Příběh: Nepoznaný zachránce

1. srpna 2012 v 21:06 | *Emmgirl* |  →My short story

227906_183207088398136_767584_n_large
Zdroj obrázku: WE





S ostrou bolestí, která jí tepala ve spáncích, se dívčino tělo prudce vztyčilo do sedu. Dlaň jí ihned nekontrolovatelně a zcela automaticky vystřelila k čelu, na kterém nahmatala lepkavý povrch obvazu. Co se stalo? Proč jí skrze hlavu tepe neskutečně obrovská a hlavně nesnesitelná bolest a obvazem prosakuje lepkavá tekutina?
Panebože! S vyděšeným výrazem očima sjela na své červené prsty a s nelehkým zaostřováním a vzpamatováváním se hleděla na skvrnu ještě teplé tekutiny, jež ohyzdila její prsty. Byla to krev, zjevně její vlastní. Jak k ráně vůbec přišla? Jak se dostala tam, kde teď je? Ani za boha si nemohla vzpomenout, co se vlastně stalo, tedy ani na to, zda je ve svém bytě, kam měla namířeno.
Ostrá bolest stále postupovala, avšak přesto se jí snažila co možná nejvíce vytěsnit z mysli, zkrátka všechnu bolest ignorovat, aby se trochu nadzvedla na lokti a mohla si tak prohlédnout místnost, ve které je. Něco uvnitř ji našeptávalo, že tu není sama a že rozhodně není u sebe v bytě. Nemýlila se. Opravdu byla někde jinde jak se sebezapřením čekala. Toto poznání však bylo o to horší, že ani náznakem netušila, kde by mohla být. Vždyť ji obyčejně zařízený dům nic neříkal. Těžko by patřil někomu z jejích blízkých či z okruhu přátel, to by jistě poznala i při té hrozné bolesti, která jí přemýšlení ještě ztěžovala.
Na okamžik byla nucena zavřít oči, aby si na nepříjemné tepání, které se stále zvyšovalo, alespoň trochu přivykla. Bolest, prostupující temenem, se stále zvětšovala. A to, že si na nic z uplynulých hodin nevzpomínala, ji iritovalo ještě víc, než samotné tepání.
,,Konečně ses probrala, už jsem myslel, že Tě zavezu raději na vyšetření do nemocnice.'' Jakmile zazněl mužský neúprosný, přesto vřelý hlas, s cuknutím vyděšeně otevřela oči.
Chtě nechtě pohlédla na vysokého mladíka zhruba v jejích letech, jistě byl o nějaké ty roky starší, soudě podle jeho mužných rysů. Byl velice pohledný, ale ona si ho nevybavovala v žádné souvislosti.
,,J-já.. Co tu dělám? My se známe?'' ptala se se strachy staženým hrdlem. Hlas měla neobvykle sýpavý, lekla se sama sebe, když promluvila.
,,Uh, ty si nic nepamatuješ?'' pozvedl obočí a v očích se mu zračil nespokojený výraz. ,,Zranila ses, zjevně Tě ten budižkničemu uhodil,'' zavrčel, s jednou paží volně spuštěnou podél těla, jejíž pěst zatnul zlostí. Bez dalších zbytečných řečí a vysvětlování se posadil na měkkou matraci prostorné postele, až se vytvořila propadlina, díky které se k němu nuceně trochu posunula, spíše sklouzla.
Sledovala jeho ustaraný obličej, ve kterém se snažila vyčíst něco, co by ji utvrdilo v jejím původním přesvědčení, že je to namísto zachránce spíše útočník. Nic nevypozorovala, spíše ji překvapil svým upřímným nepatrným úsměvem, kterým se své rozčarování snažil zastírat a trochu ji povzbudit.
Bez řečí ji lehkým a velice opatrným zatlačením na její rameno donutil lehnout si zpátky na postel. Spěšně zkontroloval zranění. Zjevně usoudil, že je obvaz již nasáklý krví, proto jej sundal a se stejnou opatrností vyměnil za nový.
,,Není to moc utažené? Nebolí Tě to?'' ptal se starostlivě, čímž ji zcela vyvedl z míry. Je na ní tak hodný a ona ani neví jak se sem dostala.
,,Děkuju,'' zašeptala a neuvědomovala si, jak otupělý výraz nasadila.
,,Jsem Danny,'' představil se s lehkým pousmáním a stiskl ji dlaň, zřejmě kvůli tomu, aby se začala cítit trochu uvolněně a přestala myslet na to, co ji tak zraňovalo. Navíc ji to jistě muselo bolet, rána vypadala ošklivě, i když již byly potíže zažehnány. ,,Jak se jmenuješ ty?'' zeptal se, aby zažehl konverzaci, která by ji trochu odreagovala. Sama byla tak popletená, že na něj jen hleděla.
,,Anna,'' zašeptala jen, jako by snad ani nebyla přítomena.
,,Jistě jsi v šoku z toho, co se stalo, Anno, ale neboj, už by se to nemělo opakovat. Určitě se to nebude opakovat, řekl bych.''
,,Nic si nepamatuji. Nevím, co se stalo, ani jak jsem se sem dostala. Nevím vůbec nic z dnešního dne, nic..'' zašeptala zničeně. Přiznala to, čeho se tak moc obával.
Snad jako by v jejím hlase slyšel potupný a poraženecký tón. Lehce ji proto pomalu přehoupl do sedu a pevně ji objal kolem ramen, rozhodnut, že ji utěší a bude pro ni řádnou oporou, kterou potřebovala. Sálalo z něj příjemné teplo, možná právě proto se k němu těsně přimkla a objala ho.
Potlačovala vzlyky. Hodlala by si tvrdit, že velmi úspěšně, alespoň tedy do doby,než ji však jednu dlaň nepřemístil ze zad na vlasy, po nichž ji letmo hladil tak, aby se ani náznakem nedotkl zakrvavené ovázané rány. Toto vřelé gesto ji natolik rozladilo a zároveň uklidnilo, že se už více neovládla a propukla v tichý pláč, který se ale stále snažila trochu přidusit. Hladil ji po zádech mezi lopatkami a to ji uklidňovalo.
,,Všechno bude dobré, je to určitě jen z toho šoku. Vzpomeneš si, až bude ten správný čas,'' konejšil ji.
Rychle si osušila dlaněmi tváře a odtáhla se. ,,Promiň, neovládla jsem se. Promiň, vážně jsem Tě do toho nechtěla tahat. Nechtěla jsem Ti ani zmáčet košili a tričko. Neměl sis dělat starosti, nechtěla jsem otravovat. Promiň, moc se omlouvám!'' panikařila a snažila se vstát, ale lehce ji pohladil po noze, což ji opět trochu znepokojilo a tím pádem zadrželo.
,,To je úplně v pořádku, oblečení se usuší. Nedělej si s tím starosti, rád Ti posloužím jako živý kapesník, Anno,'' usmál se, když se snažil o vtip, který by ji vykouzlil na tváři úsměv.
,,Omlouvám se, vážně moc.. Navíc Ti jsem vážně vděčká za to, co jsi pro mě udělal, ale nechci být na obtíž. Už půjdu, mockrát děkuju. Za všechno!''
,,Byl to vtip, měla ses mu alespoň trochu pousmát,'' doporučil a ona se začervenala studem. ,,A v žádném případě Tě nikam nepustím. Alespoň dokud si nevzpomeneš. Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít. Doufám, že jsem přijatelná společnost,'' pousmál se. ,,A na dívky jsem ruku v životě nevztáhnul, neměj strach.'' pronesl a čelist se mu vzteky napjala.
Zjevně proto měla nutkání nějak jej pohladit a dát mu najevo, jak moc si jeho jednání váží. Nervózně přemístila dlaň k němu a lehce ji položila na jeho paži, odhalenou shrnutým rukávek kárované rozhrnuté košile, pod kterou měl bílé tričko.
,,Děkuju. Nejen za ošetření a záchranu,'' pípla nejistě, nervózní z toho, že si nic nepamatuje.
,,Rádo se stalo. Teď bych Ti rád uvařil teplou čokoládu, která Ti jistě udělá dobře, pokud dovolíš,'' nabídl s úsměvem a bez obtíží vstal. Když viděl, že se jej snažila napodobit, rychle ji podepřel a pomohl ji na nohy, přičemž nespokojeně remcal, že měla ještě ležet.

V jeho společnosti neměla pojem o čase. Dokonce již téměř ani nevnímala bolest, která ji bušila ve spáncích. Za tu dobu, co seděli v kuchyni, kde popíjeli horkou čokoládu, kterou připravil, se dokonce několikrát strachoval o její stav. Vyměnil ji obvaz, omyl ránu a nechtěl ani slyšet o tom, že by to zvládla sama. K ničemu ji nepustil, ani když ho ujišťovala, že alespoň na oplátku umyje hrníčky, že je to to nejmenší, co může udělat za to, že ji u sebe nechává.

**

Uběhlo již několik dní, možná týden, kdy se bezcílně snažila rozvzpomenout na onen den, kdy se ji zranění přihodilo. Danny o tom nechtěl ani náznakem mluvit, prý až přijde správná doba, vzpomínky se zahlásí o slovo a ona si nenásilně vzpomene.
Nechtěla u něj zůstávat, nechtěla mu být na obtíž. Vždyť mohla být u sebe v bytě, zatímco by se snažila na vše vzpomenout. Nemohla mu takhle nabourávat život další dny. Už tohle od ní bylo nezodpovědné, když se nechala přesvědčit, aby u něj zůstala. Půjčoval jí nějaké menší věci, které byly přijatelnější na její drobnou postavu, přesto v nich doslova plandala.
Alespoň už ji dovoloval volně se pohybovat po bytě, aniž by ji někam starostlivě doprovázel a podpíral ji pro všechny případy. Proto už se oháněla v kuchyni a každý den něco uvařila, i když s tím nesouhlasil, jelikož prý by se stále neměla zbytečně namáhat.
Právě vytáhla z trouby plech, ve kterém pekla borůvkový koláč s drobenkou. Kuchyň byla rázem provoněna a celým bytem se postupně linula sladká vůně koláče. To ho přilákalo do kuchyně, dnes již asi po sté za pár hodin. Chodil ji kontrolovat, zda náhodou neomdlévá a nepřetěžuje se. Byl tak starostlivý, vřelý, milý a vážně hodný.
,,Copak to tu kuchtíš, nechceš pomoct?'' nakoukl do kuchyně a jakmile uviděl, že koláč už krájí a servíruje ho na talíř, sbíhaly se mu sliny.
,,Neznám tvou troubu, tak snad se bude dát jíst,'' pokrčela nesměle rameny.
,,Je úžasný, ty jsi úžasná,'' usmál se a navázal přímý oční kontakt, na což nebyla zvyklá. Utápěla se v rozpacích, ale jemu to očividně nevadilo a vychutnával si její stále se zvětčující ruměnec na tváři.
Toto přiznání v ní vyvolalo neuhasitelnou vlnu protichůdných pocitů. Nevěděla, zda má být ráda, nebo zda má být nervózní. Právě teď byla od všeho trochu. Něco se v ní zatetelilo, ale něco jí naopak našeptávalo, aby toho nechala a neřítila se dobrovolně do nesnází.

Další dny se již tak dobře sžili, že si nepřipadala tak moc na obtíž. Ale přesto se jedno ráno oblékla do vypraných věcí, ve kterých se tehdy po ztrátě paměti probudila u něj na posteli s ostrou neustupující bolestí hlavy, která se za tu dobu, co žila s ním, viditelně zlepšila. Už měla na čele jen náplast, nikoliv obvaz, který by se musel za každou půlhodinu měnit. To byl úspěch.
Potichounku, aby ho nevzbudila, se sehla pro svou kabelku a vykradla se tiše jako myška z ložnice ke dveřím. Přes obývák si dávala největší pozor, jelikož ji ochotně přenechal postel v ložnici a sám si ustlal na gauči. V hale si nazula boty a lehounce otáčela s trpělivostí klíčem v zámku.
,,Kam mám namířeno, Anno?'' ozvalo se za ní rozespale. Na sucho polkla, když se pomalu s nechutí otáčela. Načapal jí. Znovu polkla, tentokrát však překvapením. Stál před ní roztomile rozcuchaný, spoře oděný pouze v černých boxerkách, díky čemuž dával na obdiv své odkryté vypracované tělo. Znovu naprázdno polkla.
,,Nechci Tě obtěžovat další dny nebo dokonce týdny. Netuším, kdy si vzpomenu na to, co se vlastně stalo a deprimuje mě žít v nevědomosti, ale nemůžu zatahovat do svých vlastních problémů ještě Tebe. Nechci, abys měl kvůli mě nějaké potíže. Tvé dívce musí být divné, že jí nezvedáš telefony,'' spustila. ,,Nemysli si, že jsem to nezpozorovala. Vždy, když Ti zvoní telefon, odejdeš do jiné místnosti a jistě ji přesvědčuješ, že máš plno práce či já nevím co..'' vysvětlila, když si všimla jeho pohledu. ,,Nechci Tě nijak omezovat a otravovat. Jsem Ti vděčná za to, že ses mě doslova a do písmene ujal, když jsem potřebovala. Nevěděla jsem nic, což se nezměnilo, ale už jsem se zotavila natolik, abych bez potíží vše zvládala sama. Děkuju.''
,,Anno, jestli si myslíš, že takhle z ničeho nic odejdeš, tak se pleteš. Jsi na omylu, jestli si myslíš, že Tě pustím, aniž bych se přesvědčil, že už Tě ten Tvůj pošahanej bejvalej idiot nenapadne.'' Znovu mu zbělaly klouby na rukou, jak náruživě je zatínal. ,,Nemůžeš po mně chtít, abych..''
,,Já vím, nechci po Tobě už vůbec nic, copak jsi mě neposlouchal?'' vybuchla trochu nepatřičně, ale snažila se ovládat seč jí síly stačily. Dotklo se jí to, vždyť o nic z toho nežádala. Nechtěla, aby se o ní staral jako o mimino.
A také tu byla další věc, která ji doháněla k šílenství, o tu se však nešlo podělit. Nemohla mu přeci říci, že se do něj za tu dobu zbláznila, nehledě na to, že není volný. Proto chtěla co nejdříve opustit jeho dům, jeho život a uspořádat si znovu ten svůj. ,,Nechtěla jsem po Tobě ani tohle. Nedoprošovala jsem se Tě, abys mě vzal k sobě. Nestála jsem o to, aby sis dělal potíže, nestála jsem ani o to, abys o mě tak přehnaně pečoval. Proč jsi mě tam prostě nenechal? Vzpomněla bych si a nebo si to s ním vyřídila, vždyť to byl slaboch, že si dovolil na bezbrannou holku. Zvládla bych to, nemusel ses namáhat!'' usykávala podrážděně. ,,Teď už se nemáš čeho obávat, odcházím. Děkuju za všechno, ale já o to nestála. Nedoprošovala jsem se..'' snažila se zahnat vztek a zaplašit slzy, které se jí draly do očí. Nevěděla, zda má řvát a křičet, seč může, nebo brečet.
Přistoupil k ní, nehledě na to, že nebyl zrovna dostatečně oblečený a jí to drásalo srdce. Vědět, že je ta kblízko a zároveň daleko, že se ho nemohla dotkout z principu. To jediné jí v tom bránilo. To, a také pak její hrdost a paličatost.
,,Copak nic z toho nechápeš, Anno? Nemám přítelkyni a celou tu dobu doufám, že se na tom třeba ještě za dobu tvého pobytu něco změní,'' přiznal popravdě. ,,Vím, že jsi po mě nic nechtěla, ale já to udělal a prodloužil z části také kvůli sobě. A Bůh ví, že jsem to nemyslel tak, jak jsi to rozrušeně pochopila. Kdybys mě nechala domluvit a neunáhlila se, věděla bys, že Tě nenechám, abys odešla bez toho, aniž bych věděl, na čem jsem.''
Přiblížil se a lehce ji pohladil po ruce. Propletl si prsty s jejími a vytrvale a odhodlaně jí hleděl do očí. ,,Tak co, koho ještě budu muset zmlátit, abys pochopila, že mi na Tobě opravdu záleží? Nenechám nikoho, aby Ti ublížil. Toho bastarda ztluču vícekrát, pokud se k Tobě už byť jen přiblíží. Od první chvíle jsem věděl, že mezi námi přelétla jiskřička. Teď doufám, že to nebylo jen z mé strany.''
,,Nebylo.'' ujistila ho
,,Takže..'' nadhodil.
,,Takže pokud chceš, můžeš mě doprovodit domů,'' pousmála se a něco v ní se najednou zlomilo. Ta těžkost byla pryč. A nejen těžkost, ale i nevědomost.
,,Věděl bych o něčem lepším,'' v očích se mu šibalsky zajiskřilo, když ji přitiskl k sobě a s couváním je oba přemístil do ložnice. Poté ji k sobě na postel opatrně stáhl.
Instinktivně hledala dlaněmi oporu na jeho hrudi. Tváře ji žhnuly, avšak teprve když jí políbil, vše se s ní zatočilo. Prsty putovala smyslně po jeho hrudi přes ramena až k tmavým vlasům, do kterých zabořila své chmátavé prsty. Najednou se od něj s přerývaným dechem odtrhla.
V očích se ji zračil děs a poznání.
Rychle se zvedl do sedu, opřel se o bok a nahnul se nad její neposlušné chvějící se tělo. ,,Copak sestalo, miláčku?''
,,T-ty.. Z ničeho nic jsi se objevil v té uličce, když mě strčil a napřáhnul. Než mě stačil uhodit, popral jsi se s ním.. Tedy trefněji řečeno spíš jen zasazoval rány jemu, on se na nic nezmohl. Já se zjevně pádem uhodila do hlavy o něco ostrého. Utekl a ty jsi šel ke mně a pomohl mi. Vzal mě do náruče a.. Pak mám jen černo. Vím jen, že jsem se probrala tady. Staral jsi se o mě, když jsem spala.'' Mluvila a dívala se přitom do prázdna.
,,Vypadá to, že si vzpomínáš,'' rozzářil se s úlevou v hlase. Pohladil ji opatrně po břiše, což v ní vyvolalo nával neochvějné touhy.
,,Ty jsi ho zbil..'' pohlédla na něj s údivem, ,,Kvůli mně!'' doplnila nadšeně.
,,A nakopu každého, kdo se k Tobě jen přiblíží, má lásko,'' usmál se a ona se jen ze srdce spokojeně zasmála.
,,Nepřeháněj, vlastně jsme se potkali nedávno a jsme spolu teprve krátce!''
,,To mi ale nevadí,'' smál se, když ho k sobě přitáhla a zamumlala něco v tom smyslu, že ani jí. Políbila ho s takovou vervou, že se nejen jí podlamovala kolena. Točil se s nimi svět, jelikož našli jeden druhého. Co na tom, že to bylo za trochu nepříjemných okolností..
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nikol | 5. srpna 2012 v 20:10 | Reagovat

Ahoj moc se mi líbi jak píšeš a tenhle příběh se ti poved pěkný moc

2 Ms.Mee | 6. srpna 2012 v 17:07 | Reagovat

Woow, naozaj veľmi pekné. Páčilo sa mi to. :) Skvelo napísané.

3 Emm | 6. srpna 2012 v 18:43 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuju, jsem strašně ráda, že se líbí. :) Potěšila jsi mě. :))
A samozřejmě doufám, že se Ti budou líbit i mé budoucí projekty. :-)

[2]: Děkuju moc, zlato. :) Jsem ráda, že se Ti to líbilo, snažila jsem se. :)

4 Ms.Mee | 6. srpna 2012 v 20:31 | Reagovat

[3]: Tu snahu je aj vidieť. :) Stále sa zlepšuješ. ;) Len tak ďalej. Už sa teším na ďalší z tvojich výtvorov. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama