Příběh: Bez špetky lásky #2

21. února 2012 v 11:11 | *Emmgirl* |  →My short story
Zdravím,
Přináším Vám druhou a zároveň také poslední část mého kratičkého příběhu, který se Vám doufám líbil a líbit bude i po dočtení tohoto jeho zakončení. :)
Jak jsem se již zmiňovala v některém z předešlých článků, jedná se o dlouho odložený případ, jehož začátek jsem již měla rozepsaný a ke keterému jsem se teď náhodně po jeho znovu objevení v zapomenuté složce vrátila, abych Vám sem mohla alespoň něco po delší době přidat. Musím říci, že to není ani nijak dodržovaný nápaditý děj. Zkrátka jsem psala, jak to na mě přišlo... A vzniklo z toho toto. Proto doufám, že se Vám to bude líbit a budete se zároveň také těšit na něco dalšího. :)
Doufám, že se dočkám nějakých komentářů, což by mě nesmírně potěšilo. Moc dobře víte, jak si vážím každičkého Vašeho názoru a zpětné vazby, které se zde dočkám. Znamenáte pro mě hodně, ale to snad víte. :)
Příjemné čtení druhé konečné části,
Vaše reakce očekávající Emm
392747_286497351400850_233212780062641_947035_1357510871_n_large
Zdroj obrázku: WE




Nechtěla, aby ji viděl, takže i přestože neměla v plánu hostit ho, vytáhla z kuchyňské linky dvě sklenky, položila je na pult a otočila se zpět, aby mohla nalít pití. Poté obě sklenky pozvedla s cílem odnést je do obývacího pokoje.
Když tak však učinila a otočila se, narazila do jeho pevného těla. Sálalo z něj poklidné teplo, které na ni nemělo blahé účinky. V mysli se jí rozblikaly pomyslné majáčky. Zřejmě si byl vědom toho, jak na ní jeho blízkost náhle působí, jelikož se na ni naplácl ještě víc. To bylo tak podivné, avšak z minulosti důvěrně známé, že zapomněla na klid a vyrovnanost, kterou v sobě měla až doposud.
,,Věř mi, prosím,'' zašeptal. Omámeně a značně nervózně se chtěla protáhnout skulinkou, která mezi nimi z jedné strany byla, avšak místo toho ji vyklouzla sklenka z ruky. Druhou v rychlosti položila na desku linky, aby i t nedoplatila na její nešikovnost. Popadla odmotané papírové utěrky a sehla se, aby tu neplechu uklidila.
,,Já v nás věřím. A taky vím, že nejsi žádná husička, nikdy jsi nebyla, ale jsem si taky vědom toho, že jsi stále ta samá Gabby. Jsem si tím jistý. Neodstrkuj mě a nehraj si na někoho jiného. Buď sama sebou a já přísahám, že nikdy nezalituješ toho, že jsi mi dala druhou šanci. Přísahám.'' řekl jemně, hlas nasáklý něhou.
Sehnul se, zvedl si její obličej za bradu a políbil ji. Věřil tomu, že je v téhle situaci nejzranitelnější a tím pádem se nebude nijak moc bránit. Pociťoval stále vzrůstající chtíč. Věděl, že se tehdy zachoval hrozně, bylo mu to hloupé, ale nemohl to nechat takto. Chtěl to mezi nimi urovnat, proto využil situace, kdy začínaly její staré city vyplouvat na povrch. Poznal, že její silná stránka, kterou mu doteď předváděla, je již ta tam. Znal ji tak moc dobře, až mu to samotnému přišlo děsivé. Jak jen mohl věřit svému rozmaru a v úmyslu vrátit se k Sandy opustit tu, kterou opravdu miloval? Jak mohl věřit sám sobě, když si myslel, že se mu ani nepodařilo začít ji mít někdy rád? Byl tehdy hrozný hlupák. Ale věřil, že by měl dostat šanci napravit to.
Jakmile se vzpamatovala, chtěla ho od sebe odstrčit, ale oproti němu neměla šanci. Vytáhl ji s sebou, když se sám narovnával. Poté ji přitiskl zády na linku a dále se jemně vpíjel do jejích hebkých rtů. Chtěla ho odstrčit. Stále se o to snažila, ale postupem času se jen s přivřenými víčky přidala a vložila do polibku také něco ze sebe. Ta tam byla její vyrovnanost. Ta tam byla její odolnost vůči jeho osobnosti. Ta tam bylo vše, oč se zapřísáhla. Rozum, jako by na okamžik zastínila touha po tom, aby vše bylo jako dřív, jen s tím rozdílem, aby ji miloval doopravdy.
Chytila si ho instinktivně za límec košile, když ji zvedl a posadil na okraj kuchyňského pultu. Dychtivě pokračoval v polibcích, jemně ji hladíc po páteři, což v ní evokovalo ještě větší touhu. Dlaněmi zabloudila k jeho pevným zádům, po kterých lehce bříšky prstů přejížděla a nehty lehce, velice jemně přejížděla zezadu po jeho krku, ze kterého sem tam zajela dlaní do vlasů.
Na okamžik, jako by byla ovládána pouze chtíčem, který poháněl její tolik měsíců zastrčenou a vyháněnou lásku k němu, kterou nemohla dále ignorovat i napříč tomu, co vše kvůli jeho počinům prožila. Láska hory přenáší, tak zřejmě proto ovládla a přebila smutek a bolest. Zahákla ukazováčky za límeček jeho košile a přetáhla ji přes jeho vypracovaná ramena. Lehce sjela dolů a dále nepřekážela. Ve výstřihu trička zahlédla pro ni již dobře známé znatelné tetování, které tolikrát na jeho pokožce jemně obkreslovala. Líbal ji. Ze rtů pomaloučku sjel na stranu krku a po něm na ramena, kde setrval. Sundala si brýle, aby ji nepřekážely, položila je na desku kousek vedle a lehce se přiblížila k jeho tváři, po které tou svou lehce sjela až ke krku. Lehce svá ústa otřela o místo, kde mu pulzovala krev v tepnách a tváří se dále jemně třela o tu jeho. Žádné známky strniště, které někdy nechal vyrašit, což ji bylo příjemné, jelikož by jinak nepříjemně škrábal.
To v něm vzbudilo ještě větší touhu znovu ji cítit těsně u sebe. Přál si znovu cítit její hebkou pokožku, avšak nemohl se nechat ovládnout chtíčem, pokud ji chtěl dokázat, že se opravdu změnil a uvědomil si své chyby. Nemohl však touhu po její osobě úplně vytěsnit z hlavy a snad již každičkého kousíčku jeho těla, proto alespoň dlaní letmo zajel pod lem tenkého svetříku, či co to vlastně bylo, jež jí odkrýval ramena.
Nenechala si to líbit, možná právě to ji popudilo a vrátilo zpět do reality. Odtáhla se, dýchaje přerývaně, až se ji neklidně nadzvedával hrudník, a nepatrně si upravujíc vypadlé pramínky vlasů. Byl tak blízko, že se jí dělali mžitky před očima.
,,Pokud dovolíš, měla bych uklidit tu spoušť,'' pronesla chabě, vyhýbajíc se jeho pohledu. Ta tam byl její nově získaný klid, který ji opustil už po prvním polibku z jeho strany. Nadávala si za to, co dělala a nechala se tak moc unést až udělala to, co předváděla doteď. Chtěla seskočit, avšak nejen že ji to znemožňovala jeho blízkost, jelikož stál těsně mezi jejími stehny, nýbrž ji dokonce i chytil za zápěstí, aby ji zadržel a donutil opětovat mu pohled.
,,Neodháněj mě od sebe znovu, prosím,'' zašeptal. ,,Zvlášť ne teď, když si konečně nechala vystoupit na povrch své pravé já.''
,,Nic o mně již nevíš. Nevíš, jak moc jsem se za tu dobu změnila. Nevíš to, protože Tě to doteď nezajímalo. Nic Tě nezajímalo, dokud jsi byl s ní. Tak proč bych se měla teď snažit znovu to mezi námi urovnat já? Neměl jsi potřebu, když tu byla ona. Proč teď? Proč máš o mě zájem teď?'' dožadovala se vysvětlení. Uvnitř její mysli se praly dvě stránky. Rozum a cit, jak by zřejmě popsala ve svém románu Jane Austen. Rozum právě dostal svůj prostor, proto si paličatě a odhodlaně trvala na svém, avšak cit ji tento zprvu nad věcí znějící projev znemožnil, a tak ke konci již zněla pouze ustaraně, zahořkle a pokořeně. Smutně a bolestně. Její podtón byl nasáklý přívalem breku, který již mohla za nedlouho očekávat. Nechtěla před ním plakat, avšak nebylo jiné východisko. Nemohla ovládnout své emoce. Nešlo to, i když se jí to původně dařilo. Jakmile ji políbil, opadla její maska vyrovnaného a klidného já a opět se stala tou, kterou tak moc zklamal a ublížil jí.
,,Tak to přeci není. Zajímal jsem se, ale byl jsem tak strašně hloupý, že si to neuvědomil. Nedošlo mi, že Tě už miluju, a tak není třeba dál čekat na to, až se zamiluji do Tebe a není proč vracet se k Sandy. Odpusť mi to. Nehleďme na minulost a buďme spolu. Vynahradím Ti všechno, co jsem Ti způsobil. Podívej se na mě,'' pohladil ji po tváři a lehce líbnul do vlasů. Setřásla jeho ruku tím, že se odvrátila. Promluvil i přesto. ,,Tak se na mě zlob dál, ale neodháněj mě od sebe.''
,,Copak to nechápeš? Nezačnu Tě tu teď zběsile líbat, jak by to možná udělala Sandy, která Ti vždy zamotá hlavu, ty se k ní vrátíš a pak Tě znovu odkopne. Nemám potřebu být tvou náhradou na další rok, možná zase dva, a pak být znovu zklamaná. Nechci to znovu prožít, chápeš? A pokud to znamená vypakovat Tě odsud všemožnými způsoby, klidně to udělám.''
,,Možná by nebylo špatné, kdybys hodila všechny zábrany stranou, kvůli nám.. Kdybys zapomněla na všechno, co jsem udělal špatně a dala mi šanci''' řekl opatrně, aby ji nijak nepopudil.
,,Chceš šanci? Dokaž mi, že ses změnil. Dokaž, že Ti na té Tvé Sandy nezáleží.'' zavrčela, odhodlaná pustit ho znovu do svého života. Možná, jen možná, se opravdu změnil, kvůli čemuž by mu měla dát šanci. Jak naivní zase bude, avšak ona taková je. Pro lásku se vyplatí bojovat, říká se. Pro lásku se musí odpouštět.
,,Miluji Tě. Opravdu Tě miluju a budu Ti to dokazovat do úplného konce. Věř mi, prosím,''
,,Jak mám vědět, že ten konec nenastane s dalším příchodem Sandy?'' položila mu otázku, na kterou čekal. Celou tu dobu čekal na vhodný okamžik, na popud k tomu, čemu se postupně schylovalo. Na nějakou zmínku, která by alespoň trochu dokazovala, že by s ním chtěla znovu být. Dočkal se, proto nemínil čekat.

Sjel ji z boků, na kterých mu celou dobu spočívaly paže, po jejích stehnech dolů. Zachvěla se, čímž ho ještě více utvrdila v jeho záměrech. Stále na jeho doteky reagovala stejně, v což mlčky doufal a což rozhodně znovu přivede na povrch. Vytáhl z kapsy nedaleko pohozené košile krabičku, jež sevřel mezi prsty, když ji s pohledem upřeným do jejích krásných očí otevíral.
V krabičce byl ukrytý nádherný prsten z bílého zlata s briliantem uprostřed. Neuvěřením si dlaní přikryla pootevřená ústa a z očí se jí začaly linout začínající trysky slz. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Nemohla. To přeci nebylo možné.
,,Tohle by ti v tom mohlo pomoci. Bylo mi jasné, že mi nebudeš věřit a Tvé pochyby jsou rozhodně na místě, protože jsem byl hrozný vůl, proto jsem to už nechtěl odkládat.'' promluvil. ,,Ten prsten mám doma už několik měsíců. Koupil jsem ho už dávno, dokonce ještě v době když jsi stále byla se mnou. Pak jsem ale opět zapochyboval o tom, zda mám předstírat dál. Ujišťoval jsem se tím, že se počkám, až se do Tebe doopravdy zamiluju, abych Ti ještě více neubližoval, pokud by to nevyšlo. Nedával jsem totiž šanci tomu, co mi napovídalo, že už to dávno není jen předstíraná láska s účelem zapomenout, dostat se na povrch. Byl jsem idiot, díky čemuž jsem měl pak dost dlouhou dobu na to, abych si vše urovnal v hlavě. Zjistil jsem to, konečně to definitivně ukončil se Sandy a teď jsem tu.'' pokrčil nervózně rameny. ,,Vezmeš si mě? Neříkám hned, nejprve oznámíme zasnoubení, navštívíme naše rodiče a až budeš připravená, vezmeme se. Chtěla by jsi plánovat budoucnost se mnou?'' konečně se vyslovil a netrpělivě čekal na její odpověď. Mezitím ji však alespoň setřel z líček stružky zasychajících slz, jelikož ji nechtěl vidět plakat. Opět kvůli němu, to už by neunesl. Poté ji lehce pohladil po tváři a následně uchopil její dlaň do té své.
Viděla v jeho očích záblesky a jiskřičky touhy, něhy a lásky, avšak také nejistoty a strachu z toho, jak bude na jeho nabídku reagovat. Tím ji utvrdil v tom, že mu záleží na její odpovědi a myslí to opravdu vážně.
Navíc jej zjevně přes všechny důkazy přitahuje, i když má na sobě pouze domácí oblečení, není namalovaná, má místo čoček dioptrické brýle, což samozřejmě není na škodu, ale zejména má jen domácí nedbalý ohon, ze kterého ji vypadávají postupně uvolněné pramínky.
,,Slibuješ, že už to nikdy neuděláš? Že už mi nikdy neublížíš?'' zašeptala dojatě, na znamení svého rozhodnutí. Trvalo, než to pochopil a s úsměvem ji šťastně, nadšeně objal a nadále svíral v náručí. Slzy ji ještě doznívavě stékaly neutišitelně po tvářích, avšak nepatrný úsměv se ji vyčkávavě rozšířil. Stále se ještě trochu bála toho zda neudělala špatně.
,,Nikdy víc!'' vyhrkl. ,,Nikdy, už nikdy Ti neublížím a nedám důvod plakat, přísahám! Staň se mou snoubenkou, oficiálně.. Dovolíš?'' optal se, když se širokým úsměvem vytáhl prsten z bílého zlata, zasadil její ručku do své dlaně a s pohledem plným otazníčků avšak neutišitelného nadšení a štěstí upřeným do jejích očí, snad aby jej kdyžtak zastavila, po jejím nepatrném přikývnutí navlékl kroužek jako slib společné budoucnosti na její štíhlý prstík, políbil ji a sevřel její dlaň v té své.
,,Miluji Tě,'' usmíval se. ,,Tak moc, že už Tě nikdy nepustím. Děkuju, děkuju, že jsi mi dala šanci. Nezklamu Tě, lásko, nezklamu!''
,,Věřím Ti,'' snažila se pousmát, i když si stále ještě v neuvěření šokovaně hryzala spodní ret. Nemohla uvěřit tomu, že ho znovu pustila do svého života. A navíc jako svého snoubence, budoucího manžela. Někoho, s kým plánuje společnou budoucnost pro zbytek života. Snad neudělala chybu svého života. To časem zjistí. Možná už brzy. Kdyby mu nedala šanci a nepodlehla své značné lásce k němu, zřejmě by si to vyčítala. Vyčítala by si, že to s ním nezkusila. Vyčítala by si to, jelikož ho milovala.
Takhle, kdyby to náhodou nevyšlo a on ji znovu ublížil, si alespoň bude mít nejen co vyčítat, ale také by byla obohacena zkušeností, že ne vždy má dát přednost lásce před rozumem. Teď však udělala dobrou věc, myslela si.
,,Taky Tě miluji,'' pošeptala přiznání, které neměla v plánu, jelikož se bála toho, aby si nemyslel, že je naivní a hloupá a že polevila ze svých zásad. To byl také nejvyšší faktor jejího neustálého odmlouvání a odolávání jeho omluvám. Nechtěla mu podlehnout, znovu ne, jelikož se tehdy zapřísáhla, že mu nikdy neodpustí. Nechtěla však myslet na takové věci, protože si nechtěla vyčítat to, že mu dala šanci. Pevně ho objala. ,,Ale už mi nikdy nedělej nic podobného. Neodpustila bych Ti to, už vážně nikdy, jasné?'' šeptla mu do ucha, aby alespoň z části dostála svému slovu, že už jej nikdy nechce vidět, pro což se zapřísáhla.
V tomto momentě vážně netušila, zda dělá dobře, ale když to nezkusí, nikdy nezjistí, jestli se vážně rozhodla správně. A navždy by si to vyčítala, tím si byla jistá.
,,Nikdy se už nic podobného nestane, má krásná nastávající,'' políbil ji něžně do vlasů. ,,Slibuji a přísahám. Vážně nic podobného. Jednou provždy mi to odpusť, zapomeňme na to,'' snažil se alespoň trochu zmírnit své provinění, jež ho uvnitř zužovalo.
,,Pokud si to zasloužíš, začnu nad tím uvažovat. Ale úplně zapomínat nehodlám, to jen kdyby se Ti náhodou zachtělo udělat ještě někdy totéž či i něco tomu vzdáleně podobné. Jednou uvidím Tebe a Sandy společně a je konec.. Definitivní a úplný konec. Prsten zahodím, možná Ti jej společně s něčím dalším omlátím o hlavu, ale další šance už nikdy nebude. Už za tuhle druhou můžeš být nadměrně vděčný.'' pohrozila mu, avšak myslela to smrtelně vážně. Poznal to.
,,Nikdy Ti k tomu nedám příležitost.'' zasmál se a poté, co se k ní začal nepatrně přibližovat, zvážněl. Přitáhla si jej zprvu téměř neznatelně za čelist blíže k sobě a spojila své rty s těmi jeho. Naplno se zase začala usmívat. Už měla opět důvod, který už doufám neztratí.
Stále jej lehce přidržovala za čelist, když si ji zvedl za zadeček, pod který opatrně vsunul své dlaně, na úroveň svého obličeje a aniž by se musel shýbat, naplno ji políbil. Ještě předtím však obtočila své štíhlé křivky kolem jeho pasu. Zasmála se a rychle ho objala kolem krku, aby náhodou nespadla. Zase byla šťastná, tedy rozhodně konečně zase mohla být na delší dobu. Svítalo se totiž na úplně jiný začátek a průběh něčeho krásného.
Než se stačila na něco zmoci, odnášel si ji napříč jejím bytem až k ložnici. Čekalo je toho tolik, co museli za tu dobu bez sebe dohnat, že to až nebylo možné.
Začal pro ně nový začátek, okořeněný starými přetrvávajícími city. Copak tomu mohli odolat? Odolat sobě navzájem? Pousmála se, když si ji obratně položil do ustlaných peřin a sám ji stejně rozradostněně následoval hned poté, co si jej za lem trička přitahovala k sobě.
Byl nevýslovně šťastný za druhou šanci, kterou už nehodlal v žádném případě promrhat. Bude sekat dobrotu, i kdyby to bylo sebevíc těžké, což v jejím případě není. Když jde totiž o ní, přestává racionálně uvažovat. Byl nevýslovně šťastný, že si to vše uvědomil ještě zavčas, i když bohužel nějaká časová prodleva díky jeho hlouposti byla, čímž je tehdy rozdělil. Teď už tomu nechá volný průběh, jelikož věřil, že k sobě neodmyslitelně patří. Žádné hlouposti, jen společná budoucnost. Co víc si mohl přát? Nic víc, než ji. Zadoufal zjistit, že to cítí stejně. Odpovědí na nevyřčenou otázku mu byl její tichý slatný stén, když se přiblížil k jejímu tělu ještě blíže. Cítil to stejně, možná milionkrát znásobeně, jelikož si celou tu dobu z vlastní hlouposti odpíral to, po čem léta toužil.
Čekali je už jen lepší časy, tím si byli oba jistí. Tedy převážně jistí. Avšak v tento moment neměl ani jeden z nich ani pomyšlení a ani čas na vyčítání si svého rozhodnutí a rozmýšlení, zda vážně udělal dobře. Teď tu byli jen oni dva, spolu. Znovu zamilovaní, znovu v těsném objetí. Dokonce zasnoubení. Společná budoucnost nebylo jediné, v co společně začali věřit.

xxx Konec xxx
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Trista | 21. února 2012 v 16:26 | Reagovat

Dokonalost! Jako nejdřív jsem nechtěla, aby mu na to zase jednou skočila, ale nakonec se mi to zalíbilo. Tak já mu budu slepě důvěřovat s ní, aby na to nebyla Gabby sama. :D
A jinak se moc těším na nějakou tvojí další tvorbu. :P Tak doufám, že co nevidět budeme mít zase co číst. :P

2 Emm | Web | 21. února 2012 v 17:43 | Reagovat

Zlato, moc moc jsi mě potěšila! :) Jsem ráda, že se Ti to líbilo a že se přidáš ke Gabby v doufání, že už to bude vážně navždy a bez nějakých dalších jeho přešlapů, aby nebyla sama. :)) :D

Jinak neboj se, budu se snažit to tu tento rok po tom minulém - slabším  - opět trochu provětrat, co se týká povídek! :) Už jen kvůli Tobě, kočko! ;)
*Mimochodem Ben se stále snaží vytlačit se z mé hlavy už i na ten papír, a já nevím co už s ním mám jen dělat, tak ho tu někdy očekávej. Ale asi to sem začnu přidávat až o prázdninách, i když něco napíšu třeba ještě před nimi.x):P Ale dočkáš se, neboj! :))*

3 Trista | 21. února 2012 v 17:48 | Reagovat

[2]: Hehe, tak mě se líbí tvůj styl psaní. :P No a ta naivita s Gabbyiny strany. Když někoho miluješ, tak mu prostě odpustíš cokoliv. :P A on vypadal tak důvěřivě, že i já bych se nechala ukecat. :P
Hehe, díky díky za tu chválu. Ale tak trochu mi pomáhala mamča, protože mě se moc klepali ruce a ona už měla se zdobením dortů více zkušeností. :D Ale u té polevy, kterou jsme dělali šaty, jsme se hezky vynervovali. :D Páč se nám to pořád roztékalo, takže té postavičce stékaly šaty dolů dortem. :D Ale nakonec se nám to povedlo. :D
No a ten nadpis na oné valentínce je křeslený. Nejdřív tužkou, pak centrofixou a nakonec barvičkami. :P
Podle mě bys zvládla takové křeslení. Jako když to začínám, vypadá to podle mě děsně, ale až tomu začnu dodávat barvičkami život, tak se mi to opravdu začíná líbit. Ono to ještě bylo otevírací, ve vnitř byla básnička mé tvorby v angličtině a přání...a několik srdíček. :D A na zadní stranu jsem dopsala, že to bylo vyrobené mnou. :D No co neodpustila bych si to...všechno někdo vyrobil a tohle rozhodně nebylo z Číny. :P
No a na toho Bena v tvém podání se moc těším...ja jdu zrovna na 31. kapitolu povídky a rozhodně nejsme u konce, páč toho ještě mám hodně, co bych mohla říct. Jako nemyslela jsem, že to bude až tak dlouhé. :D A asi dneska přidám další kapitolu, tedy jestli budeš chtít. :P

4 Emm | Web | 21. února 2012 v 18:21 | Reagovat

[3]: Jakápak básnička v angličtině? To by mě zajímalo, miluju anglick étexty a básničky.. To víš, jsem takový blázen do angličtiny, ale to víš. :D A je dobře, že jsi připsala, že je to tvoje práce. Vždyť to je to nejhezčí, když to někdo dělá ze srdce vlastnoručně. :)

Wohoo, tak kolik kapitol to asi tak bude mít? Takhle to vypadá tak na 80, když postupuješ takovým tempem. :D A ano, chci další.. Však chci už něco o Benovu nebo někom z AAček. :D:D :)

A ještě jednou děkuju, kočko, jsem moc ráda, že se Ti mů jstyl líbí.. Však mě zase ten tvůj! :D ;))

5 Trista | 21. února 2012 v 18:38 | Reagovat

[4]: Hehe, takové vyznání...dost osobní. :D No.
Nevím, kolik. :D Pořád to roste a roste. :D Asi jako Kris. :D A za chvíli tam bude ta kapča, tak se přijď podívat. :P

6 Anne.7w | E-mail | Web | 24. února 2012 v 21:48 | Reagovat

Ahoj, tak jsem se konečně dostala k tomu abych tenhle úžasný příběh dočetla! Je skvělý, píšeš úžasně. Chválím! Šíleně se těším na další příběh! :)

Můžu se zeptat co tě k tomu příběhu inspirovalo a jak dlouho jsi ho psala?

7 Emm | 26. února 2012 v 2:09 | Reagovat

[6]: Páni, to já moc děkuji za takovou chválu! :)) Moc m těší, že se Ti to tak líbilo a napsala jsi mi takový krásný povzudivý komentář.. To je vždy to nej´užasnější, když se dočkám takové odezvy.. Moc děkuju, vážím si toho! Opravdu moc.. :)

A k napsání tohoto příběhu mě vlastně vůbec nic neinspirovalo, ačkoliv se to může zdát divné; pouze jsem se vrátila k rozepsanému kousku, se
Kterým jsem začala před nějakým tím půlrokem a neměla v plánu jej jen tak dopsat, protože nebyl čas ani nápad a tak jedno s druhým.. Ted´ jsem jej po dlouhé době našla a po otevření nechala pouze prsty t´ukat do klávesnice, aniž bych měla něco vymyšleno.. Zkrátka jsem ani moc nepřemýšlela, co zrovna píšu.. No a vzniklo z toho tohle. :D
Když mám štěstí, píše se mi takhle bez problémů, což je vdy nejlepší.. :)

Ještě jednou děkuju, budu se snažit vyhovět a napsat co nejdřív něco. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama