Game of Fate [8.Kapitola]

28. dubna 2010 v 12:39 | *EMOgirlEMO* |  » Game of Fate


17.4.2009 - Sobota
Nevěřím tomu, že mám nějakou mírně nadpřirozenou schopnost. Vždyť já nestojím o to, abych se tolik lišila od ostatních. Celou noc jsem oči nezamhouřila. Bála jsem se a stále se bojím toho, co se stane. Vždyť je to prokletí, žádný dar! Nestojím o to.. Chci být normální. Zase ta obyčejná dívka, bohatých rodičů, pro které peníze nejsou důležité. Nejsem jedna z těch bohatých, namyšlených děcek, které spoléhají na postavení svých rodičů, aby se někam v budoucnu dostali.
Tak proč? Proč zrovna já? Přeci je mi jedno, jestli abnormální schopnost vyšla na mou generaci, jelikož je to zařízené vždy ob jednu. Klidně, ať se o mou schopnost podělí někdo jiný. Já nejsem předurčená k velkým věcem, jak říkala maminka a babička, se kterou maminka mluvila po telefonu. Poté mi ji předala a babička mi začala vše vysvětlovat. Mé bolesti hlavy patřily podle babičky k 'proměně' či 'přeměně'. Zkrátka k začátku vidění, které mě prý bude doprovázet. Nechci být monstrum nebo blázen, který vidí do budoucnosti. Nestojím o nic podobného.
Nedokáži přesně popsat slovy, jak se cítím. Nechávám jen své slané slzy, aby si hledaly cestičku po mých tvářích. Nechám toho postěžování si a budu se raději trápit uvnitř sebe, než abych otravovala všechny okolo mne.
Oliver s Nellou dorazily včera vážně kolem deváté hodiny. Jenže prý se celý večer jen báli, co se mnou stalo a jestli mi nic není. Stále nechápu, proč jsem omdlela, aniž by mi předtím bylo nevolno. Nejspíš to prý bude tím, že mé schopnosti nabily dostatečné a potřebné síly. To se dostávám stále k stejné, jediné otázce, která mě tíží nejvíce.. Proč jen jsem to zrovna já…?
***
Celý den jsem nevylezla z postele. Vůbec nic nejím. A to dokonce ani, když mi přinese maminka s Rose vše pod nos. Nedokáži si představit, že jednou uvidím ve svých snech něco hrozného.. A mělo by se to ještě ke všemu stát? Těžké je samo o sobě prožít noční můru, ale vždy když se probudíte, zaplaví Vás pocit úlevy a štěstí, že je to jen sen. Jen hrozitánský sen.
Nedokáži, neunesu ani jen to pomyšlení, že uvidím nějakou hroznou událost, která ovlivní někoho blízkého. Co když se všechno splní a promění v realitu? Tohle vše je jen jedno velké prokletí. Nemění to však nic na tom, že svou rodinu miluji. Je pro mě vším a to se nezmění.. Vždy bude to nejdůležitější co mám.
Když mi maminka říkala s pláčem, že chápe, jestli budu svůj rodokmen nenávidět.. Musela jsem ji z toho vyvést. Možná to neznělo věrohodně, protože mé slzné kanálky právě fungovaly a byly zapnuty, ale jsme si jistá, že to mým rodičům dojde. Tatínek ví také o 'daru', který mám z matčiny strany. Prý to netušil do doby, než mě začala bolet hlava. Ano, je to již skoro měsíc.
Začátek dubna se nezdál býti ničím divný a odlišný od uplynulých měsíců. Kdyby byl dneska či vlastně již včera apríl, možná bych se všemu zasmála. Ale takhle? Nejde jen tak přejít něco takového. Dozvěděla jsem se, kdo opravdu jsem. Jenže já bych byla mnohem radši, kdyby takhle skutečnost byla přede mnou utajena. Nesrovnám se s tím jen tak. Tím si jsem jistá..


19.4.2009 - Pondělí
Ráno, jako každé jiné. Jarní paprsky slunce oslňují mé oči při pohledu z terasy. Svá uplakaná kukadla jsem trochu zkrášlila. Doufám, že nic nebude poznat. Nechci nikomu vysvětlovat, co se děje. Jak bych jim mohla říct, že se měním na nějakou divnou dívčinu, která umí číst myšlenky? Nejsme ve fantasy filmu či nějaké abnormálně smyšlené knižní předloze nebo-l i scénáři pro nějaký sci-fi film, ve kterém se objevují nadpřirozené síly.
Když se převlékám do bledě modrých džínsů, delší pruhované vestičky v broskvovo-šedé barvě a jelikož má celkem veliký výstřih, nedovedu si představit, že bych nechala vykukovat krajkovou část podprsenky, jak to nosí například Annabell či namyšlená drba školy Becky. Proto si pod pohodlný svetřík vezmu lehké tílko. Mobil, peněženku, dioptrické brýle na dálku i sešity zandám do šedé, kožené kabely. Vše se tam vejde a já jsem velmi ráda, že toho dnes není potřeba tolik. Vlastně učebnice si nechávám již ve skříňce, jak to dělá většina studentů, a z dnešních sešitů si beru jen jeden na praxi.

Po velmi rychlé snídani se rozloučím s rodiči i Rose a vydávám se k autu. Nemyslete si, že jsem již zcela srovnána se svou budoucností. Celou noc jsem nespala. Opět. Od pátečního večera jsem stále potichu a u mě to není nic obvyklého. Vždycky jsme patřila k těm trochu upovídanějším. Ne doslovně. Samozřejmě jen, když bylo téma, ke kterému jsme měla co říci. Jelikož jsem stydlivá, nedokáži mluvit s někým, koho neznám moc otevřeně.
***
Jako tělo bez duše vyrazím do třídy, kde se sejdeme společně s naší slečnou učitelkou. Jediný den, kdy mohu zcela odložit školní uniformu naší univerzity. Ano, jako snad na každé škole tady v Anglii se nosí i v té naší školní uniformy. Většinou vidíte skupinky lidí, které je na sobě nemají, ale správně by se nosit měli. Jelikož je tohle smíšená Anglická škola, kluci mají sako s kravatou a mi dívky máme vestičku s erbem čili nášivkou erbu naší školy. Abych pravdu řekla, skoro nikdo je už nenosí. Naše milá paní ředitelka Kingstonsonová dovolila, abychom je zastrčili všichni hluboko do svých skříní a každý den se něčím lišili.
Nejspíš ji k tomu donutila situace, kdy namyšlené dívky z naší školy odhodily 'stejnokroje' a stejně oblékly své vlastní, až moc růžové oblečení a mini sukně.
Dnešek totiž ztrávíme na exkurzi v jednom z muzeí v Jižním Kensingtonu. Věřím, že by to nebylo mco zajímavé, jelikož jsme tam byli již v nižším ročníku, ale jediná dobrá zpráva je ta, že mi bude dělat společnost nejen Jane s Nellou, nýbrž i Oliver. Ano, jdou i třídy o ročník nad námi.
***
,,Panebože.. Ty mi chceš říct, že jsi jasnovidka?'' vykulí na mě své hnědé oči Nella. Vím, že jsem ji to neměla říkat, ale je to má kamarádka. Zaslouží si to vědět. Známe se již nějaký ten rok, a proto si jsme jistá tím, že ji to můžu říct. Před Jane Zoe a Oliverem raději pomlčím. Jane neznám tak dlouho, i když přesto si jsme jistá, že by reagovala kladně. Olivera nechám na později. Samozřejmě mu to řeknu, ale jelikož teď sedím v parku na lavičce vedle Nelly -máme zrovna rozchod a Jane odběhla za Oliverem, který je ve společnosti kluků na druhé straně parku-, myslím si, že je to vážně dobrá chvíle. Annabell se celou tu dobu přetvařuje a ráno jsme společně prohodily pár slov. Já přistoupila na její hru a ještě chvíli ji budu naoko považovat za svou 'nejlepší kamarádku'.
,,Nevím, co jsem. Jenom si jsem jistá tím, že to není žádný přihlouplý dar, ale prokletí.'' zašeptám znuděně, flustrovaně a vyřízeně. Obličej si schovám do dlaní a chvíli tak zůstávám. Bojím se. Jak na to bude reagovat? Co když se nebude chtít přátelit s podivným človíčkem, který prostřednictvím snů rozeznává blízkou budoucnost? Neměla jsem ji to raději říkat. Bojím se..
,,All, neboj se. Víš, kdo by za takovou schopnost dal cokoli?'' obejme mě a já se na ni podívám. Ona je moje štěstí. Tak jako s Oliverem a teď již i Jane se s ní cítím báječně a mohu ji věřit.
,,Jenže já o to nestojím. Proč zrovna moje babička musela vidět všechno z budoucnosti?'' zakroutím hlavou a poté dodám ,,Nenaučím se to ovládat, tak jak mi všichni říkali. Prý uvidím jen budoucnost mého okolí. Na kterých mi záleží a tak. Vše co se bude nějak krajně týkat mě.'' upozorním to, co jsem si doteď neuvědomovala. Kdybych viděla všechni lidi kolem sebe, asi bych musela mít vidění ve snech pokaždé. Každou noc bych se dostala do těch živých snů.
,,Počkat, takže jak se Tě týká ten nový kluk Brian?'' řekne po chvíli trochu zamyšleně. Své modré oči zaměřím jen na jediný cíl. Oliver s Jane jdou z druhého konce parku k nám a já vidím sedět trochu stranou Briana. Je opřený o kmen jednoho nejstaršího -tím pádem největšího a nejobjemnějšího- stromu uprostřed parku. Moc lidí k němu nechodí a tak se trochu zarazím. Divím se, vždy jsem byla jediná, kdo se tam chodil soustředit. Teď se budu miuset dělit o místo, kde mi chodí do hlavy inspirace na kresby, povídky.. Nevadí mi to, ale možná mi není příjemné to, kdo je ten, s kým bych se měla potkávat na shodných místech. Nejspíš si jen chtěl sednout od ostatních. Ten kluk se mi zkrátka nezdá špatný. Ani zlý či namyšlený. Jen se straní od ostatních, což chápu. Nemá přeci problém jen se mnou. Dneska to bylo opět jiné, než u nás na zahradě v altánku. Na chodbě jsme se ráno potkali a jeho pohled byl celkem… Jak to říci.. Jsem mu asi něčím nesympatická. Proč na sebe znovu štěkáme, když v páteční večer to vypadalo trochu jinak?

,,Fialko.. Posloucháš mě?'' zamává mi dlaní před obličejem Oliver sedící vedle mě z levé strany. Jane si sedla naprvo od Nelly. Ihned se proberu ze svého přemýšlení a s úsměvem přikývnu. Oliver se zasměje a já naznačím pohlavek. On moc dobře ví, za co. Copak jsme si domluvily, že jsem mu dovolila používat to hrozné oslovení? Dobře, tak.. Tak si už neumím moc dobře představit den, kdy bych neslyšela volání 'Fialko' Oliverovým klidným hlasem, ale… Ale jsem si jistá, že bych to nějak zvládla.
,,Když k Tobě to zkrátka patří, Fialko.'' vyplázl na mě špičku jazyka a bez okolků přehodil svou pravou paži přes mé rameno. Začal se se mnou pohupovat ze strany na stranu, snad jako bych byla malé dítě, které uklidňuje. Jako by tušil, že potřebuji cítit podporu ze strany své rodiny a také od svých kamarádů. V nouzi poznáš přítele. A Annabell jím není.


20.4.2009 - Úterý
Pomalu si začínám uvědomovat, co to všechno obnáší. Vše má svůj smysl. Vím, že se cítím stále tak divně a nejspíš to chvilku potrvá, než se zamyslím nad tím, proč jsem zrovna já 'získala či zdědila' takovou schopnost. Vždyť je to nereálné. Nemůžu vidět něčí budoucnost. Takhle to nemá fungovat v normálním, dnešním, moderním světě. Jenže proč odporovat? Nic s tím neudělám. Hlavně, že už nemám potíže s bolestmi. Nemusím zobat několik prášků denně.

Dnes se mi zdál opět velmi živý sen. Brian -ano, zase ten ''nový'' kluk- šel kolem několika hloučků na školní chodbě. Není mi moc jasné, co z toho mám vydedukovati, ale jelikož prý můžu snít stále jen své sny.. Nejspíš to bude jeden z těch normálních. Asi jsem se zbláznila, protože obvykle v mých tajných snech nefiguruje klučičí postava. A už vůbec ne mladík, kterého skoro neznám. A i když Briana Ewtona již trochu odhaduji, nepatří zrovna k těm, kteří by se chovali nějak hezky.
***
Annabell stojí opodál s Becky. Něco si šuškají a já si jsem jistá, že teď je ta správná doba, konečně ji to říct. Vždyť jsem je před třetí hodinou sama slyšela. Plánovaly společně další námět na pomluvy týkající se mě. Tentokrát to měly být přišité uši. Nenechám se shazovat.
,,Ahoj Annabell..'' přijdu k těm největším drbnám na škole ve společnosti Bells s úsměvem. Nehodlám jim hned vyklopit, že to vím. Ale jsem si jistá, že dneska naše velké ''přátelství'' skončí.
,,Brith..'' přivítá mě svým trošičku pištícím hláskem a obejme mě. Když si chce hrát na něco, co není.. Klidně, nebudu jí bránit. Ostatní trochu popojdou a já tedy začnu. Konečně si udělám pořádek. Nechci, abych byla v jejích očích stále ta naivní a hloupá Alice Brithany Reasson, která je na všechny milá a věří někomu, kdo ji za zády pomlouvá. Byla pro mě kamarádkou, i když jsem věděla, že je trochu víc namyšlená a nejraději by mluvila celé hodiny, dny
o sobě.. Nevadilo mi to.
,,Bells, představ si, že jsem se dozvěděla, že o mě někdo rozhlašuje drby.'' řeknu naoko zničeně. Komu bych si první postěžovala, než své nejlepší kamarádce? Kdybych nevěděla, že vše pramení z Annabelliných úst, byla by nejspíš první (po Nelle), které bych to řekla.
,, Cože? O Tobě??'' řekne strašně rozhožčeně a překvapeně. Jsem si jistá, že moc dobře ví, že něco tuším. Proto si hraje na naštvanou a překvapenou.

,,Jak jsi mohla? Měla jsem tě za kamarádku, ale až teď vidím, že to byla z Tvé strany jen přetvářka. Měla jsi mi to naznačit dřív, pokud jsi mě chtěla pomlouvat.'' Jsem v klidu, proto zní i můj hlas klidně a nad věcí. Zarazí mě však, že mi do očí ještě začne lhát. Prý to nebyla ona.
,,Brith, ale já.. Já jsem to vážně nebyla.'' odfrkne pohoršeně a podívá se na svůj růžový IPhone. Nejspíš další z módních novinek či aktualizována rubrika In & Out na těch slušně řečeno trapných webových stránkách o módě. Nehodlám se s ní dál zabývat.
,,Annabell, vím,že když máš tu plastiku prsou, nosu a k tomu zhuštěné napletené vlasy.. Nejspíš chceš odvést pozornost na mě, aby si každý nedal dohromady dvě a dvě, ale nebyl to dobrý nápad. Odteď už žádná Brith..'' usměji se. Stojíme na velmi fregventované, hlavní školní chodbě, takže spousta přihlížejících se začne uchuchtávat či dokonce smát. Vím, že jsem ji slíbila, že to nikdy neřeknu, ale copak by jste udělali vy kdyby jste zjistili, že Vás někdo dosti pomlouvá?

Stále jsem velmi dobře nad věcí. Nic mě nerozhází. Srovnala jsem se s tím, že celý začátek tohoto semestru, co se s Annabell znám byl jen ztráta času. Ale co, naštěstí jsem stále byla se svými opravdovými kamarády. ,,Mimo to jsem Alice, taky ti neříkám Alexis. Papa,Bells..'' usměje se na ni a s triumfálním úsměvem na rtech se otáčím a společně s Jane jdeme do třídy na Tvůrčí Psaní.
Zahlédnu přes nespočet bavících, šuškajících si věci ohledně ponížené Annabell a smějících se studentů na druhém konci chodby Briana. Zrovna si bral nějaké knížky ze skříňky. Ani se na mě nepodíval.
Annabell je celá rudá. Nejsem si jistá, jestli je to tím ponížením před celou univerzitou, či tím, že jsem ji trošičku setřela. Já obvykle nejsem taková, jako teď. Nemám v povaze být zlomyslná. Ale jak ona na mě, tak já na ni. Jen ji to vracím stejnou mincí.
***
,,Fialko, slyšel jsem, jak jsi ji to nandala. Konečně jsi dostala rozum.'' zasmál se uklidňujícím hlasem Oliver, když se potkáme na chodbě. Nella je mu v patách, takže je za chvilku také u mě.
,,To bylo úžasné, Allí.'' zachichotá se Nella a s Oliverem si náznakem plácnou. Vážně si uvědomuji to, že jsem byla celou tu dobu slepá. Oliver věděl hned, že je vážně jen tou namyšlenou Barbie girl, která dokáže rozšiřovat jen lži o nějakém jedinci, tedy většinou XX dalších lidech ze své blízkosti. Proč jen mi to nedocházelo? Vlastně jsem si to jen nepřipouštěla. Stále jsem si říkala, že se chová tak, jako každé dítě z bohaté rodiny.
,,Nepřehánějte.'' usměji se a společně vyjdeme před školu, kde si alespoň hodinu, mé-li déle povídáme.

Dnešní den byl vlastně jen o jedné věci… Musela jsem ale vyřešit to, co už nějakou dobu vím. Annabell mi nebude dělat problémy. Možná jsme byly kamarádky, ale teď? Teď je už vše jinak. Mám Olivera,Nellu a teď již i Jane.
***
Nudný, obyčejný školní den plný výuky je v plném proudu.
Teplé sluneční paprsky oslňují naše pohledy, a když se všichni čtyři rozloučíme, mé kroky směřují k parkovišti. Mám zaparkované auto na druhé straně od Olivera a Nelly, a Jane má svého sporťáka zcela jinde, takže s máváním jdu dál. Říkám si, že už každý bude buďto na hodině ve třídách, nebo doma, proto se při mávání nezastavím. Ale k mému překvapení právě proto, že nekoukám na cestu, do někoho mírně vrazím. Samozřejmě se rychle podívám, a jakmile uvidím vyššího mladíka o půl hlavy, říkám si, že tohle už se stalo. Ano, je to Brian.
,,Dnes to nebude, že mám dávat pozor?'' rýpnu si s pousmáním. Dnes nehodlám čekat, než začne nepříjemně on.
,,Vyjímečně ne.'' štěkne nazpět a já o krok ustoupím. Nebudu přeci tak těsně u něj. I když mi v jádru nepříjde špatný, nezdá se mi, že tohle je ten kluk z pátečního večera. ,,Přiznávám, že jsem se tentokrát nekoukal já.'' zakroutí hlavou a přeměří si mě divným pohledem. Mám na jazyku otázku typu, co je na mě tak divného, ale nechám to plavat. Vzpomenu si na pátek a nejspíš i on, jelikož začneme oba stejně. Pousmějeme se a on mě vyzve, abych začala já.
,,Promiň, já.. Začni.'' usměje se a já si říkám, že teď mi příjde zase takový, jako o tomto víkendu. Slušně vychovaný a velmi milý. Lidské vztahy dokáží být tak divné y nestálé. Nevím proč, ale naznačí mi, ať ho následuji. Namíří si to přímo do menšího parčíku, rozprostírajícího se kolem školy. Úzké
chodníčky nám umožňují procházet se zelenou, voňavou trávou. Sluníčko je stále na obzoru, takže je příjemné teplo.
,,Víš, chtěla jsem Ti poděkovat za ten pátek. Prý jsi mě zachytil dříve, než jsem se stačila skácet k zemi.'' usměji se s díkem. Jsem slušně vychovaná, takže i když se s někým moc nemusím a nechová se ke mně ten dotyčný přímo ukázkově, musím mu poděkovat.
,,To nestojí za řeč.'' zakroutí hlavou a na druhém konci od parkoviště vedle budovy školy se posadíme na jednu z několika laviček. Nečekala jsem, že se zase na chvíli změní na příjemného kluka, za kterého ho mám stále. Podle mě je vážně jen navenek arogantní. Snaží se schovat za masku arogantního a nepříjemného kluka, syna bohatého pana Ewtona, jen proto, aby zapadl. Nezná tu nikoho, je to těžké. Začínat od úplného začátku. Vlastně ani nevím, proč přestoupil sem. Ale není vhodná doba vyptávati se. Možná si k sobě přeci jen někdy najdeme cestičku. Kdo ví, možná časem.. Když se tak zamyslím, nikdy jsem ho neviděla na žádné z dobročiných akcí, na kterých byl jeho otec.
,,Vážně.. Děkuju.'' usměji se a pohrávám si s náramkem na svém pravém předloktí. Posadil se kousek ode mě po levé straně. Nastalo trapné ticho. Přesně takové, jako ukončilo tu večerní debatu na charitativním večírku u nás doma.

,,A co jsi chtěl ty?'' nechám ho mluvit, jelikož si jsem jistá tím, že měl něco podobného na jazyku i on. Nemyslím tím omluvu, nemá za co. Sice nechápu, proč se chová jinak, když se potkáme na chodbě ve škole a jinak někdy, když jsme sami, ale..
Ale vysvětlení to také nejspíš nebude. V tomhle klukovi se nevyznám. Myslím si o něm samé dobré věci, ale říkám si, že jsem mu nejspíš nesympatická. Tahle chvíle se mi tak nezdá, ale.. Ale u něj nikdo nikdy neví. Zítra už se vše vrátí do starých kolejí a mi dva na sebe nebudeme zrovna milí. Jsem si jistá, že z jeho strany nejsou žádné sympatie, pociťujíc ke mně.
,,Nic mi do toho není, ale co se vůbec ten páteční večer stalo? Jsi v pořádku?'' zamrká a tím upozorní na své azurově modré oči a neskutečně dlouhé, husté, černé řasy.
,,Já byla jen hodně přetažená a unavená.'' řeknu rychle a pozoruji okolní přírodu. Moc dobře vím, že to nezní zrovna věrohodně. Neumím lhát, ale copak mu mohu začít vyprávět o tom, že dokáži ve snech prožít vidění? Jistě, že ne. Vysmál by se mi a všem by mé 'tajemství' vyprávěl jako vtipnou historku.
,,Aha. A kdy se dočkám další kresby?'' usměje se a já cítím jeho pohled na svém obličeji. S mrkáním se snažím rozehnat ten divný výraz, který mám ve tváři. Musím vypadat velmi legračně, ještě že nejsem otočená čelem k němu. Nedokáži uvěřit, že si ještě vzpomněl na to, co viděl.
,,Proč by Tě měly zajímat moje čmáranice..'' prohodím mimo řeč. Ne v otázce, nýbrž v oznamovací větěa po chvilce stočím pohled na jeho krásné oči, které mě pozorují a pálí na kůži.
,,Říkal jsem Ti, že jsou dokonalé.'' připomene s přesvěčením a pokračuje dál.
,,A rád bych viděl tváře těch tajemných a zatím nejspíš neurčených postav..'' usmál se a já se nejspíš viditelně zarazím. Moc dobře vím, o jaké kresbičce mluví. Malovala jsem přeci jeho.
Ano, v tu dobu pro mě byl jen hochem ze sna. Netušila jsem, čím jsem obdařena a ani to, že ho někdy uvidím. Že se stane stejná situace přesně, jako v mém snu. Nevěděla jsem, že s ním někdy budu mluvit. Nevěděla jsem ani to, že se bude chovat střídavě nepříjemně a jindy naopak příjemně a mile. Netušila jsem nic z toho, co se nakonec stalo…

__________________________________________________________________________

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 28. dubna 2010 v 21:36 | Reagovat

úžasný dílek zlato :)...juuu Brian..a konečně dostala Annabell to co jí patří..já říkala, že jí nemám ráda :D tak jí třeba :D hehe..těším se moc na další dílek

2 *EMOgirlEMO* | Web | 28. dubna 2010 v 21:53 | Reagovat

[1]: Zlatí, moc Ti děkuju :) Jsem ráda, že se líbí. x))

3 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 28. dubna 2010 v 22:56 | Reagovat

[2]: jsem zvědavá, jaké pouto je mezi Alice a Brianem :D hehe...pořád na to musím myslet

4 Bzumíí | Web | 29. dubna 2010 v 18:26 | Reagovat

krásný, píšeš moc hezky.To s tou annabell bylo zajímavý :) jinak ještě krásnej blog

5 *EMOgirlEMO* | Web | 29. dubna 2010 v 18:28 | Reagovat

[4]: Moc děkuju! :) Nečekala jsem, že by se to líbilo. Potěšila jsi mě, vážně moc. Děkuju :-)

6 fucking-pr1ncess | Web | 2. května 2010 v 13:15 | Reagovat

nádherné.. konečne sa pohádala s Annabell.. už len aby ju zrazil ten kamión >D :D

7 my-romance | 5. května 2010 v 20:14 | Reagovat

áá konečně jsem to dohnala :D je to opravdu dlouhé :)) Ale krásné, těším se na další :))

8 *EMOgirlEMO* | 5. května 2010 v 21:28 | Reagovat

[7]: Páni, to jsi vážně přečetla až sem? Upřímně Tě obdivuji, kočko. :) Protože já být čtenářem.. Nebudu se raději vyjadřovat, jelikož už i když jsem autorem, nejraději bych to vyhodila do koše. Jednodušeji vymazala xD

Vím, budu se snažit to psát kratší. x)) Jinak moc, moc děkuju. Moc to pro mě znamená. Ještě jednou děkuju! :)

9 my-romance | 6. května 2010 v 16:37 | Reagovat

[8]: Není vůbec za co, je to opravdu poutavý, mě se to líbíí :)) <3

10 *EMOgirlEMO* | 6. května 2010 v 17:01 | Reagovat

[9]: Tak to jsem šťastná <3<3 :)

11 my-romance | Web | 7. května 2010 v 17:59 | Reagovat

<33333333 :D :)co takhle kdybych si Tě dala do SB, slečno, nevadilo by? :D :)

12 Dulcecita | Web | 5. července 2010 v 15:40 | Reagovat

Už jen pár kapitol a jsem u té stávající, doufám, že to dopíšeš.
Samozřejmě vím, jaký bude konec, ale když ty píšeš tak kráááásně...

13 *Emmgirl* | Web | 7. července 2010 v 22:01 | Reagovat

[12]: Nebyla bych si tak jistá tím mým dosavadím žánrem zakončení.. :D ;)

14 Dulcecita | Web | 8. července 2010 v 11:09 | Reagovat

[13]: Jé, to bys udělala? akončila bys tuhle povídku bad endem? I když, nemůžu si pomoct, ale chci, aby aspoň na chvilku Alice s Brianem chodila :)

15 *Emmgirl* | Web | 8. července 2010 v 14:25 | Reagovat

[14]: Že by jsi nakonec přeci jen přesedlala na konce ála I'm-so-happy? :)
Ne, to byl vtip. Tak já už to měla z části naplánované, ale teĎ se mi to vykouřilo z hlavy. :/ Musím se vrátit do starších kolejí, abych to nějak dokončila. :D

Jinak nech se překvapit, pokud budeš ochotná to ještě dál číst. x)

16 Neliss | E-mail | Web | 2. srpna 2010 v 13:09 | Reagovat

Jéé, Ann pekne schytala. :D
A ten koniec... ja sa v Brianovi tiež nevyznám.:D

17 *Emmgirl* | Web | 3. srpna 2010 v 18:12 | Reagovat

[16]: Tak to je dobře, bylo to psaným s takovým úmyslem. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama