Life is Dream [122.díl]

1. května 2010 v 20:43 | *EMOgirlEMO* |  » Life is Dream













Cítím nějaký, z části příjemný tlak. Počkat, spíše něčí teplou dlaň, podepírajíc mou hlavu. Snažím se velmi pomalinku otevřít oči. Ztěžklá víčka se však otevírají vážně velmi těžko.
Jakmile se mi podaří, byť i mírně, pootevřít oči, černá silueta se vybarvuje a rozostřuje. Když je již znatelně vybarvená a vyobrazená, párknát těžce zamrkám a až se již trochu rozkoukám, těkám pohledem sem a tam. Stejné oblečení a neupravené vlasy dokazují, že se to vážně stalo. Nebyla to noční můra, zlý sen, z kterého jsem se probudila.
,,Mellanie..'' obejme mě postava, sedící v podřepu u postele, teď již sklánějící se nade mnou. Panebože, vážně se mi to nezdálo. Zmateně koukám na jeho výraz. Jediné co vyčtu je příval uklidnění. Objímá mě, silně mě k sobě tiskne. A však velmi opatrně, něžně a jemně. Jeho teplý dech, dosahujíc na můj krk mne utvrzuje ve skutečnosti.
,,Filipe...'' vydechnu s úlevou v hlase. Nasaji jeho vůni a obtočím své ruce kolem jeho krku. Aniž bych věděla přesný důvod, znovu se hrnou slzy z mých očí. Slzy štěstí, které dokazují, že jsem stále otřesená. Ale nic se nestalo.. Tedy, alespoň doufám. Nic si nepamatuji. Jen to, že se z ničeho nic objevil Filip, který se začal prát s Erikem, který mne chtěl dostat. Znásilnit.. Jak otřesné slovo. Neuvědomuji si realitu, ve které jsou mé oči zaplněné slanou vodou.
,,Nemáš se čeho bát, lásko.. Všechno je v pořádku. Jsem tu s Tebou.'' hladí mě v krátkých, opakujících se intervalech dlaní na zádech, spíše krku nebo lopatkách. Nevím proč, ale i když jsem nesmírně ráda, cítím, že se sebe potřebuji dostat vysvětlení. Jako by snad něco proběhlo a já se omlouvala, že za to mohu já. I když to tak samozřejmě nebylo. Doufám, že se nic nestalo...
,,J-já.. Šla jsem se jen projít na čerstvý vzduch a on se tam z ničeho nic objevil. Filipe, promiň mi to. Promiň, ale vážně si vůbec nic nepamatuju.'' teď se již zničeně ponořím do pláče. Jsem psychicky na dně, moc dobře to vím.
Je tak těžké si připustit, že jste 'podvedla' někoho, koho milujete. Ač nedobrovolně, ale.. Co když se to vážně stalo? Co když jsem s ním spala a jen si to nepamatuji? ,,Chápu, jestli mě nenávidíš. Nebyl by jsi sám..'' semknu suché rty k sobě. Z již tak rozmazaných očí se řine další nával přibarvených, černo-šedých slz. Obejme mne jště pevněji. Přitom se trochu vzdálí obličejem a levou dlaní si přitáhne můj obličej za bradu. Donutí mě tím podívat se do jeho očí. Jsou tak krásné. Jak moc mi chyběla ta zeleno-šedá kukadla..
,,Nic se nestalo. Nevyužil Tě!'' pousměje se do nadějného úsměvu. Podívám se do jeho očí. Topím se v nich. ,,Však já bych si to nikdy neodpustil. Kdyby se tak stalo.. Byla by to moje vina. Nebyl jsem tam s Tebou. Nechal jsem Tě samotnou a nedošlo mi, co to může obnášet.'' dodává a svůj pohled zaboří dolů k zemi. ,,Kdybych sem nepřijel brzo, nedokázal bych se Ti podívat do očí! Byla by to moje chyba a já bych.. '' pokračuje v otevřených vysvětlivkách. On by si to vyčítal? Vždyť.. Já myslela, že by mne nenáviděl. Že by nenáviděl .
,,Já myslela, že by jsi mě nenáviděl.'' šeptnu s uslzenýma očima. Možná mu připadám momentálně jako hysterka, ale copak by jste dělali vy po tak otřesném zážitku?
,,Blázníš? Nechci myslet, co by se stalo. Ale jedno vím jistě, nenechal bych Tě v tom samotnou. Miluju Tě a to se nezmění. I kdyby.. Nechci na to myslet.'' poslední frázi zavrčí. Znovu vzhlédne. I přes ty slané slzy, které mám na obličeji se nepatrně přiblíží.
Je tak chápavý, nechává na mě, abych spojila naše rty. Samozřejmě toužím po tom, znovu je cítit na těch svých. Na okamžik zapomenu co vše se mohlo stát a jemně přitisknu ty mé na jeho.
,,Miluju Tě..'' při krásném polibku zašeptá do ticha pokoje. Vlastně jsem si ani nevšimla, že jsem doma. Ležím ve své posteli. Co se tu stalo? Mám chuť vyřknout, ale přeci jen teď nemyslím na nic jiného, než na něj. Na něj, těsně vedle mě. Můj mozek zaslepuje touha. Touha po tom, co se už nikdy nemuselo stát..

Sedí na posteli u mě. Hladí mě po rameni a nechá mě ještě chvíli jen tak přemýšlet. Musím se nějak srovnat s tím, co se mohlo stát prakticky hned. Nedokáži si uvědomit, co by obnášelo pokračování toho včerejšího večera. Kdyby se tam z ničeho nic neobjevil, asi bych záští umřela. Vím, že mluvím hrozně, ale nikdo si nedokáže představit, jak hrozné je, být v takové situaci. Není cesty zpátky.. Dokonce ani já nemám jasno ve svých zmatených pocitech.
Na jazyku mě svrbí otázka, která by se ptala hned na několik věcí, zcela neuspořádaně a nelogicky vyřčené přes sebe. Jedna z těch věcí, které mě zajímají je určitě, jak se tam Filip vůbec dostal. Jak mohl vědět, že.. Nechápu to. A další z důležitých, mě zatím nevysvětlených věcí, je fakt, co dělám doma. Kde jsou rodiče a.. Jako by mi četl myšlenky, s pousmání začne sám.
,,Víš, omdlela jsi a pak jsi mi usnula v náručí, cestou domů. Anie s Markem odjeli taktéž včera večer s námi.''pousměje se a dodává. ,,Vše je zařízené. Jak ve škole, tak i s tím idiotem.'' pousměje se znovu. Soucitně a však s oporou v hlase. Vykouzlí mi menší úsměv na líčku. Konečně ho mám vedle sebe. A pokud zapomanu na to, co všechno se mohlo stát.. Je to tak, jak jsem chtěla celý lyžák. Jsem s ním.
,,A jak jsi se tam vůbec dostal? Vždyť jsme se dnes měli vrátit a..'' nechápu. Políbí mě lehce na čelo a obejme mě kolem ramen. Přitulím se k němu jako malé děvčátko k mamince při poslouchání pohádky na dobrou noc.
,,Nebrala jsi mi telefon. A když jsem volal ostatním, měli ho vypnutý.'' pozvedne ramena. Kdyby nebyl tak starostlivý, asi by dnes bylo všechno jinak. Všechno horší.. ,,Jinak původně jsem chtěl jet sám, ale Kuba usoudil, že by se mi hodil navigátor.'' zasměje se na odlehčení celé téhle situace. ,,Samozřejmě to byla jen záminka, stejně nás tam dovedla navigace.'' pousměje se. Jak moc mi chyběl jeho okouzlující úsměv. Vždy mi dodal sílu, aniž bych si to uvědomovala. Tolik mi chyběl.. A jakmile si vzpomenu na to, co by následovalo.. Už nikdy bych ho neviděla. Nemohla bych se mu podívat do očí. Bála bych se.. A nemohla bych. Jelikož když někoho milujete, chcete vše hezké prožít s ním. A jak bych mohla lhát někomu, na kom mi vždy záleželo? Již od začátku našeho bláznivého vztahu.
,,A co rodiče? Vědí o tom?'' optám se s obavami v hlase.
,,Byli první, kteří o tom věděli. Chtěli za námi přijet, ale když jsem je uklidnil, že je vše v naprostém pořádku a jsme na cestě zpátky do Prahy.. Trochu se uklidnili a celou tu dobu, než jsi se probrala, jsme byli u Tebe. Já, tvoje maminka, taťka, Anie, Kuba, Martina a Marek.'' pousměje se.
,,Vážně?'' nečekala bych, že se tu objeví i Martina, která vlastně o ničem nemusela vědět. Vždyť.. Pohlédnu na své zafáčované zápěstí.  Kam jen zmizela fialová ortéza? Zkoumavě zvednu pohled k němu.
,,Byla tu doktorka. Jsi v pořádku.. Jen máš nějaké modřinky a odřeniny na zápěstí.'' nervózně si kouše spodní ret. Poté jeho pohled znovu nabere zcela jiný směr. Prohlíží si své ještě nervózněji hrající si prsty. ,,Je to moje vina. Kdyby mi to došlo dříve, nestalo by se to.'' proč vše svádí na sebe? Zvláště když je to úplně jinak. Nechápu jeho myšlení..
,,Cože? Filipe, uvědomuješ si ty vůbec, že bez Tebe by to bylo úplně jinak? Kdyby se to vážně stalo, nedokázala bych se přes to jen tak přenést. Nikdy bych se Ti nemohla podívat do očí.. Už nikdy.'' zakroutím hlavou, abych podtrhla vážnost svých slov. Znovu ty štiplavé kapičky slzl. Proč se vždy objeví v nejméně vhodnou dobu? Přitáhne si mě ochranitelsky k sobě. Cítím bití jeho srdce. Jeho příjemně voňavý, svěží dech mne svým způsobem uklidňuje. Tak, jako jeho přítomnost. Hlavou mi proběhne úplně vše, co jsme kdy prožili. Nikdy bych neřekla, že je to již něco kolem třičtvrtě roku. No dobře, možná polovina a něco. Nechám se unášet vzpomínáním. Nejen na ty krásné věci, nýbrž i na ty, které v mém srdci zanechaly šrámy. Nic z toho nebyla pravda, to jen Tereza se Simonou nahrály. Neudělal by to.. Proč jsem mu jen nevěřila?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *EMOgirlEMO* | Web | 1. května 2010 v 20:45 | Reagovat

Tak snad se bude líbit takový, podle mě, opět divný dílek. :) Čtvrtinu jsem měla napsanou již ze včerejšího večera, ale musela jsem Vám/si to dopsat. :D :))

2 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 1. května 2010 v 21:37 | Reagovat

*inlove* ...aaa..krásný dílek...ale pořád čekám, jestli tady v téhle povídce přibyde ještě nějaká ta podstatná část...uuuh...zbožňuji Filípka, zachránce, :D hihi ..těším se moc na pokráčko :p hihi

3 *EMOgirlEMO* | Web | 1. května 2010 v 21:38 | Reagovat

[2]: Jakou třeba podstatnou část by jsi si představovala?? :D :)

4 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 1. května 2010 v 22:56 | Reagovat

[3]: přemýšlím, kam ti to napsat :D...nechci moc psát sem :D

5 *EMOgirlEMO* | Web | 1. května 2010 v 22:58 | Reagovat

[4]: Oo, mohla by jsi na e-mail?? x)
EMO-girls-EMO@seznam.cz
Moc děkuju, zlato.. x)

6 *EMOgirlEMO* | 1. května 2010 v 23:19 | Reagovat

[4]: Samozřejmě jen, pokud chceš a nebude Ti to vadit. :) Jinak to holt nějak budu muset vymyslet (nedávám tomu moc šanci). Nechci nijak otravovat, aby jsi si nemyslela.. :)

7 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 2. května 2010 v 0:42 | Reagovat

[6]: jj..jdu to napsat :D hehe, ale to je jenom..no vždyť uvidíš :D ani nevím, jestli si to chtěla vůbec psát do povídky :D

8 Nariel Crash | Web | 2. května 2010 v 21:46 | Reagovat

ooo moc krásně popsané, chi telefon na Filipa, takový kluci se špatně hledají:-)
Moc dojemné a pravdivé..

9 *EMOgirlEMO* | 2. května 2010 v 22:25 | Reagovat

[8]: Moc, moc děkuju! :) Mimochodem Filipa bych brala samozřejmě taky, nebudu nic předstírat. :D Ale tak kdo by nechtěl takového dokonalého kluka? :D :) ;))

10 Aloha-Luna | Web | 4. května 2010 v 11:59 | Reagovat

Filip je ou jee best :D ooo (vydechnuti) to je tak pekny dilecek en se mi libi

11 *EMOgirlEMO* | Web | 4. května 2010 v 13:56 | Reagovat

[10]: Jsem moc ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama