Příběh: Pohlcující temnota

28. ledna 2011 v 21:33 | *Emmgirl* |  →My short story

Zdroj obrázku: DA



,,Same,'' křikla do ticha černočerné noci. Stála před dveřmi opuštěného, starého domu, ve kterém podle všeho přebýval a mohutně přitlačovala ozdobné klepadlo sem a tam. Nemohla uvěřit, že je tato budova na úplném konci čtvrti obydlená, ale podle všeho byla. Prý tu bydlel. Napadlo ji, že nikdy nebyla u něj doma. Nikdy se nebavili o tom, že by šli k němu, či o tom, kde bydlí.
První zašumění, první známky života v nekonečné, temné zahradě plné rudě červených, krvavých růží. Polekaně a poněkud zbrkle se otočila. Nic, jen strašidelné pootevření domovních dveří. Vše bylo pocukrováno dávkou temné černi, dávajíc tomuto místu ještě temnější a pochmurnější podtext. Hlasitě a viditelně polkla a odhodlaně vkročila dovnitř.
Hala byla cítit dávnou zatuchlinou, ze které se člověku dělá špatně od žaludku. To však bylo momentálně vedlejší, proto se rychlým krokem přemístila přes obývací pokoj a další místnosti až po dolní ložnici. Musí ho najít, musí vědět, že je s ním v dobrém i zlém. Musí si být jist, že ho někdo má rád a záleží mu na něm.
,,Same, to jsem já, Jess,'' šeptla v poslední místnosti, nacházejíc se v dolním patře domu. Nevěděla, co má dělat. Jediné místo, kde by mohl být je úplně prázdné? ,,Jestli tu někde jsi, odpověz mi,'' zkoušela neznít tak naléhavě, ačkoli se odtud co nejdříve chtěla dostat. Každičké zavrzání a zapraskání staré dřevěné podlahy, zhotovené z pravidelných prken, ji stálo slabé vyjeknutí a otáčení se všemi směry. Všimla si vypínače na zdi a rychlým, částečně zbrklým stisknutím, se měla dostavit úleva v podobě zalití domu oslepující září světla. Nenastala však. ,Zatracené pojistky' pomyslela si a vracela se potemnělými místnostmi zpět do haly. Nenašla ho, půjde pryč, domů a zkusí mu znovu zavolat. Z tohoto místa má nepříjemný pocit, tak proč by tu měla čekat.
Z ničeho nic se do ticha prázdného domu ozvala rána, po níž následoval zvuk roztříštěného skla. Polekaně sebou cukla a otočila se ke starému schodišti, které třímalo naproti ní. ,,Same!'' křikla. Nepřemýšlela nad ničím, natož nad zbabělým útěkem, a tak tedy vystřelila ode dveří, vstříc praskajícím schodům. ,,Same! Same!'' opakovala neustále. Přidržovala se stejně černě zbarveného zábradlí, stoupajíc nahoru, a když se před ní konečně objevila stejně ponurá chodba s desítkami zavřených dveří, nenapadlo ji nic lepšího, než každé z nich otevřít. Pobíhala z jedněch k druhým, jen aby ho našla.
Strach byl ta tam. Nepřemýšlela nad tím, že tu může být sama. Nepřemýšlela nad tím, že všechno mohla být jen jakási past. Nepřemýšlela nad tím, jak moc ji tento dům děsí, musela se ujistit, že je v pořádku. Nepřemýšlela vůbec nad ničím, jen nad tím, že ho potřebuje najít. Potřebuje si s ním promluvit. Chce mu říci vše, chce se mu omluvit za to, co řekla. Nic z toho nemyslela vážně. Nic. Proč jen nedržela jazyk za zuby? Nemusela tu být, mohla si tohle všechno ušetřit. Mohla být dávno s ním. Mohla být jinde, ne tady.. Mohla si ušetřit víc, než si jen myslela. Mnohem víc..
Zapraskání bylo tentokrát mnohem slyšitelnější, skoro ohlušující, podobné pomalým a vyčkávavým krokům. Vyděsilo ji to.
,,Sa-Same?!'' pootočila se, nedýchajíc sledovala černo za sebou. Že by ji jen napínal a snažil se ji nějak vytrestat a hlavně vystrašit? To se mu povedlo, musí uznat, že ji srdce buší jako zvon, rychlostí blesku. Otočila se nazpět, v tom však uviděla černý stín. Znovu se otočila a snažila se za šera rozpoznat něco víc.. Temné prostory chodby však vyplňovala ještě jakási temná mlha, formulujíc postavu. Mnohem vyšší, než aby to mohl být Sam.
,,S-Same? Jestli jsi to ty, vážně se Ti to povedlo. Na okamžik jsem měla zástavu srdce,'' řekne vážně, snažíc se o normální tón. ,,Vystrašil jsi mě, povedlo se Ti to, tak toho nech a nechovej se jako dítě.'' promluví znovu a razantněji, jelikož se vůbec nepohnul, nepřišel k ní, nerozesmál se.. Začala pochybovat.
,,Same?'' natáhla ruku, ale ucítila jen chlad, který se k ní stále víc přibližoval. Štiplavý mráz, dostávající se jí pod kůži. Stáhla se. To není on. Kdepak, tohle není její Sam. Tohle není nic. Žádný člověk. Nikdo. Jen temnota, mlha.. Vyděsila se, připadala si jako v noční můře či hororu. Jediná možnost byla místnost, ve které ještě nebyla. Couvla a dostala se tak blíže ke klice posledních dveří, vévodícím celé chodbě. Klika sice pod tíhou její dlaně klesla, pohnula se, nikoliv tak dveře. Zatlačila, ohlédnouc se přes rameno. Přibližovalo se to. ,Prosím, povolte se..' ozvalo se jí v mysli, jak se usilovně snažila dostat do ještě neprozkoumaného pokoje. ,Prosím, otevřete se..' ztrácela veškerou naději, když v tom zrezivělé panty povolily. Vklouzla do místnosti a s úlevou zavřela dveře, o které se opřela. Následně šmátrala po klíči. Nebyl v zámku. Srdce ji splašeně tlouklo na poplach.
Nedokázala pochopit, co to bylo, stejně tak, jak si jej začala vysvětlovat. Začínala věřit tomu, že zapracovala jen její bujná fantazie, vytrénovaná ze všech těch hororových DVDček, které poslední dobou sledovala společně se Samem. Sam. Přivřela oči, jen aby se chvíli soustředila a uklidnila se tak tím.
Kde jen je? Nemá tu náhodou bydlet? Zřejmě ne, jelikož se ji zdá tenhle dům spíše jako dům hrůzy, než jako obytná budova.
Otevřela své mandlové, uhrančivé oči barvy roztékající se čokolády a jediné, co uviděla, bylo mlhavé, naprosté černo. A příšerná zima, dávajíc se do ní. Jediné, co si v poslední chvíli uvědomovala, bylo to, že upadla. Ztrácela vědomí, aniž by věděla proč. Byla si však jistá, že sem neměla chodit. Něco uvnitř ji varovalo ještě předtím, než vešla do tohoto domu, jenže starost o Sama byla silnější, než strach a obavy toho, co by eventuelně mohlo přijít. Byla chyba chodit sem, byla chyba odehnat ho od sebe jen kvůli maličkosti.. Nemusela tu teď být. Nemusela stát na prahu života a smrti, nevědomky proč nebo co to zavinilo.
Zmateně upadávala stále hlouběji do bezvědomí, přestávala vnímat už i tak pouhé obrysy okolních věcí v místnosti, které doteď ještě matně rozpoznávala. Temnota se rozlívala stále blíž a blíž jí, až uviděla oslnivé, palčivé světlo v dáli. Světlo, které ji spalovalo, ačkoli si připadala příšerně a rozlámaně a.. Neuměla to přesněji identifikovat. Prázdně, ano, to mohlo být ono.

,,Jessico!'' uslyšela, jak někdo naléhavě křičí její jméno. ,,Jessico!, Jessie!'' křičel stále blíž. Alespoň se ji to zdálo. ,,Jess, nedělej mi to,'' opakoval. ,,Jessico, no tak,'' šeptal stále naléhavěji hlas, který tak milovala.
V podvědomí jí z ničeho nic vyskočila jeho ostře řezaná tvář; jeho měkké dlaně, držíc její prokřehlý obličej; jeho pevné paže, objímajíc jí tak pevně, že si připadala na okamžik bezpečně. Dále se v její otupělé mysli odehrávala jakási rozmazaná scéna, kdy jí přikrýval; dával ji ke rtům šálek s horkým čajem v naději, že se mírně pootevřenými rty alespoň trocha dostane dovnitř. Hladil ji, dlaní přiloženou na jejím čele hlídal teplotu jejího bezvládného těla.. Vše vypadalo tak živě, přesto značně zamlženě.
,,Same,'' vydechla s obtížemi roztřesenými rty a pomalu otevírala ztěžklá víčka. Byla ji příšerná zima, příšerná. Cítila se jako v úplně jiném těle. Cítila se bezvládně a nemocně. ,,K-kde to jsem? C-Co se vlastně děje?'' šeptala skoro neslyšitelně. To bylo to jediné, co zvládla. Nemohla křičet, ani mluvit hlasitěji. Nebyla si jistá ničím, co prožila v posledních hodinách, ale věděla jistě, že si připadala hrozně. Zemřela, alespoň tohle si myslela. Jak je tedy možné, že..
,,Jess,'' políbil ji jemně, přesto dychtivě. ,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou.'' šeptal, hrajíc si v pauzách s jejími rty, které dostávají zpátky svou třešňovou barvu. ,,Proč jsi sem chodila? Proč jsi na mě nepočkala u Tebe doma?!'' říkal jemně a vlídně, přesto značně pobouřeně.
,,Tak-''' nadechla se, aby mohla pokračovat. ,,Takže je to všechno pravda? V-vážně se to stalo?'' roztřeseně pomrkávala, aby zaostřila. Jeho tvář měla na dosah, až teď si uvědomovala přítmí onoho zamčeného pokoje, kde se to vše stalo. Akorát s tím rozdílem, že byla rozsvícená lampička v rohu pokoje a ona ležela na jakési pohovce. Vše vypadalo za nepatrného světla lépe, přesto však místnost vypadala poněkud staromódně. ,,Vážně jsem umřela?'' dostane ze sebe přímo. ,,Vážně tu byla ta.. ta věc?'' vytřeštila oči.
,,Nevím, jak Ti to mám vysvětlit, ale nejsem ten, za koho mě máš. A tohle, to je odvrácená strana jiného světa. Všichni nejsou jen Ti hodní,'' povzdychl si a pokračoval. ,,Nejsem tak úplně normální, ale věř, že s tím nemám nic společného, lásko,'' snažil se ji ubezpečit. ,,Doufám, že víš, že bych Ti nikdy - za žádných okolností - neublížil. Neměla jsi sem chodit, neměla ses' to dozvědět takhle,'' šeptl s pohledem zabořeným v podlaze. Dával si to za vinu. Nikdy by sem sama od sebe nevkročila, nikdy by sem nikdo z lidí nevkročil, až na ni.. Kvůli němu byla schopna vejít.
,,A co se se mnou tedy stalo?'' napila se, když ji ke rtům přiložil znovu hrnek horkého čaje. Nespálila se.
,,Pokusila se o Tebe sama Temnota. Chtěla Tě na svou stranu, připadala jsi jí jako vhodný adept.'' pronesl trochu klidněji. Copak se tomu dá uvěřit?! ,,Věř mi, nelhal bych Ti,'' jako by mi četl myšlenky.
,,A jak-jak to, že jsem tedy tady?'' zeptala se vykuleně. ,,Neměla bych být.. mrtvá?'' ptá se stále poněkud vyděšeně. Obejme jí, ještě předtím však zkontroluje teplotu na jejím čele. Odzbrojil ji a další otázky jsou naprosto zbytečné. Je tu, je s ním, je v bezpečí. Nic dalšího v tento okamžik nemá cenu.
,,Nestihla dokončit přeměnu, přišel jsem včas a nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby ne.'' zahledí se do jejích očí. ,,Už máš normální teplotu,'' usmál se s vysvětlením, věčného kontrolování jejího čela.
,,Mám Tě ráda, Same,'' šeptla do prostoru mezi nimi, očekávajíc zrušení té nepatrné vzdálenosti. Nestalo se tak. Promluvil.
,,Já Tebe taky, Jess, ale musím Ti zopakovat, že nejsem jako ty,'' zavrtěl hlavou. ,,Nejsem člověk a plně chápu, že Ti to jako vysvětlení nestačí a nemáš důvod zůstávat se mnou -
magnetem, který propojuje normální svět s tím druhým.''
,,Miluju Tě, Same,'' zopakuje, spíše poupraví svůj výrok dlouhovlasá dívka, ještě před chvílí bezvládně ležíc, ukazováčkem umlčujíc jej. ,,Myslíš, že kdybych Tě nemilovala, hledala bych Tě stůj co stůj?'' pozvedla své pečlivě vytrhávané obočí. ,,Mimochodem už jsem zasvěcená do Tvých záležitostí a budu čekat pořádné vysvětlení, tudíž nemám v plánu s Tebou nezůstávat.'' pousmála se, ačkoliv ji stále nebylo úplně nejlépe, jistou úlevu pocítila. ,,A je mi jedno, co jsi nebo nejsi.'' dodala vzápětí, kdyby to náhodou nepochopil. ,,No tak, dej mi už pusu,'' zasmála se zvonivě, když se na ni upřeně díval. Jejich rty se spojily a svět kolem nich se zastavil. Tedy alespoň jim to tak přišlo.
,,Měl bych Tě doprovodit domů, aby neměli starost.'' připustil, ale jakmile si ho přitáhla zpátky k sobě, veškeré protesty šly stranou.
Pomalu si přilehl k ní, jemně ochutnával její plné, smyslné rty, dlaněmi bloudíc po jejím z části nahém těle, tichounce pod ním sténajíc. Miloval, když byl s ní. Miloval ji víc, než cokoliv jiného, tím si byl jist. A teď se ujistil také v tom, že už se od ní nenechá jen tak odehnat, jelikož by nemohl vidět nic podobného, nač se mu dnes naskytl pohled. Její bledé tělo, ve kterém nebyly žádné známky života, by už nikdy vidět nechtěl. Bál se, bál se o ní šíleně moc. Bude ji chránit minutu co minutu, den co den..
,,Miluju Tě.''
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trista | Web | 28. ledna 2011 v 22:53 | Reagovat

wooow..páni, moc hezké..myslím, že se ti to povedlo :) hihi a ten závěr...*inlove* :) a jaks psala ten mail..tohle není jenom leda jaká divná povídka, neboli článek..ale moc povedená ;)

2 *Emmgirl* | Web | 28. ledna 2011 v 22:55 | Reagovat

[1]: Páni, moc děkuju, zlatíčko :)
Jsem ráda, že se Ti to líbí, i když je to takové hektické a pořádně nevysvětlené. x) :D

3 Trista | Web | 28. ledna 2011 v 23:21 | Reagovat

[2]: v tom je to kouzlo, že to není pořádně vysvětlené..můžu tak přemýšlet nad tím, kdo ten Sam doopravdy je...taky by se mi líbilo zažít si něco takového :P

4 *Emmgirl* (aff) | Web | 29. ledna 2011 v 0:02 | Reagovat

[3]: Jako v opravdovém životě, nebo že by jsi psalap odobnou povídku? Teď jsem to nějak nepobrala. :D

5 Trista | Web | 29. ledna 2011 v 16:29 | Reagovat

[4]: v opravdovém životě, bylo by to zajímavé...povídku bych nepsala, nechci ti do toho fušovat..byl to tvůj prvotní nápad, já už bych jenom kopírovala ;) ...já si napsala svou vlastní s andělem... :P

6 Mika-chan | Web | 29. ledna 2011 v 17:44 | Reagovat

vaaaaav :-)) úplne super..a ten posledný odsek a celkovo záver bol úžasný :D

7 *Emmgirl* | 29. ledna 2011 v 22:28 | Reagovat

[6]: To jsem moc moc ráda. :))
Upřímně jsem se bála toho, co na to řeknete, jelikož je to opět takové nevysvětlené a tak.. x)
Děkuju za krásný komentář, potěšilo mě to! Díky.. :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama