. Annabell.
Už moc dobře vím, že ona je za těmi pomluvami. Nemohla jsem tomu věřit, proto jsem byla zprvu tak odměřená, ale Jane věřím. Ona je velmi hodná dívka a myslím, že po tomto týdnu bude již všechno v pořádku. Našla jsem pravou nejlepší kamarádku. Annabell
jen potřebovala někoho, komu mohla říkat všechny pochvalující řečičky o sobě samotné. Já jí posloužila. Teď se ke mně otočila zády jen proto, že jsme ji omrzela. Ne, tím to nebude. Věřím, že jsme byly kamarádky.. Sice ne nejlepší, ale byly.
Objevil se zde Brian a vše šlo stranou. Nevím, proč, ale přitahuje mě víc, než je zdrávo. Ten kluk není obyčejný.. Možná jsem si k němu až moc rychle našla cestičku. Vlastně k němu chovám jen sympatie a tak to zůstane. Nevím proč, ale já ho nemám za arogantního, namyšleného syna nejbohatších, vlivných lidí v Londýně. Zkrátka, jako by mě k němu ten podivný sen připoutal hned ze začátku. Co to plácám, vše si jen namlouvám. Nic z toho nikdy nebude a stejně bych nestála o kluka, který se chová tak hnusně.
Zalezu do své koupelny, kde si napustím vanu příjemně teplou vodou. Relaxace nikdy neublíží. Zvlášť, když si dopřejete poslech své oblíbené hudby.
***
Oblékám se do mírně společenských šatů. Jelikož to není žádný významný večer v mém životě, vybrala jsem si nakonec trochu kratší šaty. Jsou krásně, bělostně bílé s hedvábnou mašlí pod prsy o odstín světlejší pískové, či krémové barvy.
V hale je již vše nachystáno. Ve vázách jsou krásné kytice, které se přímo dokonale hodí k mým šatům. Celý outfit jsem doplnila krásnými náušnicemi, hodícími se k pár náramkům na mé pravé ruce. Do výstřihu jsem na oživení holé kůže nandala bílé perly, které jsem dostala před pár týdny od babičky. Prý to nejsou obyčejné perly nosící smůlu, jak se říká, když si je pořídíte sami.
***
Je již něco kolem půl deváté večer a já slyším již několik hlasů, bavících se dole v hale. Nejspíš již začínají všichni pomalu chodit.
Sejdu dolů a trochu si přehodím své hnědé vlasy, které jsem nechala nakonec volně rozpuštěné podél svých holých ramen, na pravou stranu. Všechny přítomné samozřejmě pozdravím, chvíli s nimi slušně prohodím pár vět, vyslechnu si samou chválu a nechám všechny dospělé, aby se společně bavili o nudných záležitostech typu 'chod firmy, nemovitosti, akcie' atd.
Sama se odeberu k jednomu ze švédských stolů s občerstvením, abych si vzala nealkoholický drink. Vše je dokonale zařízeno a číšníci, které rodiče najali, jsou přímo úžasní. Velmi pozorní, jelikož se ptají každého, jestli něco nepotřebuje. A to hned jakmile si všimnou, že ve sklence nemají již nic.
Odeberu se do altánku na zahradě, kde bych měla být sama. Stejně jsem si tam zapomněla mobil a sešítek s všemožnými kresbami. Zděšení mě čeká až při podrobném studování vysoképostavy, opřené o stolek. Oliver s Nellou mi volali, že se dostaví kolem deváté. Jejich rodiče tu již jsou, samozřejmě jsem se ze začátku vědovala právě z velké části jim. Moji rodiče si s nimi velmi rozumí. Jelikož to nemůžou býti oni, nejraději bych se otočila na podpatku svých bot a mířila si to rychlejším tempem rovnou nahoru do svého pokoje. Jenže na to je to teď už velmi trapné. Nenápadně polknu a vykročím po podsvíceném chodníčku na zahradu. Tmavá postava je mi povědomá a já si říkám, že jsem přímo tento stín již někdy viděla.
Pomalu vkročím do altánku a i přesto, že je tu rozsvícená jedna z lamp, krásné hvězdy na obloze jsou velmi patrné a viditelné. Je to on. Ztuhnu, když si uvědomím, co právě drží v ruce. Nejen, že je můj mobil kousek od něj, ale blok, ve kterém jsou vešekeré mé skicy, drží ve svých rukou a zaujatě si prohlíží jeden z mých obrázků. Nejsem dobrá v kreslení, ale přesto mě to baví.
,,Ehm..''odkašlu si nenápadně a velmi tiše. Lekne se a trochu se nadzvedne. Blok stále drží na stránce, kde je vyobrazená ta postava ze snu. Ano, já si kreslila toho, kdo figurival v mých prvních živých snech. Jeho. Zrůžovým i když vím, že nepozná, že je tam vyobrazený on. Naštěstí jsem to nedokreslila. Upře na mě svůj pohled a pravou dlaní si zajede nervózně do vlasů. Pousměji se, i když si vzpomenu na to, jak se k sobě na školních chodbách chováme. Štěká na mě a já mu to vše oplácím. K tomu všemu jsem netušila, že tu bude i on. Mohlo mi to být jasné. Moji rodiče se znají s panem Ewtonem.
,,J-já.. Pokud jsi to kreslila ty, tak je to vážně krásné.''usměje se také a já znovu zrůžovým. Jsem vděčná, že jsme tu jen za svitu měsíce a jedné z několika světel, až v úplném rohu altánku. Není mě vidět. Možná vidí jen mé bílé šaty.
,,Děkuju.. Ale neumím to, takže.. Takže to musíš brát s nadhledem.'' nejsem si jistá, jestli jsem zvolila správnou volbu tykání. Jsme sice stejně staří, ale on se ke mně nechoval hezky. Proč se najednou změnil? Proč se chová tak mile.. Přesně tak, jako z mého/v mém snu?
,,Je to nádherné.'' usměje se znovu a už si nervózně nepohrává s vlasy. Má na sobě černé sako, pod kterým má bílý svetřík s výstřihem 'do véčka'. ,,Promiň, že jsem to tu takhle našel a hned zvědavě prohlédl, ale..'' trochu zvážní a zamrká.
Nevím, jestli mu něco je, ale určitě má dlouhé, krásné, tmavé řasy. Jeho azurově modré oči vidím poprvé tak dobře, jako právě teď. Pokud nepočítám své snění.
,,Pokud to byl jenom ten skicák, tak nevadí.'' popojdu trochu stranou a nadechnu se čerstvého vzduchu. Dnešní večer je krásný. Obloha bez mráčků a venku je teplé dusno. Jako by ani nebylo jaro. Pochopí, že mírně narážím na mobil v jiné pozici, než jsem ho nechala a rychle odloží i blok s mými dílky na stolek vedle telefonu.
,,Jistě, to bych si nedovolil. Právě jsem měl v plánu porozhlédnout se po majiteli.'' nepřipadá mi zlý. Možná proto pro mě bude horší předstírat, že se tohle nikdy nestalo. Vždyť příští týden ve škole na sebe budeme opět štěkat jako psi. Jsem si tím jistá.
,,Už nemusíš.'' usměji se a jsem k němu otočená zády. ,,Právě jsi ho našel.'' doplním pro jistotu. Vsadím se, že mu došlo, komu IPhone patří. Koukám do naší velké zahrady, na druhou stranu od bazénu a terasy. Překvapí mě, když se objeví po mém levém boku. Opře se o altánek vedle mě a pozoruje to stejné, co já.
***
Ani nevím, jak dlouho jsme mlčky ztrávili v tom altánku. Pozbytek večera jsme se pak již neviděli. Přesně, čeho jsem se obávala. Tento moment se mu vymazal z paměti hned, jak jsme z toho altánku odešli.
Již jsem mírně unavená, proto jsem se s loučením odebírala do svého pokoje. A však na schodech cestou nahoru jsem zcela ztuhla. Nuceně jsme zavřela oči a jako bych se na okamžik přenesla do nějakého 'vidění' z toho mého snu. Brian vypadal překvapeně, ale přesto klidně stál kousek ode mě. Moc dobře sice nevím, co mohl dělat nahoře či na schodech, ale teď je mi to jedno. Jediné co si pamatuji je jen to, že divná scénka ze sna zmizela a vystřídala ji černo-černá tma. Dále nevnímám již vůbec nic. Nevím co se se mnou děje, kde jsem a ani co se stalo.
***

Začínám pociťovat nepříjemný chlad na svém čele. Pomalu otvírám oči a to opravdu jen mírným mrkáním. Hlava se mi trochu točí a já si uvědomím, že ležím ve svém pokoji v ústlané posteli. Jak jsem se sem dostala? Nejsem přikrytá, mám stále společenské šaty z pátku. Počkat, on je stále páteční večer? Je mi velmi divně a hlavně cítím vnitřní horko, které mě polévá.
,,Zlatíčko..'' vydechne s úlevou v hlase maminka, sklánějící se nade mnou. Sedí vedle v přitáhlém křesle. Otec prý odešel před chvilkou, protože si se mnou potřebuje mamina promluvit. Bolest mé hlavy se již nestupňuje, ale trochu upadá.
,,Co se stalo?'' zašeptám ochraptělým hlasem a s pomocí svých dlaní se nadzvednu a posadím se. Opřu se o pelest postele, spíše několik polštářů dělící mě od pelesti. Vypadá to, že je ještě pár lidí v naší hale. Asi o sobě nevím trochu déle, než myslím.
,,Z ničeho nic jsi se sesunula k zemi na schodech. Naštěstí opodál stál mladý syn pana Ewtona, takže jsi mu spadla do náruče..'' řekne podivným, místami chvějícím se hlasem. Začíná se bát toho, jestli se vše podařilo. Co když je toto omdlení špatné znamení? Nebo naopak označuje zcela kompletní 'dobití' schopností?
,,Divím se, že se namáhal.'' procedím skrze zuby mírně podrážděně. Samozřejmě tak, aby to nebylo slyšet. Přeci jen by maminka nejspíš nebyla ráda, kdybych mluvila takhle o někom, kdo mě nenechal sesunout k zemi, jako pytel brambor. A nemám zrovna chuť vyprávět všechny detaily typu, že se k sobě chováme ve škole vážně ''hezky''.

Vím, že chce něco říct, proto se nenamáhám s dalšími otázkami. Jemně si přejedu přes čelo a promnu si spánky. Bolest pomalu odeznívá a horečka, kterou jsem očividně měla, také.
,,Víš beruško.. Něco Ti musím říci.'' řekne rozpačitě a já přikývnu. Nedokáži myslet nad ničím jiným, než co se odehrávalo dnešní večer. Jak divné. ,,Nebudeš mi věřit, ale ty sny, které se ti poslední dobou zdály.. není to jen tak normální a obyčejné snění.'' začíná a já nevěřím svým uším. Jak to ví? Počkat, zmiňovala jsem se o tom jeden večer, myslím. Říkala jsem, že se již několikrát splnilo to, co jsem viděla ve snu. Neuvedla jsme přímo detailně příklad příchodu toho synka pana Ewtona, ale říkala jsem části. Kolikrát se splnilo to, že měl na sobě stejné oblečení, jako v mém snu..
,,Je ne- neobyčejné?'' zeptám se udiveně s trochu vystrašeným podtónem. Samozřejmě tomu nevěřím. Maminka mě chytne za levou dlaň, kterou vezme do svých rukou. Rozpovídá se a já nemohu uvěřit svým uším. Její oči se zaplňují slzami a já se začínám bát faktů. Co když se stalo něco vážného?
,,Vyvolení z babiččiny generace měli určité schopnosti. -Vím, že se to zdá divné a nereálné, ale vyslechni mě, sluníčko.-''řekne a rozhání kapičky slané vody v jejích očích. Jen zaujatě přikývnu. Věřím ji, ale bojím se, co bude následovat. ,,Má generace byla přeskočena. O to větší máš schopnosti ty. Ve svých snech vidíš -zatím jen- blízkou budoucnost, která se skutečně vyplní.''nasucho polkne a pokračuje dál. ,,Vím, že mi to nikdy neodpustíš, ale nebojuj s tím..'' teď již nechá volně stéci slzu, která si hledá cestičku po její tváři. ,,Prosím…'' šeptne do ticha. Srdce mi buší jako splašené. Vše si dávám dohromady. To proto nastoupil do naší školy Brian? Protože se mi o tom zdálo? Vše pasuje, vždyť mé teorie ve snech se vyplnila.
,,Takže vždycky, když usnu, uvidím co se stane?'' ptám se se staženým hrdlem. To není možné. To není schopnost a dar, jak říká maminka. To je prokletí. Vždyť já se o to neprosila. Slzy mě začínají studit na líčkách. Obejme mě.
,,Zatím jen při snech… Pokud vše půjde podle plánů, možná Tě budou vize doprovázet i během dne.'' řekne a já se rozpláču. ,,Je jen otázkou času, kdy dokážeš rozeznávat vize od normálního snění. '' takže ještě někdy vůbec budu moci snít? Ty bezstarostné sny, ve kterých se nebudu bát o životy svých blízkých? Vždyť já nechci vidět všechno, co se děje. Nechci číst budoucnost, či co.. Teď již vážně. Tohle se mi jen zdá. Je to jeden velký sen. Jeden, velký, hloupý sen zkládající se ze lži.
,,Nestojím o to. Já…'' vzlykám do její náruče. Žena nechá volný průběh svým emocím. Bude trvat velmi dlouho, než se její dcera srovná s pravdou. Bojí se, že svůj dar nebude chtít přijmout. ,,Mami, proč já? Proč??'' vzlyká dál a je jí úplně jedno, jestli právě teď vypadá jako malá dívenka. Nedokáže si připustit, že se jedná o dar. Zdá se, že netouží po nadpřirozených schopnostech. Přitom tolik lidí by dalo cokoliv za co, aby věděli, co je čeká příště v blízké budoucnosti.
Ona ne. Touží po normálním životě a není si zcela jistá, jestli to není další z řady příliš živých a reálných snů, které se ji zdávají poslední dobou velmi často. Co když je pravda o tom omdlení, ale dále je to jen pobláznením v její hlavě? Není si jistá ničím. Doufá však v to, že se s potem/orošením na čele probudí. Po ničem jiném netouží..
--
Jedna z mnoha mladých dívenek je na samotném dně. Nalhává si něco, co by ji zachránilo. Co by ji vytáhlo ze spárů osudu a polapilo její neuvěřitelný zážitek. Jenže nikdo si svůj osud a dosavadní život vybrat nemůže. Vše je ve hvězdách.
Možná proto se tato generace dozvídá své schopnosti a dary již takhle brzy. Nikdo neví, co bude následovat. Možná se stane něco, co navždy změní osudy spokojeně žijících lidí, něco týkající se obyvatel tohoto města. Nikdo nic netuší. Jen jedna mladá dívka leží ve své posteli a jediné, na co se její oči zmohou je produkovat slzy jako hrachy. Nedokáže zcela uvěřit svému osudu, ale přesto se vydá na cestu objevování. Na cestu, při které potká pravé přátele, ale i takové, které je lepší nevidět. Objeví věci, které měly zůstat raději utajeny.. A také zjistí, co vše se v jejím srdci zrodilo. Nenávist, či láska? Nebo jen mírně zalíbení?...
Nejspíš nic z toho.
___

Alice měla na sobě:

__________________________________________________________________________

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 CooL- Nicky | Web | 25. dubna 2010 v 9:33 | Reagovat

wau, je to fakt krásne, čo krásne, je to dokonalé.. vážne!... nechceš dať ešte neakú kapitolu?? O:)

2 fucking-pr1ncess | Web | 25. dubna 2010 v 20:31 | Reagovat

dokonalé :-) hlavne nech sa Annabell stane niečo zlé... nemám ju rada... má ju vlastne niekto z tých čo to číta rád? :-D

3 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 25. dubna 2010 v 23:05 | Reagovat

zlato dokonalost..takže konečně Alice ví, co s ní je...no vzala to sice špatně..ale zajímalo by mě, co si o ní myslí Brian :)..jsem zvědavá na pokráčko

4 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 26. dubna 2010 v 23:33 | Reagovat

[2]: nie, ja som na Annabell v tejto poviedke priam alergicka :D

5 *EMOgirlEMO* | 26. dubna 2010 v 23:49 | Reagovat

[4]: :D:D To si vážně nikoho na svou stranu nezískala? :D (nedivím se :P)

6 Neliss | E-mail | Web | 1. srpna 2010 v 21:16 | Reagovat

[5]: Ja už som z jej strany dávno preč.:D

Je dobré, že sa to trochu vysvetlilo. A páčilo sa mi aj, že Brian bol konečne milý. Ktovie čo bude v škole... a tiež, čo bude hlavnou zápletkou, ten posledný odsek bol zaujímavý.

7 *Emmgirl* | Web | 1. srpna 2010 v 22:39 | Reagovat

[6]: To jsem moc ráda :)) Ani nevíš jak mě těší, že to čteš! x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama