Příběh: Navždy odejdu, tentokrát už ano..

17. prosince 2011 v 7:00 | *Emmgirl* |  →My short story
Zdroj použitých prvků: 1, 2

Přeji příjemné čtení kratičkého příběhu, jenž mě napadl včera večer. :-) Doufám, že se dočkám nějaké odezvy, což by bylo na místě, ale i kdyby ne, svět se nezboří.. Jsem spokojená, že jsem konečně něco napsala a jak jsem říkala, přidávám/píšu nejen kvůli Vám, ale také kvůli sobě samotné. :))
Ale netajím se tím, že mě každým komentářem potěšíte a dodáte potřebnou chuť do dalšího přidávání. :) Bubu si vážit každého ohlasu a názoru.
Předem děkuji
Emm
--




S pláčem, který jsem se pokoušela nějak zastavit či zamaskovat věčným utíráním si začernalých slz zbarvených od řasenky, jsem bez sebemenšího zaškobrtnutí a přemýšlení balila všechny své věci, jenž mnou byly objeveny v otevřených zásuvkách či ty, jenž byly již pohozené na ustlané posteli.
,,Sandro,'' po vcelku zásadní roztržce v kuchyni, během které se toho tolik změnilo, přišel jakmile se v mžiku uklidnil.
,,Nepokoušej se na mě sahat,'' sykla jsem za sebe, jelikož jsem jej znala jako několikrát přečtenou knihu. A věřte, že jsem se dnes dočetla úplného konce. A četla jsem velmi pozorně. Opíral se o futra dveří jeho ložnice.
,,Přeci jen tak neodejdeš. Nechovej se jako malé dítě,'' přesvědčoval mě způsobem, který ze srdce nenávidím. Zesměšňováním nikam nepokročí.
,,Neodejdu jen tak z ničeho nic, protože já už měla odejít dávno, ty darebáku!'' otočila jsem se na něj, snažíc se neplakat dál. Nenechat ty proklaté a zpropadené slzy putovat ze slzných kanálků dále po mých ličkách. ,,A nepokoušej se mě přirovnávat k dítěti, protože narozdíl od Tebe jsem alespoň schopná říci vše na rovinu. Pro Tebe je to však až moc těžké, že?! Nepředstavitelné, proto jsi mi radši tvrdil, jak jsi s tím skoncoval. Lhal jsi mi, ale pokračoval v tom dál za mými zády! Jsi nechutný prase, stačí Ti to říct takhle, abys' pochopil?!'' další vlna té zákeřné slané vody, ztékajíc mi po tvářích.
,,Dej mi šanci,'' pronese prostě, až moc jistý sebe samým.
,,Teď si ze mě děláš určitě srandu, že je to tak? Myslíš, že se u mě dočkáš další šance? Že budu opět tak hloupá, abych Ti věřila? Abych doufala v to, že se změníš? Abych věřila v něco, co je předem ztracené? Děkuji pěkně, ale ne. Už ne.'' popadla jsem další tričko a hodila jej do již tak dost napěchované cestovní tašky. Sakra, kolik toho u něj mám?? Nechci tu trávit ani o minutu déle, než je třeba. Nemůžu tu zůstávat, nemůžu.. Prostě to nejde.
Nelze přeci zůstávat na místě, kde se vše zbortilo jako domeček z karet. Tak křehký byl náš vztah, jelikož aby fungoval až doteď, musela jsem polevit z tolika zásad..
Udržovala jsem jej v naději přežití, ale přesto se za mými zády řítil k záhubě. Nešlo to zastavit, i když jsem udělala vše, co bylo v mých silách, abych pouto nás dvou udržela při životě. Milovala jsem ho, to proto jsem se snažila odpustit a věřit v jeho omluvy a prosby o odpuštění. To proto jsem tak učinila a odpustila, čímž zároveň pošlapala svou důstojnost a zásady. Milovala jsem ho, proto jsem se to snažila překousnout, i když to bylo moc velké sousto, jež bych obvykle nepřešla za žádných okolností. Snažila jsem se, jelikož jsem ho ze srdce milovala. Já husa. Milovala jsem někoho, kdo mi nalhával, že se změní i přesto, že dělal stále pravý opak. Ublížil tím nejen mě samotné, nýbrž pošlapal i mou důstojnost. Zranil tím mé přesvědčení, jak se asi tak mohu cítit? Hůř než je zdrávo.
,,Prosím.'' pronesl tiše, jako by si nebyl jist. Nikdy se neuměl omlouvat, ale já to brala. Překousla jsem to, jako tolik věcí týkajících se jeho nedostatků. Naučila jsem se miloval i ty drobné nedokonalosti jeho povahy, ale něco jsem nesnášela stejně, jako to, že se neuměl podřizovat, i když měl důvod. Neuměl přijít a přiznat, že udělal chybu. Neuměl to, ba možná o to dokonce ani nestál. Možná nechtěl udržovat a zachraňovat vztah zraňováním svého namyšleného ega, proto přetvářkou ukazoval, jak moc mu záleží na tom, abych to dělala já. Neprokoukla jsem to dříve, jak já jsem jenom hloupá. Vlastně jsem to tušila, lhala bych, kdyby říkala, že ne. Jen jsem se snažila neposlouchat tu část, která mi to napovídala a naopak se snažia za všech okolností podporovat onu naději, ke které jsem se upírala. Snažila jsem si namlouvat, že to nechává na mě, protože chce vědět, zda já o náš vztah stojím. Jak absurdní.. ,,Prosím, záleží mi na tom více, než na čemkoliv jiném.'' přiznal s vážnou tváří do ticha místnosti. Jeho hlas již nabíral na hlasitosti, přesto nebyl tak znatelný a sebejistý jako obvykle. Uvnitř mě jsem se zarazila. Ta naivní zamilovaná část mě, jako by špekulovala nad tím, jestli je to alespoň z části pravda. Navenek jsem však nepovolila.
Když tedy viděl, že se mnou jeho přiznání nic nedělá, a já si stále balím věci, které se mi u něj za tu dobu nastřádaly, přišel blíž a s pohlazením mé paže, počemž jsem ihned ucukla, pokračoval dál. ,,Sandro, vím, že jsem Tě zklamal a bude trvat strašně dlouho, než si ke mně vybuduješ opět nějakou důvěru, ale věřím, že to nějak zvládneme. Společně. Ty a já,'' konečky prstů si jemně a opatrně přitáhl mou tvář tak, abych byla nucena zvednout pohled k jeho výšce a setkat se tak s tím jeho. Mé rty byly přísně a zcela samovolně semknuté k sobě a v očích se mi kromě skleněného efektu na důkaz pláče zrcadlila kromě zklamání také nedostupnost a přísnost. Ta tam byla ta něha a oddaná láska, kterou jsem v jeho přítomnosti překypovala.
,,Jenže žádné my už neexistuje.'' pronesla jsem skálopevně, snažíc se odvrátit obličej. Pohladil mě bříškem palce po tváři, čímž si znovu podmanil můj ostrý a nenávistný pohled.
,,Rád bych nás znovu vytvořil, jen mi dej šanci bojovat o Tvou přízeň. Nezklamu Tě, už ne. Nedopustím to, vícekrát už ne, přisahám,'' šeptal, když se nebezpečně přibližoval k mým znehybněným rtům. Jeho teplý dech zapříčinil jemné mrazení, které prostupovalo mou páteří. Jako by to vycítil, když položil svou dlaň právě na místo, ze kterého mravenčení pocházelo a rozprostíralo se do dalších částí mých zad.
V mysli se mi sice rozblikala jakási červená kontrolka, která mě měa varovat a zapudit tak tu naivní a zamilovanou část mě, která momentálně převládala a zcela ovládala tu realistickou, ale její funkce selhaly, spíše jsem ji vůbec nevnímala. Jsem nepoučitelná, i přesto, že bych ho podle všeho měla odstrčit a ihned opustit jeho byt, ale jako bych přestala racionálně uvažovat. Najednou jsem měla v mysli prázdno a ta tam bylo ta zášť a rozhořčení, kterého jsem se nehodlala vzdát. řísahala jsem, že se sebou nikdy nenechám manipulovat, jelikož jsem takové slečny nenáviděla, ale sama jsem okusila tu manipulativní lásku. Ta za všechno může. Kvůli ní jsem taková.. Kvůli ní se nade mnou zatáhla mračna, ale já si jich momentálně nevšímám. Kvůli té tak silné lásce k němu. Jsem hloupá, jenže nemůžu ho jen tak z ničeho nic přestat milovat. Nezvládla jsem to po celé ty roky, tak jak bych to zvládla z minuty na minutu.
Jeho štíhlé, ale silné paže mne pevně objaly a přiáhly k sobě. Jeho plné rty se přiblížily k mým a již tak nepatrnou a nebezpečně kraťoučkou vzdálenost zdolaly bez povšimnutí a bez protestu se otřely o ty mé. Ze skulinky mezi nimi jsem vydechla do těch jeho, víčka očí se přivřela a srdce se mi rozbušilo. Nedokázala jsem se odtáhnout, ani když jsem to měla v plánu. Každičký nerv v mém těle se napjal a jako by stávkoval. Mozek, jež jej chtěl odstrčit a vlepit mu facku, nestačil na to, aby mé tělo přiměl unělat to, co bylo na místě.
Jeho rty se ještě párkrát otřely o ty mé a když z těch mých unikl tichý a slastný sten, jež měl být navždy uschován v mém hrdle, odhodlal se vložit do polibku vášeň, jenž mne měla odrovnat. Líbala jsem jej stejně dychtivě, jako on mne. A kdyby nebylo rozumu, zřejmě by to neskončilo jen u jednoho polibku. Ale i přesto, že jsem jej tak strašně milovala, nemohla jsem se sebou nechat zametat. Nemohla jsem mu dovolit, aby mě uchlácholil tak krásnými slovy, jenž určitě nemyslel vážně. Rozhodně o nic vážněji, než ty chabé sliby, které mi dával tehdy, když potřeboval, abych mu dala druhou šanci. A tu chtěl získat jen proto, aby nevypadalo nic na první pohled znepokojivě. Aby měl přítelkyni, kterou bral d ospolečnosti, a za jejíž zády se tahal s jinou.
Jako by mi hlavou proběhly všechny ty křivdy, jimiž mě zraňoval. Jako by mnou projela palčivá bolest... Odtáhla jsem se, lapajíc po dechu. Nejprve osamocená slza stékajíc po tváři, poté desítky dalších, následujíc ji.
,,Nechala jsem se unést, jen unést,'' prohlásila jsem zamyšlené a naštvaně sama na sebe. Slzy však prozradily, že mé srdce vzdoruje rozumu, který mě nutil odejít.
,,Prosím, neopouštěj mě! Přísáhám, že už se s ní nějakou dobu nescházím. Vím, nestačí to, neměl jsem Ti to nikdy udělat, ale poučil jsem se. Zjistil jsem, co pro mě znamenáš.. Zjistil jsem to moc pozdě, ale odpusť mi, napravím to! Prosím, napravím to, věř mi!''
Popadla jsem onu cestovní tašku, nedbajíc na skutečnost, že mi u něj nějaké věci dozajista zůstaly, potřebovala jsem být zkrátka již pryč. Pryč od něj, pryč ode mně samotné, zamilované husičky. ,,Příliš pozdě na omluvy, třetí šance nedávám a ty druhé již také ne,'' pronesla jsem, poučena ze situace, kdy jsem právě jemu druhou šanci dala. Avšak pokračoval s taháním se s ní. Pokračoval, i když věděl, že ho doopravdy miluji, proto jsem se mu vůbec i přes své přesvědčení 'nevěry se neodpouští' snažila odpustit.. Jenže podruhé už mu nemůže projít stejná chyba. Není pro to omluva.
Protáhla jsem se vedle něj, čímž jsem se vymanila z jeho obležení a rychle opustila ložnici. Pokračovala jsem chodbou, utírajíc si z tváří kutálející se slzy, až k domovním dveřím. Nechtěla jsem kvůli němu uronit už ani jednu další slzu, ale moje srdce uznalo za vhodné pravý opak. Uháněl za mnou, proto se objevil u dveří téměř ve stejnou chvíli, jako já. Obešel mě a opřel se o ně. Neměla jsem náladu tvářit se jakoby nic, proto mi bylo zcela jedno, že mám dozajista rozmazanou řasenku po obličeji a ve stružkách po stékajících slzách mi barví tváře nepatrně šedou barvou. Ale rozhodně jsem neměla náladu na to, hrát si tu na zamilovaný pár.. Z jeho strany, jelikož já zamilovanost i přes to všechno předstírat nemusela. Neměla jsem ale chuť předstírat pár, ve kterém se dívka zbaběle rozhodne utíkat a její přítel se ji bude snažit zastavovat. Takhle to funguje jen u párů, jež se oba nadevše milují. On to předstíral, tak proč se snažil dodržet i tento prvek z dojemných srdceryvných scén romantických filmů?
,,Prosím, lásko,'' naléhavost v jeho hlase sílila. Polkl.
,,Takhle jsi jí říkal taky? Jistě, že se ptám.. Jak jinak, zvlášť když jste se oddávali hrátkám, že?'' prohlásila uštěpačně. Neodpustila si zahořklé rýpnutí. ,,A teď mi laskavě uhni,''
,,Sandro, prosím, chci být s Tebou. Konečně si toho budu vážit, chci Ti dokázat, že jsem se změnil a zjistil, že bez Tebe to nemá cenu. Nehledě na to, co jsem zpackal, chci náš vztah zachránit. Dej mi do třetice všeho dobrého šanci, prosím, nebudeš toho litovat.''
Nadechla se, nedbajíc na ohlušující bolest v hrudníku. ,,Už teď lituji toho, že jsem Ti kdy dala tu druhou.'' pronesla lehce a měkce, avšak ze srdce. Ovšem ze srdce, jež mělo rozum. Kdyby totiž mluvila ze srdce, ve kterém dřímala láska k němu, zřejmě by mluvila jinak. Jenže to nemohla dopustit.
Má svou hrdost, a i když toho možná později bude litovat, nenechá ji pošlapat od někoho, kdo za to nestojí. Ten, kdo je nevěrný, za to přeci nestojí, že? Nebo ano??..

Odhodlaně si dívali do očí. V těch jeho se značil nejen zlomek bolesti, smíšené naděje, lásky, ale také čistá bezradnost a výčitky. Hromada výčitek. V těch jejích byla prázdnota, kterou vždy vyplňoval on a její nepoučitelná a nepřekonatelná láska k němu, kterou konečně musela přehlušit rozumem, aby se hnula z místa, toho začarovaného kolotoče zraňování jejích citů. Kromě prázndnoty a bolesti v nich objevil i špetku smutku, ale také odhodlání. Odhodlání odejít a opustit ho. Skoncovat s jeho úlety a nedat mu možnost pokračovat v tom, co dělal. Ničil ji, nevědomky i cíleně, jelikož ji podváděl.Objevil v nich sílu odejít od něj již navždy. Odejít i přesto, že jej šíleně milovala. Uchránit si čest a dívčí pýchu a hrdost.. Chápal ji, ale také zjistil, jak velké chyby dělal. Stratil ji, odehnal ji od sebe..
Pocítil nepřehlušitelnou touhu získat ji zpátky. Ať už v blízké době či v daleké budoucnosti. Bude o to usilovat, jelikož zjistil, co pro něj její společnost, láska a podpora znamená.. Nenáviděl se kvůli tomu, že si toho nevážil, když to všechno měl. Mohl se pyšnit tím, že je jeho přítelkyně, ale on si neuvážlivě začal s jinou.. Nafackoval by si.

Zavrtěla hlavou, jako by chtěla vyhnat pochybovačnost a přemýšlení nad tím, zda by nemohli být konečně šťastní. Ale ne. Nemohla mu dát další šanci. Nemohla. Už ne.
Obešla ho a jakmile za sebou zavřela dveře, nechala samovolně stékat slzy, které ji daly jasně najevo, že jej stále tak strašně miluje. Miluje i nenávidí. Hranice mezi láskou a nenávistí je vážně mizivá, ale láska vítězí i v tak jednoznačném případu nevěry, kdy by jej měla ze srdce nenávidět. Pouze nenávidět.
Milovala ho, ale její hrdost ji nedopustila, aby se jím nechala zastavit. Přehodila si přes hlavu kapuci mikiny, upravila si popruh tašky na rameni a vydala se vstříc ledovému a mrazivému večernímu vzduchu. Mrholilo. Nastal onen pravý - romantický - čas po zamilované páry, procházející se mírnou vánicí, držíc se za ruce a slíbávajíc si vzájemně ze rtů roztávající se sněhové vločky..
Na tváří zmáčených slzami pocítila nepříjemný chlad. Odemkla auto, tašku pohodila na sedadlo spolujezdce a sama se posadila na místo řidiče. Zničeně si opřela obličej o volant a poté se zavřenými víčky klesla hlouběji do sedadla a hlavu zaklonila do opěrky.
Nevšimla si postavy, která postávala u vchodu. Nevšimla si ani toho, že se rozeběhla směrem k jejímu autu. Nevnímala okolí.. Potřebovala si urovnat priority a přenést se přes to, že upustila od tíživého pocitu neutišující lásky, ve prospěch rozumu. Udělala dobře, přesvědčovala se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trista | 17. prosince 2011 v 12:55 | Reagovat

Je to moc hezký, ale ten konec mi přijde tak nějak otevřený, jako by mi něco chybělo. Nebo je to záměr? Abychom si domysleli svůj vlastní? Pak bych tipla, že vystartovala z místa a zajela ho tím autem. :D:D
Ale ne, no. Jistě jsi to tak drasticky nemyslela. :P Ale líbilo se mi to. Jsou tam sice nějaké překlepy, neboli vynechaná písmena, ale vše jsem zvládla přečíst a těší mě, že po tak dlouhé době se tu zjevila zase další tvoje tvorba. Krása. Tleskám. Potěšila jsi mě. :P :)

2 axe. | Web | 17. prosince 2011 v 15:25 | Reagovat

[1]: Mně se ten konec právě líbí ;)
Moc povedený, dlouho se mi nic tolik nelíbilo... :)

3 *Emmgirl* | 17. prosince 2011 v 15:36 | Reagovat

[1]: Konec je takhle záměrně, už mě moc dobře znáš, hehe. :)
Chtěla jsem to ukončit ve stejném duchu, jelikož záměrem bylo, aby to ve čtenáři vyvolalo nějaké pocity. P5eci jen mi přijde daná situace závažnější, tudíž mi to tak vyplynulo ze situace. :)
Jinak moc moc děkuju, jsem ráda, že se líbí, kočko. :)

[2]: Děkuji, moc si toho vážím a jsem vážně ráda, že to na Tebe udělalo dojem. :)
Vážně Ti jsem velice vděčná za hodnocení! Děkuju. :)
A jsem nesmírně ráda, že se Ti to líbilo.

4 Trista | 17. prosince 2011 v 15:51 | Reagovat

[3]: Neboj, já to pochopila...znám tvé konce...a líbí se mi...proto si nedovedu představit, že bys sekla se psaním. ;) Tak jen hezky piš dál. :P

5 Trista | 17. prosince 2011 v 23:20 | Reagovat

Psala jsem ti na mail...protože nevím, jestli jsi mi dneska odepisovala, protože za tím mi nic nedošlo. Tak jenom aby jsi věděla. :)

6 Trista | 18. prosince 2011 v 21:18 | Reagovat

Odepsala jsem ti na mail...ale dávám ti to ještě na známost...a taky je u mě na blogu další kapitola ;)

7 Trista | 18. prosince 2011 v 21:54 | Reagovat

Haha, jsem ráda, že se líbí...a co e-mail? :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama