Příběh: Naděje v nemožné

5. prosince 2010 v 0:06 | *Emmgirl* |  →My short story
Zdravím,
nevím jak mě toto napadlo, ale tak znáte to, někdy prostě přijde nějaká hloupost sama o sobě, aniž by jste něco vymýšleli (zákon schválnosti je, že když potřebuji něco vymyslet a dopsat, nevím jak dál). :-)  
Nenutím to samozřejmě nikoho číst, jako u všech mých povídek či kratších příběhů, ale pokud si to někdo přečte, prosím napište komentář a vyjádřete tím svůj vlastní názor. :) Moc mě to jako vždy potěší.
Navíc vzhledem k tomu, že mám rozepsanou jednorázovku, je to trochu neobvyhlé - nikdy jsem nepsala víc věcí současně. :) Tudíž mě omluvte, ale tohle šlo tak nějak samo, takže proto se to tu vůbec objevuje. Nevšímejte si toho, to jen aby jste si zkrátili čekání na další část ,Zaslepující slávy', pokud se o to vůbec někdo zajímá. :-))

Pokud chcete doprovod hudby:




Sklíčeně seděla a sledovala displej svého mobilního telefonu, ba jej dokonce hypnotizovala. Doufala v to, že se jí ozve. Slíbil ji to, tak proč se v místnosti neozývá řinčení melodie, k němu přiřazené? Proč se nedočká? Jeho slova, jeho oči.. Jak moc si ho přála znovu vidět, jak moc si přála, aby to vše byla pravda.. Dívala se z okna a pozorovala neustálé a nepřestávající mrholení, které měnilo již tak zasněžené ulice v něco ještě krásnějšího. Svit pouličních lamp před domem tvořil okouzlující až mrazivé odlesky, které každého vzrušovaly. Bylo v nich něco nepoznaného, navždy utajeného.. Opět ji pohled sklouzl na položený mobil. Věděla, že se nedočká, tak proč vlastně vůbec doufá? Byl to jen další příslib z mnoha, co od něj čekala? Potkala ho poprvé v životě, avšak cítila se, jakoby ho již někdy viděla. Jakoby se snad znali. Tak moc jí někoho připomínal, že ho nemohla jen tak nechat jít. Stisknutím jakéhosi tlačítka na klávesnici mobilu, probudila přístroj k životu. Objevila se jeho fotka. Navzájem se vyfotili, když si vyměňovali čísla. Tmavé vlasy v nedbalém rozcuchaném účesu delších vlasů, sestříhaných do obličeje podtrhly jeho tmavé, pronikavé oči a tvořily úžasný, až nezapomenutelný kontrast s jeho bělostnou pokožkou. Kombinace plnějších rtů a úžasných očí, to bylo vždy její slabostí..
Proč se sakra ten krám nerozvoní? Zarazila se. Uvědomila si totiž, jak zoufale se chová. Jenže on byl něčím neuvěřitelným. Tajemný kluk, kterého toužila poznat. Prohodili pár vět a přesto si tak úžasně vzájemně rozuměli, neuvěřitelné. Slíbil ji, že ji zavolá.. Slíbil to.
Lehla si do nerozestlané postele, nechala všechny naducané polštářky a polštáře všech velikostí, které obvykle sloužily na okrasu, pod sebou a nevěnovala tomu svou pozornost. Pohled totiž až nepřítomně upínala na mobilní telefon, položený na matraci kousek vedle ní. Zavolá, slíbil to..

Její hlava pomalu, ale jistě směřovala/padala na stranu k jednomu z nadýchaných polštářů. Tak moc v něco po dlouhé době doufala.. Bez reakce a odezvy však. Slíbil to, zavolá.. Opakovala si v duchu, aniž by to tušila. Její podvědomí však stále doufalo. Doufalo v něco, co se zdálo být splnitelné..

*

Sledoval zavřené okno, z něhož se přes bílé lehké závěsy dostávala letmá záře rozsvíceného příjemně neostrého světla, které nebolelo do očí ani obyvatele místnosti. Stál s dlaněmi v kapsách své černé bundy, neměl na výběr. Buďto odejde navždy, nebo se jí už neukáže a bude s ní alespoň v pár okamžicích, kdy o něm nebude vědět. Co bude lehčí? Vědět, že s ní nemůže nikdy promluvit či že ho nikdy neuvidí nebo fakt, že ji nebude nablízku, když ho bude potřebovat? Vytáhl z levé kapsy tmavých džínsů svůj telefon. Do očí ho udeřila její fotografie na tapetě mobilu. Její krása ho ohromovala. Bylo to jako blesk z čista jasna. Nebe bez mráčku a jedno špatné rozhodnutí najednou vše zničí a rozpoutá bouřku. Nechal se jí nachytat jako malý kluk. Vše to zkomplikoval, neměla ho nikdy potkat. Neměla. Nemusel by ji alespoň slibovat nemožné.
Přivřel oči, a když je znovu otevřel, stál vedle prostorné postele, na níž ležela dívka, která byla již napůl v říši snů. Přešel opatrně k ní. Nemusel se snažit, jeho kroky nebylo možné slyšet. Za pár minut končí tento den a on už nemá moc času na to, aby jej viděla. Možná je to tak lepší, možná.. Navždy bude muset být. Navždy. Pohladil ji po tváři, když se ujistil na budíku, ležícím na nočním stolku vedle, že ucítí už jen příjemné šimrání. Opatrně vzal její mobil a přemístil jej na noční stolek. Přikryl ji.
Pohlédl na psací stůl u okna, na kterém stála rozsvícená lampička. Poté se k němu přemístil. Naposledy se otočil a pohlédl na ni. Jeho čas je dávno sečten a u konce. Pro dnešní noc si chtěl zapamatovat každičký její detail. Přivřel oči a ujistil se, že mu v mysli její tvář vyskočila až překrásně živá.. Natáhl se po vypínači a věděl, že když jednou zhasne, nevrátí to zpět. Není zhmotněn, nemá žádnou možnost. Snad jen umučen čekat na zítřejší noc. Už navždy bude mrzutý, už navždy je jeho údělem pomáhat. Pomáhat, aniž by to někdo tušil…


|||THE END|||
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Moon-Lustre | Web | 5. prosince 2010 v 0:41 | Reagovat

Líbí se mi to...

2 *Emmgirl* | 5. prosince 2010 v 0:43 | Reagovat

[1]: To jsem vážně ráda, zlato. :) Nečekala jsem, že si to tak rychle přečteš.
Btw: Strašně dlouho jsi se neozvala, já taky ne - promiň, jakpak se máš?

3 Lucie Honest | Web | 5. prosince 2010 v 1:49 | Reagovat

Tohle je focené Canonem, také to není zrcadlovka a jsem sním spokojená:)

4 Frise | Web | 5. prosince 2010 v 11:33 | Reagovat

No, a já budu jedním z mála těch, kterým se to líbit nebude... Promiň :)

5 *Emmgirl* | 5. prosince 2010 v 15:26 | Reagovat

[4]: Za nic se neomlouvej. :) Jsem naopak ráda, že jsi si to přečetla. ;)

Jinak můžu se zeptat proč? Jen tak, abych věděla, na co konkrétně se zrovna ty zaměřuješ. :))

6 *Emmgirl* | 5. prosince 2010 v 15:41 | Reagovat

[3]: Tak to klobouk dolů.. Vážně úžasné to bylo. Jak ona Vánoční pohlednici. :))

7 Frise | Web | 5. prosince 2010 v 16:01 | Reagovat

Ten nápad nebo co to je, to, co se tam vůbec odehrává, ty zmatky kolem toho...

8 *Emmgirl* | Web | 5. prosince 2010 v 16:15 | Reagovat

[7]: Jasné :-)
Slouží to spíše jako chvilkový Drabble, akorát trochu delší.. Opět. :D Na ty pidi krátké příběhy mě prostě neužije. :))
A ta zmatenost byla účelem, takže jsem ráda, že je to z toho znát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama