Nezastavitelný čas, stále ubíhající neúnavně vpřed..

21. července 2011 v 22:30 | *Emmgirl* |  → My minds
Tumblr_loffs4oxbc1qeg1syo1_500_large
Zdroj přiloženého obrázku: WeIt

Je až neuvěřitelné, jak rychle se vše kolem nás mění od dávno prozkoumaného k znovu nepoznanému a neznámému. Jak rychle se ocitáme napospas neznámu... Zcela sami, bez těch nejdražších, kteří nám byli po boku celou tu dobu až doposud, pohlédneme do očí něčemu novému, na což nejsme snad ani pořádně připraveni.
Vše, včetně našeho každodenního života, se nezastavitelně a neodvrátitelně mění, čas utíká jako splašený a než se nadějeme, znovu něco hezkého končí a začíná opět zcela nový začátek čehosi, což vlastně znamená jediné; nové období, nové životní zkoušky, lásky a chvilkové záblesky štěstí, nová zklamání. Vzniká též nová každodenní rutina či stereotyp, doprovázející nás po onu dobu toho 'něčeho nového', co přichází tak často po každé prožité a ukončené etapě..
Ani si mnohdy neuvědujeme, jak rychle vyrůstáme a nejen mi, nýbrž i celé naše okolí se mění neodmyslitelně a závratně mění. Ale doopravdy bychom to chtěli změnit, kdybychom měli možnost? Doopravdy bychom tomu zapříčinili a postarali se o to, abychom mohli zastavit čas a zůstali tak uvězněni a zamrznuti v jedné z vybraných etap našeho života, byť té sebenejlepší a nejšťastnější? Udělalo bychom to? A hlavně.. - Změnilo by se na tom něco, kdybychom nepřešli čas od času na další životní cestu, jež si pro nás osud připravil a kam nás má v plánu zavést?
**


Ohlédneme-li se zpět ve svém životě, mnohdy nám proběhne myslí plno úžasných, nenahraditelných a neopakovatelných chvilek, které jsme měli možnost prožít s vyvolenými lidmi (kamarády, spolužáky, rodinnými příslušníky..), které však již třeba nevídáme a jejichž přítomnost se z našeho života, společně s nimi samotnými, vypařila jako pára nad hrncem, což nás nesmírně mrzí. Každá ztráta člověka zamrzí a dlouho potrápí vnitřní užírání se vzpomínkami na ony krásné chvíle, ale takový je život.
Čas si s námi hraje, a stejně jako osud, jej nelze zastavit či uplatit za to, abychom měli více času prodloužit chvíle s těmi, se kterými se rozcházíme na rozcestí cest budoucnosti a mohli tím pádem prožít dalších pár okamžiků, které by stály za zapamatování si je, na celý zbytek života, byť už dotyčné nikdy neuvidíme, jeliko se okolnosti radikálně změní a nikdy už nebude nic takové, jaké to bylo za starých časů..
Jak krásné by však bylo, kdybychom mohli prožít ono námi vybrané období znovu. Znovu se zařadit k lidem, jež nám byli oporou, vrátit se do oněch let, ocitnout se znovu po boku někoho z té doby. Jak rádi bychom prodloužili něco, co neodvrátitelně skončilo..
Nevrátíme to, ani kdybychom si to nevýslovně přáli a snažili se sebevíc. Takovou moc nemá nikdo z živých bytostí, a možná je to tak lepší, jelikož jinak bychom se nikdy neposunuli dál, i když takové posunutí strašně moc bolí.


Avšak někdy si stejně zkrátka řekneme nejčastěji kladenou otázku, která jest však jednou z těch nejjednodušších a neprimitivnějších; proč? Proč to tak rychle utíká a my se opět musíme posunout někam dál? Proč jsme nemohli zůstat s lidmi, na kterým nám svým způsobem záleželo, zvykli si na ně a každý den s nimi trávili několik hodin? Ano, mám na mysli třeba takový přestup ze základní školy na vybranou střední..
V devátém ročníku, který jednou zkrátka neodvrátitelně přijde, se musíme rozloučit nejen se všemi učiteli (ano, možná si naivně avšak přesvědčeně říkáme, že zrovna ti nám chybět nebudou, ale opak je pravdou.. dali by jsme téměř vše za to, aby nás znovu učili tito známí učitelé, místo těch nových, jejichž nároky ještě neznáme), ale zejména se všemi svými spolužáky.. A toto zjištění, během prázdnin již spíše fakt a skutečnost, je neúnosné a děsivé. Najednou z čista jasna ztrácíme/ztratíme lidi, se kterými jsme na sebe navzájem fixovaní... Najednou pociťujeme, že nejsme úplní, když víme, že už nikdy nevkročíme do té zpropadené třídy, kde si všichni sice dělají co chtějí, ale již pouhá jejich přítomnost nás navzájem uklidňuje.. Nikdy už nevkročíme do starých kolejí, jelikož čas s námi má jiné úmysli a připravil si pro nás zcela nové a nezvyklé, zprvu rozhodně nepříjemné a možná nešťastné, situace.
Čas je zkrátka prevít, jež nás velmi mate.. Nikdo bychom přeci neřekli, že těch devět let povinné školní docházky, tak rychle uteče! Čas je něco nevyčíslitelného a nevyzpytatelného, jelikož když jde do tuhého a máme přejít do jiné etapy a pokračovat po zcela nové cestě osudu, prožívat jinou a novou budoucnost s jinými lidmi, nejraději bychom tomu zabránili. Jsme vyděšení z toho všeho. Vždyť stále bylo tolika času, nebylo přeci kam spěchat, ale kde je teď, když bychom jej brali a měli zájem prodloužit?
Nikde, jelikož to není v našich silách. Naším údělem je přeci ztrácet a nalézat a opět ztrácet.., a tak pořád dokola...


Vaše, snažící se,
Emm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Trista | 22. července 2011 v 9:49 | Reagovat

No, v jednom máš pravdu...kolem vzpomínek na to špatné, mám v životě mnoho vzpomínek na krásné chvíle s lidmi, které jsem neviděla bez mála tři roky...protrhali se takové vztahy, o kterých jsem si myslela, že vydrží navěky..nejlepší kámoška není to, co bývala....hlavně kvůli ní se cítím jako bych ztratila hodně ze svého života...mám vzpomínky, mám fotky, ale jediné, co se mi teď čas od času od ní dostane, je snaha sejít se někde na kafe...zrovna teď si užívá dovolenou v Itálii a já věřím, že se tam má fajn, a že až se za dva týdny vrátí, konečně si půjdeme dát to tolik slibované kafe a taky zajedeme k vodě... :( je mi z toho nanic, někdy jsem s ní trávila každý den, byly jsme spolužačky na střední, ale čas plyne dál...jiné skoly, jiní přátele...jenom se s tím smířit, protože někoho nelze udržet při sobě věčně...pouze si musíme uchovat vzpomínky na to dobré..a když tak na to myslím, ona je jediný člověk, se kterým jsem v životě neprožila nic špatného...jednou jsme se pohádali, ale já se jí za to omluvila hned po pár hodinách, protože to byla moje chyba...a stejně jí ztrácím...stárneme...za chvíli budu stará bába...och...ale neměnila bych nic, nevracela bych se v čase...protože, kdybych měla možnost ve své minulosti něco změnit, změnila bych svou budoucnost...změnila bych to, čím jsem teď..a teď se cítím dobře tak, jak jsem :)

Jinak, včera jsem odepisovala na ten přeposlaný e-mail, ale když si mi snad odepsala, tak hlásím (pro jistotu), že mi asi nedošel...a když ne, tak čekám na mail :P (čekám i kdyby jsi psala a nepřišel, tak pošlu znovu, nebo mi vysvětli, jak si udělám účet na tom vašem seznamu, nebo ti uděláme účet na gmailu, možná tě pak líp můj gmail snášet) ;)

2 Charlie | Web | 22. července 2011 v 16:48 | Reagovat

Krásne si to napísala, aj keď to asi vyznie ako klišé, že som to povedala, ale fakt sa mi to páči.
A vidím v tom veľa. Ako... aj ja si poviem, že najradšej by som vrátila čas na vtedy a vtedy, aby som tú chybu nespravila... ale na druhej strane sa z tých chýb učíme, však? A tie krásne okamihy, tie si treba vychutnať, lebo pominú, ale aj tak ostane spomienka a pomyslenie, že prídu ďalšie skvelé okamihy.
A s tým koncom základky si nerob vrásky. Je jasné, že ti to musí byť ľúto, ale uvidíš, že o chvíľu budeš na to spomínať s úsmevom na tvári a že spoznáš zase nových ľudí... A zase, kde je napísané, že sa s kamošmi zo ZŠ nebudeš môcť stretávať? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama