Příběh: Shledání

6. února 2014 v 22:22 | Emm |  →My short story
Dnes jsem si pro Vás připravila příběh, jehož téma je z části zcela odlišné od mých ostatních krátkých příběhů, avšak trochu tajemna se objevilo už u některých z mé předešlé tvorby, takže jistě nic významného a až tak neobvyklého. Tentokrát jsem tuto myšlenku, která mě napadla při poslechu jedné písničky, sepsala opravdu hned, takže jsem nad tím nijak nepřemýšlela a nesnažila se to promýšlet do hloubky.
Abych pravdu řekla, nemá to znamenat vůbec nic, jen se mi to tak nějak hodilo k té skladbě a měla jsem chuť na něco tajemného a nereálného. :)

Doufám, že se Vám přesto bude příběh na chvilkové zamyšlení a odreagování líbit a ukrátí Vám čekání na další kapitolu PVS. :))



Příjemné počteníčko a poslech písničky, při které toto vzniklo,
Emm





Seděla na lavičce, jejíž kov ji přes tenkou látku kalhot nepříjemně studil a tíživě připomínal všechno, co se za posledních pár let odehrálo.
Vzpomínala na to, jak ho naposledy uviděla, než se k ní donesla ta hrozná zpráva. Na to, jak se v poslední společnou chvíli pohádali a řekli si tolik hrozných věcí, které by nejraději vzala zpátky a poslední společnou vzpomínku tím změnila.
Tolik si to vyčítala.
Tak strašně moc ji mrzelo, že tehdy s výčitkami nepočkala do soudného dne, kdy by to jistě vyřešili mnohem lépe, a uhodila na něj ještě v noci, jakmile se vrátil domů. V noci, během které zemřel s domněním, že už ho nemiluje.
Tak moc se mýlil.
Všechno mohlo být jiné, kdyby tehdy jednala rozumně a počkala. Všechno mohlo být tak krásné, protože by je čekala společná budoucnost, po které přeci od začátku tak toužili. Byla by tak šťastná a spokojená… Byla by totiž s ním.
Nemusela by si po celou tu dobu vyčítat onen osudný večer. Ještě teď si s hrůzou vzpomínala na to, jak ji přeběhl mráz po zádech, když jí následující dny nebral telefon a neozýval se. Myslela si, že je na ní naštvaný, ale že jen potřebuje čas a zase se za ní vrátí.
Jenže se nevrátil.
Po trýznivě dlouhých třech dnech na dveře jejich společného bytu zaťukala policie. Jako v mlze si přesně vybavovala, jak s vyděšeným pohledem pozorovala dva policisty, kteří před ní na konferenční stolek s vážnou tváří položili průhledný sáček s peněženkou a naprosto zmasakrovaným telefonem.
Ty dvě věci ji byly moc dobře známé.
Zmateně se slzami v očích stála u křesla, a jakmile policisté s lítostivým výrazem vyřkli svůj ortel, sesypala se. S hysterickým pláčem se sesunula na podlahu a tvář si založila do dlaní.
Od toho odpoledne nebylo už nic jako dřív.
Utápěla se ve smutku, výčitkách a přála si, aby to dopadlo jinak. Přála si něco, co se nemohlo stát, avšak přesto po celá ta léta doufala, že se objeví ve dveřích, obejme ji a políbí. Řekne, že to byl jen zlý sen a všechno je tak, jak si přála. Že šlo o hloupý aprílový žert…
Cokoliv, jen aby to nebyla pravda!
Jenže čekala marně. Nikdo nepřišel, nikdo to nevzal zpátky a nikdo o tragické události nepochyboval poté, co pravidelně chodila k jeho náhrobku, na který přinášela čerstvé květiny.
Od té doby byla sama.
Stranila se všem lidem a trápila se ve své vlastní nostalgické dimenzi, ve které převažovaly výčitky. Výčitky z toho, že jedna hádka zavinila smrt toho, kterého milovala nejvíce. Jedna hloupá hádka měla tak strašné následky, jaká to ironie osudu.
Seděla zamyšleně v temném parku, pravidelně se pohupujíc ze strany na stranu, s dlaněmi pevně zaťatými do kovové konstrukce a v duchu přemýšlela nad tím vším. Slzy jí nekontrolovatelně stékaly po tvářích, na nichž mokré cestičky návalem mrazivého vzduchu studily.
Zamyšleně se zadívala do temné noci na chodníček před sebe a nevnímala nic, kromě svých myšlenek. Nevšímala si té podivné mlhy, která se kolem ní z čista jasna šířila a zahalovala tak ještě temnější cestičku lemovanou mohutnými stromy.
Odněkud se ozvalo varovné krákání vrány, avšak z nostalgického opojení ji to nedostalo.
Během minuty hejno černého ptactva zatemnilo měsícem zalitou oblohu a tajemné noci dodalo ještě na intenzitě. Koruny stromů se strašidelně ošívaly a vytvářely hrozivé šustění.
Jakoby odnikud se na úzké cestičce objevil obrys temné postavy.
S dalším impozantním zakrákáním vrány zvedla zamlžený pohled a přestala se bláhově kolíbat.
Vyděšeně polkla a konečně projevila známky života, když párkrát za sebou rychle zamrkala.
Tajemná postava nezmizela, jen přicházela blíže. Natolik blíže, aby v tajemném obrysu poznala známé rysy.
"Panebože, zdá se to tak strašně živé!" Vydechla zdrceně a zarmouceně, přičemž se studený vzduch kolem srazil na nepatrný obláček páry.
Její rty byly vlivem náhlého ochlazení bílé jako stěna a pokožka jakbysmet. O konečcích prstů, které stále zatínala do chladného kovu, raději ani nemluvě. Její stisk však stále slábl a ona sama se cítila mnohem slabší.
Ztrácel se z ní snad během posledních pár hodin život?
Tmavá postava, jejíž rysy ji vehnaly slzy do očí, přišla až k ní.
Vrány se znovu hrozivě ozvaly.
Zvedla tvář nahoru a vzhlédla k němu, aby se přesvědčila, že vidí správně. S neuvěřením si stiskla spodní ret mezi zuby a potlačovala náznaky toho, že se jí co nevidět rozklepe brada.
"Pamatuješ si, srdíčko, jak jsme si tehdy říkali, že se po smrti setkáme a budeme spolu šťastní nadále?" ozval se hlas, který jsem od té osudné chvíle ve svém životě tak postrádala.
Byla jsem zmatená a hlavou mi proběhlo, že asi sním nebo rovnou blázním, když se tu bavím s pouhou představou mé fantazie, ale přesto jsem váhavě přikývla.
Naše rozmluvy o tom, jak moc se milujeme a budeme v naší lásce pokračovat i po skončení svých dní, jsem si moc dobře vybavovala.
"Už je čas, miláčku," zašeptal, natahujíc ke mně s vlídným úsměvem ve tváři ruku.
Ten úsměv jsem moc dobře znala.
Právě ten úsměv mi v předešlých letech tak strašně chyběl… Ten, jemuž patřil, mi až bolestně chyběl a myšlenky na to, že už ho neuvidím, mne po celou tu dobu trýznily.
Vsunula jsem svou dlaň do jeho, která byla ledově studená, a bylo mi jasné, že s ním bych šla kamkoliv.
Bylo mi úplně jedno, jestli mám halucinace nebo jsem se snad už dočista zbláznila, protože jsem věděla, že po tomhle toužím od doby, co jsem o něj přišla.
"Jsem ráda, že sis pro mě přišel," zašeptala jsem z mrtvolně bledých rtů a nechala se vytáhnout na nohy.
S úsměvem, který uměl jen on, mě vedl úzkým chodníčkem do mlhy. Ještě, než jsem se musela definitivně rozhodnout, zda s ním opravdu odejdu, se na mě láskyplně usmál a zašeptal: "Já taky. Teď můžeme být zase spolu, už navěky, avšak jen pokud se pro to rozhodneš."
Chvíli jsem pozorovala jeho zadumanou tvář, ve které se začínaly hromadit obavy, a poté se mi po tváři rozlil rozhodný a povzbudivý úsměv.
"S Tebou bych šla kamkoliv, miluju Tě."
Tvář mu ozdobil spokojený úsměv a pevněji stiskl mou ruku, přes kterou postupně začal procházet do mého těla chlad.
"Také tě miluju a vždy milovat budu," ujistil mě předtím, než jsme ruku v ruce zmizeli v mlze a zanechali za sebou park, jehož temná zákoutí byla jediným svědkem toho, co se odehrálo.
Hejno vrán se naposledy prohnalo po temné obloze a za doprovodu hrozivého krákání zmizelo jako pára nad hrncem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Ennie | Web | 7. února 2014 v 20:48 | Reagovat

Začátek je velmi smutný, ale napsala jsi to krásně. Zase tak krátký to není ;). Ale písnička mi ještě nestihla dohrát... :D.

2 Ms.Mee | 8. února 2014 v 1:56 | Reagovat

Och, zlato, je to také krásne a smutné, až sa mi to neskutočne páči. :) Mám rada také tie fantasy príbehy. Niečo, čo by sa v reálnom živote nemohlo stať, ale prečo o tom aspoň neuvažovať? :P Takže ja som vďačná za tento krátky príbeh. :) Napísala si to úchvatne.
A musím podotknúť, že ja som si k tomuto pustila svoju vlastnú pesničku a to Primal Fear - Born Again. Dokonale sa mi k tomu hodila. Najmä k tomu ich opätovnému stretnutiu v závere. :P Skvelé. :)

3 Peťula | 8. února 2014 v 8:50 | Reagovat

To bylo skvělé :) :3

4 Peťula | 8. února 2014 v 8:50 | Reagovat

To bylo skvělé :) :3

5 Emm | Web | 9. února 2014 v 18:46 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, těší mě, že se Ti to líbilo. :))

[2]: Jé, jsem moc ráda, že se Ti to tak líbilo, zlato. ;) Děkuju za chválu, moc mě to těší! :))
A co se týká té písničky, kterou jsi k tomu měla puštěnou, skvěle k tomu sedí, to se musí nechat! :)

[3]: Děkuju moc. :))

6 Ms.Mee | 10. února 2014 v 13:34 | Reagovat

[5]: :) Vďaka za pochvalu pesničky. :P Inak 16. 2. sa chystáme s Maťulom na koncert Primal Fear. Budú hrať tu u nás. Takže to ani nemáme ďaleko. Čo by kameňon dohodil. Len pol hodiny električkou. :D

7 Janelle | Web | 11. února 2014 v 14:11 | Reagovat

Prepáč, nemala som čas skôr sa k tomu dostať :)
OMG tak je to iné ako PVS ale zaujímavé ...
Aj keď sa nestotožňujem s tým, že zomrela aby bola s ním, najmä preto, že podla mna to, že po ňu prišiel bolo od neho sebecké ...
Ale dosť mňa, skvelá atmosféra poviedky a dobrý podmaz robí ta skladba čo si k tomu dala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama