Příběh: Nezodpovězené otázky

25. listopadu 2011 v 22:55 | *Emmgirl* |  →My short story
Tumblr_ltp913eyhq1qghfooo1_500_large
Zdroj přílohy: we





****
As the water drips from the skye, I start to wonder,
If I'm still alive (Then I'll have to), Find the answer..
Could it be that it was a dream, And I'm still beside Her?
Right befor my eyes, Such a big surprise,
The water stops..
****



Každým dnem se to zhoršuje. Každou hodinou, každou sekundou se cítím stále hůř. Beznadějněji. Chodím již po tolikáté po oné naznačené cestě, jakési neznámé stezce, avšak nedokáži si při tomto putování odpovědět na to, zda má něco podobného smysl. Nedokáži v sobě najít odpověď na nic z toho všeho nepřebezného množství otázek, jenž toužím dokázati zodpovědět. Nedokáži nic z toho, po čem mé podvědomí prahne. A to mé podvědomí ubíjí. Nejen mé podvědomí, ale i mě samotného, zda vůbec ještě žiji, v normálním slova smyslu, o čemž začínám být poslední dobou též na pochybách. Mám své důvody. Mám své hodně vážné důvody, na jejichž základě mohu začít panikařit. Nezačal jsem však už? Nezačal jsem panikařit již dávno?.. Řekl bych, že zřejmě ano. Vždyť něco podobného jsem si nepředstavovat ani v té nejživější a nejohavnější, nejstrašidelnější noční můře. Možná právě proto, že nic podobného nikdy nikoho nenapadne. Až dokud ho něco takto šíleného nepotká.
Co mě vlastně potkalo? A potkalo to mě, jako živou bytost, či pouhou duši živé bytosti? Netuším. Nedokáži odpovědět už ani na tu nejprimitivnější otázku, a to, jestli stále žiji svůj normální život či se se mnou propadla definitivně pevná půda značící život pod nohami. Jak deprimující, mít tolik položených otázek, avšak ani na jednu neznát odpověď. Byť jen náznak odpovědi by stačil k mému pocitu sebemenší útěchy, která by však dozajista naprosto postačila, jelikož by znamenala alespoň svštýlko naděje. Naděje, kterou zbloudilá duše potřebuje. Možná to právě jsem. Zbloudila duše, hledající cestu útěchy. Avšak kde ji mám najít, když je všude kolem mě jen pochmurný les plný nepříjemně vtíravé mlhy a ouzoulinká cesta, na jejímž konci se nachází jen jakási záplava světla, jehož význam je utajený? Nikde.

Jakmile se snažím otevřít oči, ona pokleslá ztěžklá víčka, nepodaří se mi to. Jakmile se snažím volat její jméno, nejde to. Když se pokouším slyšet její hlas, dech či jakýkoliv náznak pohybu jejího těla kdesi vedle toho mého, není mi to umožněno. Pochybuji, zda jsem stále naživu, když neslyším nic ze zvuků všedního života. Neslyším dokonce ani své srdce bít.

Nedokáži si vysvětlit to, co se mi děje. Nedokáži však ani přestat doufat. Doufat, že je to jen ohavná noční můra, ze které se později probudím a zjistím, že je vše při starém a ta, jež patří mé srdce, je stále po mém boku. Je stále vedle mě? Je stále se mnou, ať jsem kdekoli? Nebo zůstala na Druhé Straně a já přešel sem? Nezbývá, než doufat, že se z této noční můry jednou probudím..
Nemám však moc pravděpodobných důvodů, že by to mělo v nejbližší době skončit. Obávám se, že výprava za jakýmsi světlým bodem touto osamělou, potemnělou a značně melancholicky-depresivní lesní cestou, bude trvat i nadále. Je jen dobrou a vcelku důležitou otázkou, jaký časový údaj lze přiřadit k onomu ''nadále'', jelikož někdy se může stát, že ''nadále'' bude věčnost...
Sakra, další otázka, na kterou neznám odpověď! Ubíjí mě to ještě více, než na začátku, tak kde je sakra ten zpropadený konec, kterého se snažím dosáhnout už nějakou tu neurčitě dlouhou dobu?! Nikde..

Počkat, kdo jsi?, zazní mi v myšlenkách, jelikož ochablý hlásek se ne a ne vydrat z mého hrudníku. Vytřeštím oči, skelný pohled bez špetky naděje upřený do dálky. Objektem mého zájmu se stala jakási křehká dívčina. Obrysy dívčího těla, tančícího do neznámého, velice pomalého rytmu melancholie, v ještě depresivnějším prostředí, vystupující z nepříliš viditelného, avšak jediného trochu ozářeného místa v dáli.
Možná se dozvím, kde to přesně jsem.. Nebo alespoň jednu jedinou odpověď na jednu z tolika položených otázek. Možná zjistím, zda se mohu vrátit, či zda jen k mé radosti bdím, či zda mě čeká nějaká nová kapitola.
Snad nezmizí dříve, než se dostanu alespoň vzdáleně do její blízkosti. Mám toho tolik, že bych dal cokoliv za to, abych alespoň na jednu věc znal odpověď.. Možná. Možná se vrátí vše zpět do normálu, možná už však nikdy nebudu jako předtím. Možná se již nikdy nevrátím do svého starého života.. Možná jsem navždy ztratil vše, co jsem tak pracně získal. Možná jsem pryč od ní.. možná pouze na pár dalších časovým omezením neurčených okamžiků, možná už navždy.
Tolik možností, tolik myšlenek, tolik otázek, tolik bezmoci.. Zdá se mi to, nebo je toho nejhoršího vždy neomezené množství?..
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trista | 26. listopadu 2011 v 1:51 | Reagovat

Hmmn, to je docela zvláštní...teď bych chtěla taky znát nějaké ty odpovědi...abych věděla, kam se to chudák dostal. :)

2 Emm | 26. listopadu 2011 v 14:50 | Reagovat

[1]: To je jen takové neurčité něco, napsané na popud jedné básničky doplněné obrázkem v mysli. :P jsem jen tak experimentovala a musím říct, že z toho vzniklo něco takového - pěkně divného, tudíž i když nejsem spokojená, přidala jsem to, aby tu něco bylo. :)

Takže to je jen taková přechodná směska mezi dalším dílem GOF, pokud bude zájem. :))

3 Trista | 26. listopadu 2011 v 19:14 | Reagovat

[2]: Jako, cítila jsem se u čtení mírně zmatená,ale to bude taky tím, že mě třikrát přerušila máma svými prapodivnými otázkami :D ..ale četlo se to docela hezky :) a potěšilo mě, že tady hlavně něco na čtení přibylo :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama