Life is Dream [124.díl]

5. května 2010 v 22:18 | *EMOgirlEMO* |  » Life is Dream













Jak jsem již říkala, z našeho mazlení a poté i mého chvilkového přemýšlení nás vyrušilo klepání na dveře. Vystřelila jsem do sedu a Filip mne následoval, pro jistotu se trochu odtáhl a tím vytvořil maličký, přesto nápadný prostor mezi námi. Jako během odpoledne zavolá ,,Dále''. Abych pravdu řekla, nejen já jsem čekala opět alespoň jednoho z rodičů. O to větší pak bylo překvapení, když zpoza dveří vykoukla zcela jiná postava.
Mezi dveřmi stojí v prvním momentě jen Anie s Martinou, poté se okruh přátel rozšíří na Anie, Martinu, Kubu a Marka.
Všichni se hned neusmívají, v prvním momentě bych řekla, že se spíše nervózně dívají, jak reaguji. Filip s úsměvem kývne na pozdrav a mě přijde, že to moc dobře tušil. To nejsem opět jen já informovaná? Nu což, s pousmáním všechny pozdravím. Tak moc mi chyběly. Tedy teď mluvím zejména o těch, kteří se mnou nebyli na lyžáku. Ale i o Markovi a Anie se dá říci to stejné. Zvykla jsem si s nimi trávit celé dny od rána, do večera.
S úsměvem se k Filipovi přitisknu a nechám ho přehodit pravou paži kolem mých ramen, v náznaku objetí. Už je zase naplácnutý u mě. Na okamžik si položím svou hlavu na jeho rameno a nenápadně nasaji jeho vůni.
Miluji nejen jeho svěží deodorant, ale i příjemně citrusovou a zkrátka pánskou voňavku, kterou používá jen on. Nejen ta vůně mi celou tu dobu chyběla. (Nemusím zmnovat, že ze všeho nejvíc on sám x)) Vím, že byl náš vztah narušen tou pauzou, spíše rozchodem, ale.. Ale doufám v to, že vše bude zase jako dřív.
Budu se snažit do prázdnin zcela přejít to, co se stalo včera v noci. Nebýt jeho a doprovázejícího Kuby, asi bych tu teď neseděla/neležela, ve Filipově náručí. Jak jsem mu dnes již alespoň dvakrát řekla, nedokázala bych dělat, že se nic nestalo. Nedokázala bych si momentálně představit, že bych se mu podívala do očí. Podvedla bych ho a i když neúmyslně, zkrátka by to tak bylo... Nechci myslet na to, co by se stalo a dále dělo, kdyby se splnila zmínka Erika a mýlka, na kterou jsem nebyla připravena. Kdo by na mém místě byl? Myslím, že nikdo. Nemýlím se.
,,Ahoj Mellanie.'' pozdraví mě nejprve Anie s Markem a poté následuje Kuba s Martinou. Ti dva použijí trochu jiný tvar. ,,Mellí, tak jsi nám chyběla!'' pousměji se, při poslouchání tak hezkých slov. Kuba se usadil s Anie na klíně na křeslo kousek od psacího stolu. Mezitím se posadí Marek a Martina zaujme místo na jeho klíně.
,,Vy mě také.''usměji se znovu. Konečně jsem se zase vrátila do těch nejlepších časů, kdy je mám všechny při sobě. Co víc si člověk může přát, než pravou lásku po svém boku míti? A k tomu ještě pravé přátele při sobě? Nic není lepší, než milující rodina, přítel a kamarádi. ,,Všichni.'' poupravím a rozšířím frázi. Přes řasy se podívám na Filipa. Usmívá se a líbezně mne pozoruje. Miluju každičký jeho pohyb a i když  se to zdá být paranoidní, jemu sluší vážně vše. Roztomile zastřižené vlasy, stále v jeho světle-hnědé, přírodní barvě nabraly rozcuchanější vzhled. Tenhle 'originální účes' na něm zbožňuji. Vypadá upraveně dokonce i když jej rozcuchal povalováním se se mnou v posteli a všech těch nadýchaných, voňavě vypraných peřinách. Vysloužím si letmé políbení. Ucítím hejna statisíce motýlků v podbřišku. Příjemné šimrání neutichne a nepřestane dokonce ani když se opět s úsměvem oddálíme a začneme se věnovat opět těm čtyřem tady.
Jsem zamilovaná. Moc dobře to vím i bez dokazování si to. Ale miluji ten krásný, nepopsatelný pocit šimrání v břiše, když se byť jen s přiblížením otřu o Filipovy rty. Stačí mi přiblížení k jeho tělu a jsem v bezvládném stavu. Kolena se mi podlamují a já bych bez jeho držení si mě nejspíš upadla, když někde stojíme. Tak moc mi chyběl. Musíme si to všechno vynahradit. Úplně vše! Jak ten rozchod, tak celou tu dobu, co jsme od sebe byli odloučeni. A nejen mou či jeho chybou.

I když se nadále bavíme o dalších, zcela různých věcech, nevyhnu se ani tématu týkajíc se včerejšího zážitku, na který bych už nejraději asi vážně zapomněla. I když moc dobře vím, že to bude trvat déle, se s tím zcela srovnat a přenést/povznést se přes to. Jsem si také vědoma toho, jak dlouho to může potrvat.. S mou rodinou, úžasným přítelem a jak jsem již tolikrát říkala spoustou opravdových kamarádů, to zvládnu. Jsem si tím jistá.
,,Mell, je nám moc líto, že jsme Tě nechali samotnou.''začne s povzdechem Anie. Její zabořený pohled do země napovídá o jejich pocitech. Vyčítá si to, což je pro mě absolutně nepochopitelné. Není to jejich chyba. ,,Měli jsme jít za Tebou, když už jsi tam trávila delší dobu. Promiň nám to, nenapadlo nás, že se může dít něco horšího.'' vzhlédne a společně s Markem se na mě podívají. Za dnešní den již po několikáté vykulím své už tak dost velké, modré a nenamalované oči. ,,Je nám to vážně líto..'' přitaká Marek.
,,Blázníte? Vždyť jste mi nabídli, že půjdete se mnou. Jenže mě to zkrátka nedošlo. Nenapadlo mě, co se může stát..'' nezmohu se na nic jiného, tak pokrčím nechápavě rameny. ,,A moc dobře víte, jak dokáži být tvrdohlavá. Nehli by jste se mnou, ani kdyby jste mě přemlouvali další dvě hodiny.'' pousměji se. Teď to již zlehčuji, ale když si vzpomenu na tu chvíli, kdy se ve mě střídaly pocity strachu, obav a bezmoci.., naskočí mi husí kůže po celém těle ještě teď.
Vybavím si všechny slzy, které rozmazávaly nejen můj pohled, nýbrž i pečlivě a pracně namalované oči. Čert to vem, jen abych se nemusela již nikdy cítit tak zmateně, divně a.. A hrozně.
Ano, nikdo si nikdy nedokáže vybavit pocity, jako ženy a dívky, které zažily takovou hrůzu, jako já. A co teprve ty, které vážně doopravdy byly znásilněny. Oklepu se znovu. Všichni moc dobře vědí, že jsem si nejspíš vybavila nějakou z včerejších scén a chvil ztrávených společně s tím hrozným Erikem. Slzy se naštěstí nedostaví a my můžeme dále pokračovat v hovoru.
,,Odpustíš nám, že ano..'' posmutní Anie a Marek raději kouká do země. Nechápu je.
,,Ne..'' zavtipkuji zcela vážně. Vykuleně na mě koukají nejen oni dva. ,,Protože není co.'' zasměji se a jim viditelně spadne balvan ze srdce. Tedy alespoň tak mi jejich oddychující výraz přišel. Hlupáčci moji. Co oni si nevymyslí, jen aby ze sebe udělali ty špatné. I když je to zcela nepřípustné, vždy si něco najdou.
Všichni se dostáváme opět k zajímavým tématům, které jsou zcela běžné. Řešíme například věci typu těch, co by jsme mohli dělat nadcházející víkend. Všichni se mě snaží dostat na jiné myšlenky. Musím uznat, že se jim to již po několikáté podařilo a stále daří.

****

Uprostřed noci se vzbudím. Zamžhourám do ticha pokoje a když si uvědomím, že jeden pár očí mě upřeně pozoruje a stále se dívá do těch mých, šokovaně zamrkám. Nemusím vysvětlovat, že je již noc a sobotní večer je za námi. Všichni odešli domů hned poté, co jsme byli donuceni maminkou navečeřet se. Musím říci, že to bodlo.
,,Proč nespíš, lásko?..'' pozvedne mírně obočí a lehce se pousměje. Rysy Filipova obličeje jsou mírně osvětleny příjemným, velmi tlumeným světlem hvězd a měsíce, odrážejíc se ve francouzském okně u vchodu na terasu/balkon. Přitulím se blíž k němu. Obejme mě ještě pevněji a silněji, než kdy dříve.
,,Netuším.'' zašeptám a kdybych byla kočka, která přede, nejspíš bych právě začala. Přehodí přes nás deku a jemně se dotkne mých zad. Vyhrne mi ze zadní strany trochu noční košilku a začne svými bříšky prstů přejíždět po mých horkých zádech. Zašmátrám rukou a konečně zdolám pro spícího/rozespalého člověka velmi těžký 'účel' krabatění triček či jiného oblečení pomuchlaného z postele. Nejen on příjemně píše na má záda různé tvary v podobě srdíček. Snažím se o to, aby bylo dobře 'čitelné' mé písmo a doufám v to, že rozšifruje zkratku I <3 U , se kterou jsem s úsměvem svými nehty a prsty hýčkala jeho mírně studenou pokožku. 
,,Já Tebe víc..'' zašeptá s úsměvem. Jeho křídově bílé zuby září,  alespoň z mého úhlu, kdy jej osvětluje měsíční záře, vážně extrémně.

Ani nevím jak, ale podaří se mi po chvilce usnouti. Netuším, jestli to bylo tím, že s psaním na má záda nepřestával a nebo spíše tím, že si mne natiskl ještě víc na sebe. Uspává mě už jen jeho přítomnost. Natož krásné, jemné, příjemné a opatrné dotyky. Jeho ruka brouzdajíc po mé nahé pokožce/kůži. Ach, jak já toho dotyčného vedle sebe miluji. Nejde to přesně popsat. Myslím, že až teď je vše zase ve starých kolejích. Tak, jako to bylo. Vše krásné, při starém.. Všechno ještě hezčí, zdá se být. S ním mi bude vždy krásně. Tím si jsem jistá již pekelně dlouhou dobu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti story Life is Dream?

Jasně.. *the best* :) 62.9% (200)
Ujde.. 7.9% (25)
Mám radši jednodílný.. x) 6.6% (21)
Mám radši LoV.. x)) 5.3% (17)
Nelíbí se mi... 17.3% (55)

Komentáře

1 *EMOgirlEMO* | 5. května 2010 v 22:21 | Reagovat

Nemohla jsem si pomoc a napsala Vám další díl. x) Zkrátka ten konec.. Ah, jinak mi to napsat nešlo. x) :D
Ale nebojte, ještě se nejedná o zcela končící díl. :D Ale nejspíš to brzy již vygraduje k samotnému konci. x) Ale tak proč si to ještě nespříjemnit, že. :D :))

Snad se Vám bude líbit tento odpočinkový díl ;) Jelikož jsem teď nějak postoupila v LiD, zanedbávám GoF, ale tak snad nevadí. 14. kapču dopíšu možná ještě dnes. Ale teď si dám na chvilku pohov. x) :D

2 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 6. května 2010 v 17:23 | Reagovat

*inlove* ..tak tenhle se ti zase povedl...krásné...páni...chci se taky tak probouzet uprostřed noci a pak zase usínat..náhdera..těším se na další dílek :p

3 *EMOgirlEMO* | 6. května 2010 v 17:28 | Reagovat

[2]: Děkuju, zlato <3<3<3 :)) Jsem moc, moc ráda, že se Ti to líbí. x)

4 MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 6. května 2010 v 19:08 | Reagovat

[3]: <3<3<3 nzzz :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama