Příběh: Závan osudu

19. října 2010 v 19:16 | *Emmgirl* |  →My short story
Zdravím Vás,           
moji Milí čtenáři.. :))

Dneškem Vám snad alespoň trošičku vynahradím neaktivní víkendy, což se doufám v příštích sobotních dnech radikálně změní. Již v neděli jsem začala psát takový kratší příběh. S délkou bych sice mohla toto dílko zazařit již do rubriky povídek, ale jelikož jsem to psala s vidinou obyčejného příběhu, nechávám to tak. Vlastně přesně nevím, podle čeho zařazuji ''přiběhy'', jelikož to jsou úplně obyčejné povídky, ale tak nechme se při tomto názoru. :D
Původně se mělo jednat o kratší, smutný příběh. Konec jest podle mého vkusu otevřený, domyslete si to jak chcete. :-) Napadlo mne také napsat ještě další verzi (možná dokonce dvě) úplného bad endu, ale tak nechám to takhle. Pokud by jste eventuelně měli zájem, ohodnoťte názorem v komentářích a připište, že by jste si chtěli přečíst také jinou verzi zakončení. :)) 
 Přeji příjemné počteníčko,
za každý názor děkuji! :-)
Emm





Zdroj obrázku: DA

Vzhlížela do temného světa, skrývajíc se za noční oblohou, posetou hvězdami. Toužila se probudit v dosud nepoznaném světě za obzorem. Probudit se v bezstarostné zemi, doprovázena jen jím. Snila s otevřenýma očima. Sledovala při tom souhvězdí, ve snaze pohledem zachytit nějakou padající hvězdu, její poslední záchranu. Maminka ji v dětství vždy říkala, že pokud na obloze uvidí nějakou z nich padat, má možnost přát si jedno jediné přání, které se dozajista splní. Tím pro ni teď bylo jediné.. Mít volbu. Volbu za koho se v budoucnu provdá, volbu zvolit si směr svého mladičkého života zcela sama. Pro někoho z takové rodiny, z jaké pochází ona, to jest pouhým nesplnitelným přáním a touhou. Kéž by se dal vrátit čas a oni ji nezaslíbily jakémusi drzému, avšak velmi bohatému hochovi. Alespoň to se o něm po celém městě říká. Proč se k ní matka nechová stejně tak, jako v jejím útlém dětství? Proč se tak změnil její pohled na ni? Na velmi mladou dívku, která má před vdavkami, přestože po takovém osudu netouží? Jediné, po čem však toužila, jest po vlastní volbě. Chtěla si vybrat chlapce, s kterým se pokusí strávit zbytek svého života, z vlastní volby. Nikoli být donucena ke sňatku bez lásky. Chce jen jediného hocha, tak proč to její rodiče nechápou? Jistě, oni to pochopit nechtějí.. Nezajímá je skutečnost, že jejich jediná dcera bude nešťastná, stejně jako většina dalších dětí vlivných rodin. Proč jest někdo tak krutý? Z přemýšlení ji vyruší až kroky.
,,Dceruško, pochop nás..'' zazní matčin ustaraný hlas. Dívka se na starší ženu, stojící již nějakou dobu za ní, pootočí a pohlíží ji odhodlaně do očí.
,,Jak bych mohla, když vy nechápete mne?
Jak můžete být tak krutí na někoho, kdo má celý život před sebou?'' nejen ji bolí tato slova. Cítí, že vše na čem si celý život zakládala, ji lame a podráží nohy. Rodina, to je to, čemu vždy věřila. Slepě doufala v to, že jí to neudělají. Zvlášť ne potom, co si to prožila její matka, která tomu rychlou a nečekanou svatbou s jejím otcem unikla.
,,Pochop, je Tvým údělem zastupovat naši rodinu. Jsi prvorozená, vůbec jediná dcera našeho rodu.'' vysvětluje s chápajícím výrazem, který však neodpovídá jejím požadavkům.
,,Víte vy vůbec, oč mne vlastně žádáte? Sama sis' vybrala otce a postavila se svým rodičům. Nevzala jsi si toho, kterého Ti vybrali.. Postavila ses' jim, tak proč po mne chcete něco takového? Zničíte mi tím život..'' kroutí nevěřícně hlavou, až se ji její havraní lokny rozpohybují. ,,Raději bych zemřela, než abych žila bez lásky.'' její hlas přešel do bolestného šepotu. Slzy jí stékají po, až nezdravě, bílých lících.
,,To neříkej.'' napojen ji žena. Projde kolem své matky do svého pokoje. Žena ji následuje, poté se však vrací do svých komnat. Je ji za to vděčná, jelikož nemá náladu na nějaké další rozhovory. Sáhne po telefonu, ve snaze ukojit touhu po jediném člověku, který jí rozumí. Kdyby jen tušil...
,,Halo?'' ozve se z aparátu. Bezmyšlenkovitě ji stékají potůčky slaných slz po tváři. Právě musí ukončit tu nejhezčí etapu svého života. Nedovedu si představit život bez něj. Život, který snad ani nejde považovat za život. Kdo by chtěl patřit po zbytek života člověku, kterého nikdy v životě neviděl?
,,Maio..'' vydechne uplakaná dívenka. A nenechá svého milého ujmout se slova. ,,Měli bychom to ukončit. Neptej se prosím proč, ale jednou to pochopíš.. Jednou, až přijde ten pravý čas, dozvíš se to. Přísahám, že jsem to do poslední chvilky myslela vážně… A navždy budu.'' po chvilce se konečně odhodlá ke slůvkům, které žádnému chlapci neřekla. U něj si tím však byla jistá již od první chvíle. Od prvního polibku, z kterého ji ještě pálí rty. Tento okamžik ji nevymaže z mysli nic, ani nikdo na světě. ,,Miluji Tě.'' naposledy šeptne a dále pak už jen stiskne červené sluchátko, označujíc ukončení hovoru.
Hoch na druhém konci aparátu jen nevěřícně zalapal po dechu, když se mu naskytlo hluché tutání telefonu. Nechápal, ale to teď bylo vedlejší. Věřil ji, ale nedovedl si představit, proč by to dělala. Měl pocit, že ho doopravdy milovala, tak proč by se vzdávala nároku na lásku? On by to jen ta neudělal. Snažil se vyťukat pár číslic, které uměl nazpaměť snad i pozpátku, jenže se ozvala známá hláška, že jest telefonní číslo vypnuté.. Odložil jej a bez vidiny jakéhosi účelu zíral bezradně do stropu.
Hned, jakmile telefon vypnula, jej položila na noční stolek a sama ulehla na postel, v záchvatu breku. Právě teď udělala něco, co si nikdy v životě neodpustí. Dala mu šanci, myslet si, že mu ublížila schválně. Že ho celou tu dobu vodila za nos, i přesto, že to tak není. Ráno moudřejší večera, říká se.. Jenže ona, ona už smutná navždy zůstane. Zítřejší den sice znázorňuje den nový, ale na co jí bude, když s sebou přinese slib, který sice bude stvrzen zásnubním prstýnkem, ale ne láskou? Vztah bez lásky není vtah, stejně tak, jako život nenaplněn tímto poutem není životem.

Celý večer oko nezamhouřila, nevěděla si rady. Naopak jednou věcí si byla naprosto jistá, nač by měla dále žít a přetvařovat se, když šťastna nebude? Posadila se a pomalu přešla do koupelny, propojené se svou ložnicí. Komodu, ve které byly precizně naskládané ručníky, zdobila baculatá váza, vyrobena z průzračného skla. V levé dlani třímala mezi prsty poupě jedné z několika rudých růží, které ve váze byly a poté k ní přičichla. Za přivřenými víčky se ji zjevilo několik chvil, které s ním strávila. Cítila, že jí jen pouhé pomyšlení na tuto skutečnost drásá srdce. Nikdy ho neuvidí, již nikdy neucítí jeho hebké rty na těch svých..
Sebejistě nechala pod silou své dlaně vázu klouzat po desce komody, až se roztříštila na několik kusů. Přiklekla si a uchopila jeden z několika větších úlomků mezi prsty a následně jím otáčela. Teď nebo nikdy. Má šanci, být s ním alespoň v jejích představách. Nechat si v srdci vzpomínky na pravou lásku, kterou alespoň na chvilku zažila a nenechat si je přemazat chvilkami bez něj, které by ji postupně ničily. Hrotem se přemístila ke svému zápěstí. Jak absurdně si připadá, takové řešení vždy odsuzovala, tak proč v něm hledá vykoupení? Proč v téhle hloupé možnosti hledá něco, co by ji mělo pomoci nechat si ty hezké chvilky navždy u sebe? Navždy ve své mysli a nedovolit času, aby ji do srdce vrýval bolestné šrámy? Byla odhodlaná přitlačit, byla odhodlaná nechat tento svět v dáli za sebou.. Naposledy zavřela oči, aby se jí pod víčky zjevila jeho tvář. V jejích očích se objevila vodička, která se dostávala zpod řas napovrch. Její duhovky se zalévaly slzami. Naposledy vydechla a byla odhodlána necouvnout...
Někdo zbrkle otevřel dveře, vděčný, že to stihl včas. Uslzenýma očima vzhlédla, stále zničeně sedíc na podlaze přes komodou. Nevěřila svým očím, nevěřila tomu, že je tu.. Vždyť to neudělala, tak jak se dostala tam nahoru? Jak se dostala do světa, ve kterém bude šťastna s pomocí chabé iluze? ,,Lásko, nedělej to..'' přidřepl si k ní a v rychlosti ji přitiskl k sobě, až upustila kus ostrého střepu skla. Jeho srdce bilo jako splašené, udýchaně ji svými studenými rty políbil nezkrotné vlasy. To její však právě zažilo zástavu.
,,Ja-jak jsi věděl..?'' přerývaně dýchá, v závalech doznívajícího pláče. Ví, jak se sem dostal, její balkon byl hned nad nepatrnou zahrádkou se záhonem břečťanu, který splňoval svůj účel. Plazil se po stěně, skoro až k samotnému zábradlí.
,,Mohu Tě ještě naposledy políbit?'' ozval se jeho, teď již normální, hlas. Zvedl ji a směřoval s ní ve své náruči do její ložnice. Položil ji opatrně na postel a sám se stranou posadil vedle.
,,Líbej mne, prosím..'' vyzvala ho vážně a dychtivě. Poslední možnost být s ním. Poslední možnost, cítit se šťastná. Proč ji zastavil? Proč? Mohla už být na hranici mezi nebem a zemí, jak se říká. Nemusela by si dělat hlavu z toho, co ji čeká další den. Teď však byla vděčna za to, že společně mohou prožít něco opravdu velkého a stvrdit tak svou nevýslovnou lásku. Mohou prožít něco, co se jí nezdálo snad ani v těch nejtajnějších snech. Věděla, že se to nesluší, ale jak může odolat? To nejcennější nemusí již déle střežit, jelikož nikoho jiného nemiluje. A není však milování hlavně z lásky? Ano, je. A ona má možnost prožít ho s ním, není to ten největší dar? To sice je, ale stále jsou tu zítřejší zásnuby, tomuto odstrašujícímu případu se nic nevyrovná. Podle ostatních se sice nesluší vstoupit do manželství, pokud by měla dotyčná románek s někým jiným v blízké době před svatbou, ale ona nevstupuje do manželství zcela dobrovolně, to se dozajista nepočítá..  
Líbal ji svými polštářkovými rty, ona na oplátku s vervou jeho. Jejich těla tančila tanec vášně, při hudbě největší možné lásky. Pokaždé, když z jejích semknutých úst vyšel tichý sten, neubránil se návalu vzrušení. Tato symfonie by ho snad nikdy v životě neomrzela. Stejně tak, jako ji neomrzí jeho polibky a láskyplné doteky. Milovala se s ním. S člověkem, který pro ni byl v tuto chvíli nejcennější a s kterým si byla opravdu jistá, že nechybuje. Však řekněte sami, kdo by chyboval, když se spojil v jedno tělo s někým, s kým ho pojí nevýslovné pouto? Odhrnul ji vlasy z mírně upoceného čela.
,,Miluju Tě, má krásná noční vílo..'' pousmál se, aby odehnal veškeré pochyby. Nevěděl, co je ve vztahu čeká dále, ale byl si jistý tím, že pro ně chce bojovat. Byl znechucený sám sebou, neřekl ji jednu velmi závažnou věc, která je v brzkých dnech rozdělí navždy. Jak mohl dopustit, aby to zašlo tak daleko? Nelitoval, nelitoval toho, že ji potkal. Litoval však toho, jaká souhra náhod je má rozdělit. Nemohl tomu věřit, proč všichni v dnešní moderní době dávají na staré tradice? Sledoval, jak zavírá své klimbající se oči mandlového tvaru. Obkresloval linii jejích rtů ukazováčkem levé ruky a sledoval, jak se její rty jemně pousmívají, to ho nesmírně těšilo, zároveň však bolelo.. Stejně, jako uvnitř ji.

Nový den, který s sebou obvykle přináší nové věci. Všichni říkají, že bude zítra lépe, jenže u dvou mladých lidí to bylo právě naopak. Zažili společně noc plnou lásky, která se z jejich mysli nevytratí za žádnou cenu. Zažili to, co považovali za samotný vrcholný úkaz/důkaz lásky. Přesto je však nový den, přinášejíc nové situace. Nové oběti, které lidé podstupují pro blaho svých rodičů, které si pro své dítě předem namalovali jeho vlastní budoucnost. Je dobré, když pro své dítě chtějí to nejlepší, ale doopravdy se nepletou? Doopravdy jim nepřidělávají jedno velké neštěstí, které jejich životy ovlivní již navždy?
Po krásném probuzení, do nejhoršího dne života, vše hezké skončilo. Poslední polibek utekl stejně rychle, jako její milý samotný. Oba však při loučení zarytě mlčeli a nic neříkali. Jen si slibovali lásku navěky, jenže jde ji obhájit i před svou rodinou? Jde ji prožívat i navenek přede všemi? Nejde, což je velmi kruté a zdrcující. Postavila se před zrcadlo a bezvýznamně sledovala svůj odraz. Její siluetu obepínaly dlouhé společenské šaty, které měla na zásnuby šité na míru. Její pohled se upnul štíhlý prsteníček, který by měl být co nevidět ozdoben prstenem. Zavrtěla hlavou, aby rozehnala slzy, když v samotném odraze zrcadla zabloudila k stále ještě neustlané posteli, ve které je cítit jeho osobní vůně. Před otevřenýma očima, jako by se včerejší noc odehrála znovu, sic urychleně, ale vytvářela stejný pocit. Mráz po zádech a
příjemný třepot motýlích křídel v podbřišku. Sáhla si na dekolt, ve kterém se jí houpal na řetízku přívěsek, spíše malinkatý medailonek. Byl ve tvaru baculatého srdíčka, které po jeho otevření zdobilo malé M. Nikdy nezapomene, nikdy...
,,Je čas jít, dceruško..'' vešla matka společně s otcem. V matčiných očích bylo vidět zklamání, smíšené s úctou. Její jediná dcera se obětuje pro to, aby jejich rodina měla své postavení. Jen proto, aby ostatní viděli, jak vznešení jsou. Jen proto, aby se všichni ujistili, že i v dnešní době existuje vznešená rodina, která se spojí se stejně postavenými lidmi, jako jsou oni sami. ,,Promiň nám to, ale je to pro Tvé dobro.. Budeš se mít dobře, postará se o Tebe.'' vysvětluje rychle. Dívka však kroutí nevěřícně hlavou. Její vlnité vlasy zkrotila kadeřnice v krásném drdolu, z kterého vykukují u obličeje vlnící se pramínky.
,,To není pro mé dobro, ale pro to Vaše.'' řekne hořce a zklamaně, obejde své rodiče a vychází ven ze svého pokoje. Sejde schodiště a následuje obrovský počet hostů na zahradu, kde se slavnost pořádá. Pozdraví se se všemi, a jakmile ji rodiče doženou a objeví se zde také, přemístí se k mírně vyvýšené části. Nečeká na ni, nejspíš to bude vážně takový nezajímající se křupan, který si kromě sebe a svých kamarádů nikoho nevšímá. Zvažuje možnosti, že by sprostě utekla. Utekla a vícekrát se na veřejnosti neukazovala či dokonce odjela na pár týdnů, možná měsíců za svou babičkou do Milána. Nechala by své pobouřené rodiče tady a ona by byla stále volná, bez závazků, které by ji svazovaly. Ach, kdyby jen Maio věděl, co mu celou tu dobu tajila. Bolestně přivře víčka, aby se jí po lících nerozkutálely slzy.
,,Zdravíme dnešní mladý pár, který prožívá svůj velký den a to zásnuby.. Slečna Wheltsoonová se zasnoubí s panem Sthelwoodem, prosím předstupte před nás a mladý pán ať vznese svůj požadavek.'' přivítá je jakýsi postarší muž, který se ochotně ujal proslovu. Rodiče obou mladých lidí sedí v první řadě, matky sahají po kapesníčcích, aby ukojily své slzné kanálky. Jediné, co napadne ji, jest on. Dluží mu toho tolik. Nejen, že ji zasvětil do tajů lásky a ukázal ji, co vše toto silné pouto obnáší, ale také ji bral jako jediný zcela vážně, takovou jaká je, bez ohledu na to z jak bohaté je rodiny.
Nadzvedla pokorně víčka a dávala všem kolem sebe jasně najevo, že zde být netouží. Většina hostů se udiveně otáčela k uličce, která oddělovala řady sedadel na dvě části. Dvojice mladých dívčin stejného věku si něco vzrušeně špitala. Byly tak nadšené, snad jako by byly na jejím místě. Měla by se radovat podobně, jenže jak může? Nemá tu toho, koho doopravdy miluje.. Není ji pomoci, s tím by se měla smířit.
,,Odpusť mi, prosím..'' šeptne neslyšitelně, jakmile se jí myslí prožene jeho tvář. Zvedne pohled, aby její pozornost upoutal jakýsi objekt zájmu většiny přítomných, a nemůže uvěřit svým očím. Chlapec jde sklíčeně a naštvaně vpřed, pomalu se vynořuje ze sedícího davu, oči sklopené do země nevnímá nikoho kolem sebe. Je to jeho úděl, opakuje si. Osud, který nejde změnit..
Její srdce poskočí, když jej uvidí. To není pravda, to není možné.. Nevěří na pohádky a dozajista v jedné nežije. Že by ji však přeci jen osud přichystal život plný lásky? Že by někdo nahoře ocenil to, že by byla schopna obětovat pravou lásku v dobro své rodiny? Možná se na ni právě usmálo štěstí, možná má přeci jen nárok na spravedlivý život... Možná je všechno jinak a ona se mýlila. Možná.. Však to se za pár sekund dozví.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moon-lustre | Web | 19. října 2010 v 19:56 | Reagovat

a pak že tě inspirace opustila! :)

2 *Emmgirl* | 19. října 2010 v 20:49 | Reagovat

[1]: Taky, že opustila :(
Alespoň, co se rozepsaného GoF týče. Však tenhle nudný příběh se nedá ani považovat za smysluplné čtení. :)) To jen, aby se zde něco objevilo, na nic lepšího se momentálně nezmohu. :/

3 MiMi Madison H. | Web | 19. října 2010 v 23:57 | Reagovat

no..nejdříve jsem myslela, že možná budu chtít ten jiný závěr..ale teď už ho asi nechce, páč, když je ten dotyční klukčina co si tam tak naštvaně kráčí právě Maio...tak nechci znát žádný jiný "bad end"...to by se mi nelíbilo..takhle si to zakončuji svým vlastním závěrem...že ten kluk je Maio..a vemou se a budou spolu šťastní až do smrti..hurá hurá..moc hezké :)

4 *Emmgirl* | Web | 20. října 2010 v 0:04 | Reagovat

[3]: Zlatko, jsem tak ráda, že jsi se ozvala :)) Už jsem si myslela, že jsi na mě dočista zapomněla. x)
Jem moc ráda, že se Ti to takhle líbí, původně to mělo být trochu jinak, no. :)

Btw: Promiň, že se neozývám, ale mám toho teď hodně ve škole. :( Vím, otřepaný důvod, ale teď mi na tom hodně záleží. Jinak stále Ti nejde to zobrazování mého čísla na icq? Ty jsi u mě pořád offline. :(

5 MiMi Madison H. | Web | 20. října 2010 v 19:08 | Reagovat

[4]: jasně že jsem nezapomněla, jsem tady pořád, i když se musím přiznat, že ne všechny články čtu a také že nekomentuji...ale k tomuhle dílku jsem si našla čas i na komentář..právě teď ve škole procházím zkouškou života..tedy čeká mě státni zkouška z učetnictví..budoucí čtvrtek a taky několik zápočtových písemek, nic lehkýho, takže taky že moc nic nepíšu, a tak, občas si něco přečtu

no a to s tím icq to bude tím, že já už ve svém pc vůbec icq nemám naistalované...před měsícem mi můj kluk přeinstaloval pc a já mu říkala, že zatím icq nepotřebuji...jaksi mě to tam stejně nebavilo..nevím, já vyrostla z časů "sedění za icq" a to tam mám něco přes 70 kontaktů...ale možná se tam jednou zjevím

6 *Emmgirl* | 20. října 2010 v 19:23 | Reagovat

[5]: Tak s tím icq jsme na tom podobně. :) Na svém počítači, který jsem nedávno (konkrétně včera) přeinstalovala icq zatím nemám. Momentálně jsem na mamčiném a když mám čas (což mockrát není), zajdu tam. :) Takže to není nijak moc často.

Jinak jsme na tom podobně. Myslím s tím časovým vytížením. Já osobně teď potřebuji veškeré dobré známky, jelikož pokud budou dobré, vezmou mě na gymnázium bez problémů. No, jinak budu dělat scio testy a tak.. (stejně tak jako tak, ale neměli by až takovou váhu), takže naprosto chápu. :/
Říkám si, že do Vánoc už moc času nezbývá a v lednu už se uzavírá pololetí, což bude děsné. Nechápu, jak zvládnu napsat zbylých pět písemek z matiky na 1. První mám na dvojku. :(

7 Lowiska | Web | 23. října 2010 v 22:38 | Reagovat

Pochybuji, že se to některým bude chtít číst až do konce, však víš, jak pohodlní někteří jsou. Někteří jsou na tom dokonce až tak, že pokud u příběhu nejsou obrázky, tak to vůbec nečtou. Takové já například nechápu:D
Ale k věci, to jsem odbočila. Tohle bylo úžasný! Skvěle se mi to četlo, máš osobitý styl psaní, moc se mi líbí. Úchvatný příběh, prožívala jsem to s hlavní hrdinkou. Fakt skvělý:)

[5]: Jen sedmdesát? Já tak stotřicet:D:D Ale nestěžuju si, třetinu mám bloknutou nebo v ignorovaných, se třetinou se nebavím a ta zbylá třetina je věčně offline, takže není co řešit:D

8 *Emmgirl* | 24. října 2010 v 0:10 | Reagovat

[7]: Jasné, s tím se bohužel musí počítat. :) Většina dnešní mládeže nevezme do ruky knihu jak je rok dlouhý, natož pak číst delší příběhy na internetu, kde se chtějí ''bavit'' při hrách. Osobně je nechápu, já knihy miluji a psát kratší příběhy jen proto, že by to bylo vícekrát přečtené? Vím, že každý autor touží po názorech a upřímných kritikách, více čtenářů atd., ale za tu cenu bych to nebrala. :))

Jinak moc děkuju, jsem nesmírně potěšena, jelikož tahle už mi dlouho nikdo nenapsal (kromě těch, které četli ještě něco jiného a komentovali toho tudíž víc). :) Vážně děkuju, jelikož jsem ráda, když se to někomu líbí a umí se do příběhu pořádně vžít. To je pak autor nesmírně šťastný, když dosáhl toho, čeho chtěl. :-)

Díky! :))

9 MiMi Madison H. | Web | 24. října 2010 v 19:29 | Reagovat

[7]: no těch "jenom 70" tam mám proto, že už hodně dlouho jsem téměř nikomu, kdo si o to žádal, nedala své icq...nemá to stejně žádnou cenu, když tam nejsem...a když už tam přijedu, tak mi napíše vždycky někdo z těch, se kterými nemám chuť si psát

10 B* | Web | 25. října 2010 v 18:36 | Reagovat

Myslím že badend slyšet nechci :) nejdříve jsem chtěla ale tak je to lepší :) souhlasím s Mimi :) domyslím si že ten kluk je Maio :) jinak nádherně napsané :))

11 *Emmgirl* | 25. října 2010 v 20:18 | Reagovat

[10]:: Moc děkuju za přečtení a k tomu samozřejmě také za tak hezké hodnocení, lahodící uchu. :)

Děkuju, vážím si toho, že jsi si to přečetla. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama