Příběh: Bez špetky lásky #1

20. února 2012 v 11:11 | *Emmgirl* |  →My short story
Zdravím,
Mám pro Vás jedno z drobných překvapení, u kterých doufám, že se Vám budou líbit, čímž se dočkám odezvy v komentářích. :-))
Snad se Vám tedy bude příjemně číst, pokud se rozhodnete pustit se do toho, a samozřejmě hlavně můj sesmolený výtvor líbit. ;)
Doufám, že tento krok oceníte, jelikož to pomalu, ale jistě znamená, že se vracím a zlepšuji si formu, co se týká toho psaní nápadů k povídkám a dopisování těch rozepsaných. O prázdninách toho napíši, že budeme všichni mrkat! :D To slibuji nejen Vám, nýbrž i sobě. ;))

P.S.: Máte zájem přečíst si konec ještě dnes? :) Uvažuji nad zveřejněním později (resp. k večeru), aby jste to zde měli ucelené. :) Snad by jste to ocenili. :-)) Je to na Vás..

Příjemné čtení první části,
Vaše reakce očekávající Emm


392747_286497351400850_233212780062641_947035_1357510871_n_large
Zdroj obrázku: WE




Dívala jsem se upřeně a odhodlaně do jeho krásných očí, které pro mne byly nekonečnou studnou vzpomínek, ať už těch krásných či méně krásných a přemlouvala se, abych konečně něco řekla. Nemohla jsem tu přeci jen tak věčně stát, s těmi dotěrnými, do očí se mi vhánějícími slzami, které se jen marně pokouším rozehnat.
,,Neplač, prosím,'' šeptl směrem ke mně, avšak do očí se mi znovu radši nepodíval, hypnotizoval pro všechny případy špičky svých tenisek. To nejspíš raději aby ve mne nevyvolal nával tíhy svých slov. Pro jistotu.
,,Jak mne vůbec můžeš ještě chtít utěšovat? Nestačí Ti snad vědomí, že už je po všem? Můžeš si pogratulovat, zvládl jsi to,'' ptám se s popohánějícími se mokrými cestičkami od slz, kutálejíc se po mé bledé tváři. ,,Takřka po dvou letech jsi mi konečně řekl pravdu. Konečně jsi to zvládl a nelhal, jako jsi to dělal každičký den, každičký z těch pro mě v tu dobu důležitých okamžiků,'' zasyčím zlostně. ,,Je mi z Tebe špatně!'' pronesu se rty, semknutými do vodorovné linky, snažíc se o tón bez náznaků jakýchkoliv emocí. Opovržení však z podbarvení mého hlasu čiší na míle daleko.
,,Prosím, Gabby, nechci zničit to, co mezi námi bylo a stále jistě je.'' natáhl levou paži k mému rameni, snažíc se mne utěšujíc pohladit, avšak zavčas jsem ucukla.
,,To už se Ti, Danieli, povedlo. Nenamáhej se a radši běž, určitě na Tebe někde ta Tvá cuchta čeká,'' pronesu nenávistně, přičemž mi hlas vypoví službu a přeskočí o oktávu níž. Srdce mi začne bít ještě splašeněji, snad aby mi připomnělo, že tohle není jen citová noční můra, ze které bych se v nadějích s ulehčením probudila. ,,Ona je přeci ta pravá. Ta co ukradla Tvé srdce již před několika lety a ačkoliv jej bez špetičky výčitek zahodila do bláta jen kvůli jinému, jakmile se znovu objeví s trochou předstíraného zájmu, ty uděláš to samé mne. Ty, který si ten zdrcující okamžik zažil na vlastní kůži.'' papouškuji s notnou dávnou ironie, avšak mne samotnou to bolí, jako by mne snad někdo probodával milionem čepelí ostrých jako břitva.

,,Gabbie, prosím, nedělej to ještě těžší,'' přiblíží se, když o krok ucouvnu. ,,Už takhle mi to není příjemné a trhá mi srdce vidět tě plakat.'' snaží se spojit naše pohledy, avšak tentokrát jsem to já, kdo zbaběle vytrvale pozoruje raději záhon z planých růží před domem, než-li jeho.

,,Nelži, sakra ještě teď! Kdyby tomu tak opravdu bylo, nikdy bys mne nepoužil jako dočasnou náhradu. Dočasný lék a hračku na utišení bolesti, kterou ti způsobila právě ta Tvá dokonalá partnerka na celý život. Chudáku, vždyť jsi mě jen využíval.. Všechno to byly jen hnusné lži, kterým jsi mě nechal věřit! A já blbá Ti na to skočila,''

,,Gabby, takhle to být přeci nemělo!'' pohodí hlavou a svá slova stvrzuje razantní gestikulací. ,,Snažil jsem se, aby to tak nebylo! Doopravdy jsem věřil v to, že na ní zapomenu, že budu milovat Tebe,'' než stačil pokračovat, vlepila jsem mu facku. Ještě se přizná, že se mnou měl vlastně ty samé nečestné úmysly, o kterých jsem zrovna mluvila. Ještě sám dokáže, že si se mnou začal bez špetky citu. Dokázal tím, jak necitelně se chová již od samého začátku. Z jeho strany začátku ničeho. Z té mé to byly představy o vzkvětu nové lásky. Jak naivní jsem byla, měla bych si za to nafackovat.

,,Vícekrát už to nedělej!'' zasyčím. ,,Nemluv na mě a pokud mne někde potkáš, dělej, že mě neznáš a věř, že já budu s útěchou a radostí dělat to stejné. Ode dneška nevím, že existuješ!'' pronesla jsem razantně a odhodlaně snesla poslední pohled přímo do jeho očí. Do těch překrásných očí, ve kterých jsem si naivně představovala jiskřičky touhy kdykoliv se na mne podíval. Ty hrozné zatracené bolestivé a lživé, nepravdivé představy. Jak moc mne zraňuje poznání, že to vše byly právě ty pouhé představy. Představy, z nichž se mi bortí svět, jako toužebně sestavený domeček z karet.
,,Snažil jsem se začít Tě milovat. Vážně snažil, nechtěl jsem Ti přeci záměrně ubližovat. Omlouvám se, že to nevyšlo. Zasloužíš si někoho, kdo Tě bude nosit na rukou a je mi opravdu líto, že já to nejsem, ale najdeš ho.'' promluvil, když jsem si v rychlosti dobalila všechny věci. Pohrdavě se mi z hrudi vydal jakési odfrknutí. ,,Můžeme zůstat přátelé?'' položil ji otázku, kterou měl rozhodně vynechat. Namíchla ji a zranila její hrdost ještě víc, než celá tahle šaškárna.
S neuvěřením na něj znechuceně pohlédla. ,,Vážně jsi právě vypustil z úst takovou pitomost? Myslíš si snad, že jsem totální blázen? S Tebou,'' zavrčela pohrdavě. ,,S Tebou už se nechci nikdy setkat. Pro mě jsi mrtvý od první zmínky o ní. Od prvního zjištění, co jsi vlastně zač. Nejsem Tvoje hračka, už ne.'' dokončila a vykročila ze dveří jeho střešního bytu.
Slané kapky se vydraly ze slzných kanálků a stékaly jí po tvářích. S opuštěním tohoto bytu a části města celkově, jako by pociťovala úlevu smíšenou s bolestí. S bolestí, která jí prostupovala každičkým kousíčkem těla.

***

Jak rychle se Vám může doslova před očima změnit scénář života a proměnit každičkou životní cestičku v rozcestí či slepou uličku. Pak Vám nezbývá nic jiného, než sedět se založenýma rukama a pozorovat, jak se Vaše sny vzdalují a rozplývají. Jak Vaše očekávání upadá společně se vzdalující se osobou. Osobou, kterou jste milovali. Osobou, jež však nikdy nemilovala Vás. Jak odporné, zrůdné a hrozné, zdá se Vám její jednání. Nechávala Vás v lživém mínění o tom, že Vás také miluje. Přesto když však najednou vše vyjde na povrch a následně ty lži skončí, necítíte se obohaceni a osvobozeni, nýbrž bolestně, zahanbeně a tíživě v jednom.
Milovala jsem ho a naivně si myslela, že on cítí totéž. Nikdy to tak neměl. Nikdy necítil to stejně mocné pouto, které jsem si vypodobnila já. Kdykoliv se mě jen dotýkal, kdykoliv mě líbal, kdykoliv naše těla splynula v jedno.. Jak bolestivé a odporné zjištění, co mne naplnilo hned poté, co vše vyšlo napovrch. Celou tu dlouho dobu jsem mu pouze pomáhala v přetrpění prekérní situace, kdy čekal na svou vyvolenou. Nic necítil, kdežto já byla na vrcholu blaha, kdykoliv mě jen políbil. Kdykoliv spojil naše rty v domnění, že dychtivě a v pokušení chtíče, jež ho ovládal. Špatná domněnka. Stejně jako špatný výběr partnera. Proč jen jsem taková smolařka? Proč zrovna já? Copak si nezasloužíš štěstí? Nikomu jsem nikdy neublížila. Ani nezáměrně, natož pak s cílem ublížit. Nejsem špatný člověk, tak proč jsem potkala takového parchanta? Parchanta, který mne jen využíval a měl jako hračku na přetrpění doby, kdy čekal na ni? Nechci si hrát na ublíženou, nechci vypadat v očích ostatní jako naivní troska, husa, kterou jen využil pro svůj prospěch. Jenže já jí jsem. Milovala jsem nepravého, jak se to sakra mohlo stát? Proč já? Proč? Vždyť na planetě běhá tolik pěkných, milých a určitě pravdivých kluků, tak proč jsem musela potkat zrovna jeho? Proč zrovna já narazila na jednoho jediného zmetka? Z tolika možných mužů jsem podlehla šarmu tohoto. Šarmu, který mne měl spíše jen varovat, abych se od něj vzdálila co nejvíce to jen šlo. Kde k sakru byly mé instinkty, když jsem je potřebovala?
Roky mého života, strávené s ním, přišly v niveč.

***

Crr. Crr. Crr. Rozezvučil se naléhavě zvonek vchodových dveří. Pohlédla jsem na hodiny na nočním stolku ve své poklizené ložnici, provoněné čerstvě nažehleným povlečením, jež bylo nasáklé vůní pracího prášků a aviváže. Poupravila jsem si nedbale vyčesaný ohon, ze kterého mi pár neposedných pramenů vlasů vylezlo, část ofiny zastrčila za ucho, odkud se však neposedně vrátila do obličeje a na kořeni nosu nadzdvihla černé tenké obroučky dioptrických brýlí. Na čas strávený doma volím jedinou alternativu - brýle, jelikož čoček mám za pracovní týden dost.

Crr. Crr. Opět někdo naléhavě zazvoní, což mi připadá opravdu zbytečné. Copak snad hoří, že se ke mně snaží někdo dobývat? Ani v sobotní dopoledne nemám volno a prostor buďto pouze odpočívat u oblíbeného pořadu či trochu si zacvičit u zapnutého IPodu s oblíbeným playlistem.

,, Už jsem tam,'' zamumlala jsem trochu hlasitěji a div se nepřerazila o pár neposedných krabic, které čekají na vyhození do kontejneru. Neměla však sílu probírat se jimi, jelikož obsahovaly společné vzpomínky. Je to už půl roku, přesto je tu stále měla. V posledních týdnech se dokonce odhodlala přenést je ze šatny, kde je hluboko ve skříni měla zaházené. Vyhýbala se jim jako čert kříže, ale teď, když je již zcela jiná osoba, velice vyrovnaná a neutrápená, musela jej odstranit ze svého života úplně. Nejlepší způsob byl zahodit společné fotky, dopisy, vzkazy,.. Zkrátka vše, co ji s ním ještě mohlo pojit. Jenže předtím si chtěla ještě naposledy uvařit horký čaj, otevřít tabulku čokolády, zapnout nějaké hudební dokreslovací podbarvení celé situace a prohlédnout si všechny vzpomínky. I přesto, že nebyly moc pěkné, musela uznat, že je nemohla jen tak vytěsnit. A jaký nejlepší způsob rozloučení asi tak mohla zvolit, než-li poslední rychlou prohlídku napříč celou tou dobou. Pak za tím vším udělá další tlustou čáru, tentokrát tu nejvíce definitivní. Už totiž nebude důvod připomínat si to a vracet se k tomu. Fotografie budou pryč.

Jakmile otevřela, naskytl se ji vskutku zajímavý pohled. Nemohla uvěřit svým očím, tudíž kdyby neslyšela tak naléhavý zvonek, myslela by si snad, že jde o jakýsi přízrak.

,,Ahoj, můžu dál?'' pousmál se stydlivě, avšak doopravdy pousmál. Jak si mohl něco takového dovolit? Jak si sakra vůbec mohl dovolit ukázat se?! Jak si sakra vůbec něco mohl dovolit, v souvislosti s ní??

,,To si myslíš, že se tu z čista jasna objevíš a budeme se k sobě chovat jako staří známí? Promiň, ale to rozhodně nepůjde.'' zaškaredila se s dávkou sarkasmu. Její hlas zněl vyrovnaně. Oprava, ona byla vyrovnaná. Nikdy ji už nerozhodí, ani neublíží. Vzájemná nedůtklivost vyprchala, přesto si však držela odstup, jelikož za žádných okolností neměla v plánu začít se s ním normálně bavit, předstírat, jako by nic. Už dávno ta bolest a zklamání vyprchala, avšak ona jen tak nezapomíná. Má to tedy podtržené a sečtené. Uschované, jako v úschovně. V té nejlepší!

Chtěla jsem mu přibouchnout dveře před nosem, avšak nepodařilo se mi to. Rukou stále rozšiřoval škvírku mezi futrem a dveřmi, až zcela bezostyšně vstoupil. Neměla v plánu ho pouštět, avšak prosmýkl se těsně kolem jejího těla. Cítila jej až moc dobře. Bylo to nepříjemné. Nejraději by ho vyhodila, avšak nechtěla být hysterická. Proto jen poklepávala nohou s pohledem upřeným na něj, když si sundal boty a odložil flaušový kabát.
,,Nechápu, proč se odstrojuješ, když tu dlouho nepobudeš,''odfrkla si spokojeně.
,,Přišel jsem, protože si chci o něčem promluvit.'' přiznal, když sám přešel přes chodbu až do obývacího pokoje. Znal to tu, usadí se sám, jak je vidno. Následovala ho, předtím než došla do obýváku, se však zastavila v ložnici, kde vypnula televizi.
,,Obvykle návštěvám nabízím kávu, čaj nebo nějaký nápoj pro začátek a něco na zub, avšak ty nejsi má návštěva, tudíž jen řekni, co máš na jazyku a vypadni.'' pronesla s klidem, jelikož neměla chuť chodit kolem horké kaše.
Vždyť její poslední setkání s ním po sobě na dlouhou dobu zanechalo tolik bolesti, že už ani neměla sílu chovat se k němu nějak jinak. Avšak i přesto, že se jí vše znovu vybavilo, nedopustila, aby ji bolest znovu napadla a odrazila se v jejím hlase či jednání celkově.
Byla klidná a vyrovnaná, to poznal hned, jelikož z ní to vše čišilo plnými doušky.


Místo, aby něco řekl, pouze si ji s klidem stáhl na pohovku k sobě. Než stačila cokoliv namítat, pravou dlaní hladil její záda na úrovni boků a levou si mezitím pohrával s uvolněnými pramínky jejích vlasů, a kterou také poté přemístil raději k jejímu krku, za který si ji jemně zezadu přitlačil a přidržoval u sebe. Pro případ, že by se snad chtěla ihned odtáhnout, což samozřejmě čekal správně. Nezmohla se na nic, jen vyjevené sledování jeho rychlých počinů.
Poté ji začal nestydatě líbat. Neříká, že se jí to nelíbilo, jelikož už dávno není ta citlivá a ufňukaná naivní nána, ale tady šlo spíše o princip. Myslel si, že mu opět bude chvilkovým rozmarem, hračkou, která ho zabaví, když není po ruce ta jeho nádhera? To se šeredně mýlil. Neměla zapotřebí dělat druhé housle. Nikdy.
,,Co si sakra myslíš, že děláš? Ihned mě pusť.'' odstrčila ho od sebe a stále jej od sebe držela. Tlačila mu přitom na pevnou hruď, kterou tolikrát halila letmými polibky, pravou dlaň spočinutou na místě, kde bilo jeho srdce jako zvon. Dotykem, jako by se snad na mžik vteřiny vrátila do minulosti a zahlédla jednu z nejintimnějších situací.. Na okamžik spočinula bez hnutí. Samotnou ji to vyděsilo.
,,Přišel jsem, abych to urovnal. No tak, Gabb, neodsuď mě hned za jedno provinění.'' vysvětlil důvod své náhlé návštěvy. ,,Mimochodem jsi tak krásná a roztomilá, že mi až trhá srdce pomyšlení, že jsi za tu dobu byla někoho jiného.'' pohladil ji po tváři a svou dlaň neodtáhl ani poté, co se nepatrně ošila. Jejím tělem projel záchvěv něčeho nepojmenovatelného, což mělo dopad i navenek. Aby nepocítil její husí kůži, raději jej znovu odstrčila a s upravením neposedných pramínků vstala.
Nechtěla pro něj být přitažlivá, nebylo proč. Proto ji ani za mák nevadilo, že byla v domácím provedení jemňounké mikiny, jež odkrývala její ramena, s nedbale učesanými vlasy a navíc dioptrickými brýlemi, ve kterých zásadně v přítomnosti mužů nechodila.
,,Nezkoušej na mě ty Tvé sprosté lži. Vážně, ušetři mě toho, prosím. Nemám náladu na nějaké nezávazné cukrování, natož s Tebou. Hádám, že Ti opět na pár dní utekla, že? Počkat, ona je to vlastně její práce, i když značně okořeněná bonusovými situacemi s jejím šéfem,'' zaironizovala, paže založené na prsou.

,,Neodešla. To já odešel. Ukončil jsem to už po prvních dvou týdnech, jen jsem neměl odvahu za Tebou přijít.'' přiznal rázně a odhodlaně a jeho hlas zněl trochu sklesle, přesto jako by se mu ulevilo kvůli tomu, že konečně odhodil předsudky a obavy z toho, jak jej přijme - spíše tedy nepřijme a rovnou vyhodí. Prozatím to byl úspěch, který raději ani neočekával.
,,Nedivím se. Taky bych neměla, jelikož jistě nečekáš přivítání s otevřenou náručí. Takže se seber a odejdi, protože je nám oběma jasné, že se k sobě zase vrátíte. Nemůžeš být s ní, ale ani bez ní. A já nehodlám být náhražka na pár let, než se opět rozhodnete sblížit a vrátit k sobě.'' otočila se a poodešla. Najednou měla důležitou práci s přerovnáním rámečku na fotky na panelu u stěny.
,,Přišel jsem se Ti omluvit. Za všechno. A poprosit o odpuštění, ve které si netroufám ani doufat, ale nemohu to nezkusit.'' postavil se, přešel vedle ní a jemně spojil jejich dlaně, nehledě na její zaneprázdnění. ,,Ani nevíš, jak je mi hloupě za to, co jsem Ti tehdy řekl. Já.. Uvědomil jsem si, že Tě miluju a miloval po celou tu dobu. Miloval jsem Tě už tehdy. Jen jsem si myslel, že jsem se Tě stále nenaučil mít rád, když se znovu objevila Sandy. Ale podařilo se mi to. Už v první chvíli, avšak aniž bych si uvědomoval, že už jaksi sešlo z původního plánu zapomenout na ni i přesto, že nejsem zamilovaný. Přitahovala jsi mě, ale nejen to. Vážně jsem Tě miloval, jen mi trvalo uvědomit si to.'' vysvětloval tak, až se do toho sám zamotal. Nervózně se zasmál, aby odlehčil situaci, kdy viděl, že nepohnula ani brvou.
,,A to se mi jako mají nadšením rozklepat kolena?'' zeptala se s pozvednutým obočím na náznak opovržení, čímž ho chtěla trochu vytočit. S pohrdavým úsměvem vytrhla dlaně z jeho sevření a odkráčela do kuchyně. ,,Už dávno nejsem ta citlivá husička.'' pronesla ještě trochu posměšně, přesto rázně.


xxx Pokračování příště xxx
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trista | 20. února 2012 v 15:03 | Reagovat

No, už jsem přečetla tvé komentáře. Díky moc, že se ti to líbí. :)
No a kapitol mám napsaných už 27., jdu na 28. ale v sešitu mám napsanou i další. :P A zatím to vypadá na více než 30. kapitol, takže možná dneska přidám další. A rovnou si jdu přečíst tenhle tvůj článek. Vypadá to slibně.

2 Trista | 20. února 2012 v 15:58 | Reagovat

Jenom doufám, že mu na tohle neskočí. Prosííím. Ale jsem za další část již dneska večer. I když si nemůžu pomoci...když jsi psala o tom crrnkání toho zvonku u dveří, já si myslela, že tam bude její soused Ben. :D Nevím proč, ale těším se na to, co máš vymyšlené a tipuji, že tohle bylo psáno ještě před posedlostí Benem. :P Takže si ráda dočtu další část. :P

3 Emm | 20. února 2012 v 16:10 | Reagovat

[2]: Ano zlato, tipuješ dobře. :D Posedlost Benem ještě nebyla na světě, takže jsem to musela dopsat ve stejném duchu. :D
Kdybych jen neměla školu a fůru věcí na učení, čímž budu trávit celý zbytek tohoto týdne, dala bych se do zrealizovávání nějakého toho mého nápadu-nenápadu.. Určitě by z toho něco vzešlo, protože já se pak rozepíšu, ani nevím jak. Prostě to píše samo, aniž bych měla něco vymyšleného. To určitě znáš. :D
Jen to teď nejde, no. :/ A já neumím začátky! To než se k tomu vždycky přemluvím.. Začátky prostě když píšu nemám ráda, to totiž nevím, jak to pořádně začít. :D

A budu se snažit dnes večer přidat tu druhou (poslední) část. :) Snad Tě nezklame. :)

Jinak už se těším na tu u tebe. :D ;)

4 Trista | 20. února 2012 v 16:34 | Reagovat

[3]: Ale i když tam nebude Ben, já se budú stejně těšit. A doufám, že se ti to večer vážně podaří přidat a budu ti držet všech dvacet prstů, které mám na rukou i nohou společně, aby jsi dohnala tu školu.
No a asi přidám další kapitolu teď, o 17:00 jako poslední dvě. :P a jdu si přepsat to, co jsem psala u Maťula do sešitu. :P Pořád se mě ty věty držely, takže jsem to psala asi takhle:
- po tom, co jsem v pátek došla do KE za Maťulem, tak mi řekl, že mám zajít někam na čaj, protože se zdrží v práci, tak jsem si vybrala svou oblíbenou čokolaterii BonBon, kde si vžycky dám zelený čaj s jasmínem a u toho píšu nějakou kapitolu povídky. Tak tomu bylo i v pátek, něco málo jsem dopsala ke kapitole 27. Ještě, že jsem si pamatovala, kde jsem ve wordu skončila. :P
- no další část jsem dopsala, když jsem v sobotu čekala až Maťulo vyleze ze sprchy, protože si mě dobíral, že mám "instatní" spánek...lehnu a spím. :D Tak jsem se musela něčím udržet při vědomí. :D
- no a pak jsem psala i v neděli, dokud on spal...já ležela na gauči, pouštěla si na MTV Rocks Indie Explosion Ultimate 100 a u toho napsala dalších pět stránek. :D No a teď to jdu přepsat do wordu. :)
Tak se těším na tvé další komentáře. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama