Prosím, Vrať se [17.kapitola] - 2.část

11. května 2014 v 16:54 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Mám tu pro Vás druhou část nejnovější kapitoly, která je tedy rozdělená pouze na dvě, takže se nemusíte bát, že bych Vám to zase usekla v nejlepším a nejnapínavějším, což mám prý podle Peťule v oblibě. :D Teď je to useklé jen v rámci konci kapitoly, tak snad to bude lepší. Hehe. :D
Jinak mám předepsány ještě další dvě kapitoly a nápady na pokračování dávno ujasněné, ale bohužel není čas a když by chvilka byla, nějak to nejde.. Ale to je takhle vždycky, když se člověk přehnaně snaží a má chuť pokračovat rychle, dokud to má všechno v hlavě. Zákon schválnosti, no, ale nebojte, ono to určitě půjde, ostatně jako doposud... Ostatně doufám, že jste nezaznamenali nijak výrazné prodlevy, protože jsem se snažila vždy mít něco do zálohy. :)

Jinak opět Vám moc děkuju za odezvu a chci Vás poprosit i tentokrát o komentáře a nápady, protože se u toho vždycky strašně potěším. :) Takže prosím napište, co za situace byste chtěli dál a třeba i zkuste hádat, co by se mohlo stát a klidně ohodnoťte, co se Vám teď líbí a naopak... Budu moc ráda!
Pěkné čtení,
Vaše Emm






Nevěděla jsem, jestli to myslí opravdu vážně, ale měla jsem chuť ho něčím majznout po rozcuchané hlavě. Pozvedla jsem k němu nechápavě tvář a s nakrabaceným čelem vzhlédla k jeho obličeji. S jeho výškou to byl mezi námi docela razantní rozdíl, zejména když jsme stáli těsně u sebe a já ještě ke všemu neměla žádné boty, natožpak podpatky.
"Tak to je skvelá správa, Týnuška! Idem začať pripravovať obed, tak sa poďte naraňajkovať." Věnovala nám laskavý úsměv a znovu za sebou diskrétně zavřela dveře paní Bernašová.
Jakmile jsme osaměli a na nic si nemuseli hrát, vykroutila jsem se z jeho objetí, poodešla a natočila se na něj. Hodila jsem po něm nechápající a přitom pořádně dopálený pohled.
"Co to jako mělo znamenat?!" dožadovala jsem se vysvětlení.
"Nemohol som ťa nechať odísť, takže som zapol mozog a napadlo ma toto. Geniálny nápad," zazubil se spokojený sám se sebou, očividně hrdý na svůj plán. Když však zahlédl můj výraz, spokojenost ho přešla. "Hlavne sa prosím nehnevaj, miláčik, len som chcel mať možnosť to napraviť." Přiznal tak roztomile, že bych se za normálních okolností s úsměvem odlepila ze svého místa, obtočila mu paže kolem krku, stoupla si na špičky a s nějakou žertovnou poznámkou si užívala jeho hebkých rtů.
Jenže teď je to trochu jinak, na to samozřejmě nezapomínám. Vlastně mi sám docela hezky osvěžil paměť, protože jsem teď naštvaná nejen za včerejšek, ale také za to, že mě vlastně tak lehce přinutil k tomu, abych tu zůstala.
Založila jsem si ruce na prsou a věnovala mu smrtelně vážný pohled. "Vážně si myslíš, že tímhle svým dětinským předstíráním nějak změníš můj názor?" pozvedla jsem sarkasticky obočí i přestože mi bylo jasné, že se mu přesně tohle povedlo. "Že to přehlédnu a naivně přejdu to, že si zřejmě užíváš s holkama na každém kroku, zatímco já to všechno brala vážně?"
Byla jsem naštvaná.
Na něj, že se včera tak lehce nechal zlákat první holkou, která o něj v tu chvíli projevila zájem a také za to, jak využil příležitosti a rozhodl se jednat, když přišla jeho matka.
Na sebe, že i přesto všechno ho mám tak strašně moc ráda a trápím se kvůli němu.
A také na Bětu, která tohle všechno svou přítomností způsobila.
Nejhorší však byla skutečnost, že kdyby Roman nechtěl, nebylo by to Bětčino snažení se o upoutání jeho pozornosti vůbec ničemu platné a ona by se klidně mohla zbláznit, protože by si jí zkrátka nevšímal.
"Dúfal som v to," přiznal s nejistě svěšenými rameny a z jeho pohledu šla vyčíst lítost společně s jiskřičkou naděje.
Typický chlap.
Nevěřícně jsem si odfrkla. "To myslíš vážně?!"
"Tak asi nie," změnil rychle názor a viditelně ještě o něco víc znejistěl.
Takhle jsem ho neznala, protože si byl vždycky za všech okolností tak strašně jistý sám sebou. Zřejmě mě nechtěl naštvat ještě víc, což by bylo za jiných okolností úsměvné a sladké. Avšak byla tu ta slova - za jiných okolností…
"Prosím, Kristínka, zostaneš tu?" zeptal se, zvedl zrak, přičemž si nervózně prohrábnul neposedné vlasy a svázal můj pohled s tím jeho. "Pretože od tej doby, čo sme spolu, som naozaj len s Tebou."
Bylo mi jasné, že teď už nemůžu jen tak jakoby nic sejít dolů se zabaleným kufrem a sdělením, že se vracím domů, bez toho aniž bych musela vysvětlit, co se děje.
Možná to nakonec bude nejlepší možná volba, když nebudu jednat ukvapeně a neodjedu. Vím, že by mě to mrzelo hned, jakmile bych odešla, ale od včerejší noci zkrátka převažovala má zraněná ženská pýcha, díky které jsem opravdu chtěla odjet a nechat ho nad tím vším přemýšlet.
Jenže teď se s tím budu muset nějak poprat a snažit se na sobě nedávat tolik znát to, jak se skutečně cítím. Ostatně na neutrálním území, kdy budeme muset být navenek nadále spolu a vystupovat spokojeně, to možná tak nějak vyšumí samo.
Nebo naopak uvidím, že to opravdu nemá cenu a skončí to jednou pro vždy, na což jsem myslet nechtěla.
"Zůstanu, na den či dva. Co jiného mi zbývá, když jsi tak chytře zalhal před svou matkou," přikývla jsem neochotně. "Ale není to kvůli Tobě." Dodala jsem trpce, otočila se na patě a vyšla na chodbu, protože jsem nechtěla, aby viděl, že to není pravda a já se jen snažím na venek obrnit.
Když jsem scházela schodiště dolů, setřela jsem si zbloudilou slzu v koutku oka, zhluboka se nadechla a nasadila jemný úsměv, který mě stál mnohem víc úsilí, než by tomu mělo být.
Bude to chtít vynaložit hodně usílí na to, abych zvládla předstírat, že jsem úplně v pořádku, protože nejsem. Nejraději bych už byla na míle daleko, protože mě jeho přítomnost jenom víc zraňuje, ale on tomu chtěl zřejmě jinak. Zařídil si to dobře, to se musí nechat, jenže si nejsem jistá tím, jestli to bude k něčemu vést. Já se totiž nenechám jeho sladkými řečičkami, pohledy a úžasnými polibky oblbnout a přimět k tomu, abych všechno přešla tak lehce.

***

Přesně tohohle jsem se bála.
Celý den nedělal nic jiného, než že využíval toho, že jsem se od něj před jeho rodinou nemohla úplně odvracet, kdykoliv mě s trochu napjatým výrazem hladil po zádech či se mě dokonce sem tam pokoušel políbit.
Samozřejmě ho nenechávám zacházet až moc daleko, protože přirozeně po včerejšku nemám náladu na hraní spokojeného páru. Při každé příležitosti se zapojím do nějaké aktivity, kterou vykonává paní Bernašová či Majka jen kvůli tomu, že mi to umožní se nenápadně vykroutit z Romanova dosahu, který obvykle zůstává s otcem v obýváku nebo na terase, kde se dnešní den obědvalo.
S příchodem večera jsem začínala být nervózní.
Celý den se mi sice dařilo nenápadně minimalizovat množství kontaktu mezi námi, ale co na plat, jestli se mi nepodaří nějak vykroutit z toho úplně nejhoršího. Společné spaní by pro mě po tomhle běžně nepřipadalo v úvahu, jelikož mi byla jeho blízkost náhle nepříjemná, protože jsem si pokaždé vzpomněla na to, kolika holek se mohl za tu dobu dotýkat, ale jak bych se za těchto okolností mohla nepozorovatelně přestěhovat z Romanova pokoje, aniž by si toho ostatní všimli.
Bylo mi jasné, že to mi rozhodně neprojde. Takže bych se měla snažit obrnit před jeho dalšími pokusy o nápravu celé situace.
Dávala jsem si akorát mobil na nabíječku, když do pokoje přišel Roman. Tentokrát to byl on, kdo za sebou přivřel dveře, abychom měli chvilku soukromí a se zvláštním výrazem vykročil ke mně.
"Viem o čo sa snažíš a vedie sa Ti to, pretože som úplne šialený z toho, ako sa odo mňa odtahuješ, kráska moja. Nechaj si to vysvětlit," začal znovu.
Jednoduché černé tričko, které si k černým boxerkám s tyrkysově modrou gumou s nápisem příslušné začky oblékl, když vyšel ze sprchy, bylo trochu zmáčené kapkami, které z jeho ručníkem vysušených, jen zběžně vyfénovaných a zjevně nedbale prohrábnutých vlasů za tu doby stekly.
Protože si s fénováním očividně starosti nedělal, vypadaly jednotlivé prameny mnohem tmavší, než jako tomu bylo ve skutečnosti a azurová modř v jeho očích byla tak ještě o něco jasnější.
"Nezajímají mě Tvoje výmluvy, Romane, protože jsem moc dobře viděla, jak jste se k sobě měli. Nebo mám snad říct, jak ses k ní měl, namísto abys ukázal, že nemáš zájem, což by bylo na místě? Takového kluka bych totiž chtěla. Abych nemusela očekávat, že se vyspí s každou, která projeví zájem," řekla jsem, zadívala se mu odhodlaně do očí a poté s přemáháním smířlivě pokrčila rameny. "Očividně jsi zjistil, že se k ní chceš vrátit a já Ti bránit nebudu. Jenom chci, abys byl upřímný a řekl to narovinu."
"Keď som s Tebou, tak som taký chalan. Ani raz som Ťa nepodviedol, naozaj! Ani ma to pri všetkých tých koncertech nenapadlo, pretože nemám potrebu pozerať po iných. Neviem, čo to do mňa vošlo, ale určite za to môže ten chlast, ktorý Tadeáš pritiahol," spustil naléhavě a trochu zoufale.
Skvělé. Teď si bude hrát na svatouška, přitom je na něm pokaždé vidět, jak si obletování fanynek užívá a jak ochotně se s nimi v objetí fotí, rozdává podpisy a klidně s nimi špásuje. A je dosti možné, že bez zábran nekončí jen u toho.
Pokračoval. "Nevšímam si jej už od rozchodu a navyše po tom, čo mám Teba, by som sa predsa nechcel vrátiť k niekomu, kto je tak... Škoda hovoriť. Je to sesternica Paťovy priateľky, takže sa stretávame a vychádzame spolu ako kamaráti."
"To jsem teda viděla," prohodila jsem ironicky. "Pokud se takhle chováš ke všem kamarádkám, tak to potom nevím, proč jsem vlastně tady. Asi jsem to měla očekávat a nic mezi námi nemělo začít, protože to nemá cenu. Byla jsem hloupá, když jsem to dovolila," přiznala jsem zdrceně se slzami v očích, ale zároveň jsem byla smířena s tím, že nakonec bude souhlasit.
Že mi třeba řekne něco, co potvrdí Ivetina slova, která mi od včerejšího večera znovu nešla z hlavy.
Že řekne něco v tom smyslu, že už mu nestačí být s někým a zároveň s ním nebýt.
Přistoupil blíž a ze své výšky se mi upřeně díval do očí, které jsem k němu až nerada pozvedla. "Včera som to pokašlal, ale nič pre mňa neznamená. Prisahám," nechal se slyšet a konečky prstů mě pohladil po tváři, když mi dával uvolněný pramen vlasů za ucho.
Pod jeho intenzivním pohledem, který neustával, jsem se cítila tak zvláštně. Jako bych byla lapená mezi dvěma světy. V prvním z nich jsem toužila po tom, aby mezi námi bylo zase všechno v pořádku a já mu pro jednou dala druhou šanci, přestože mě to bolelo, kdežto v tom druhém jsem mu odpustit nedokázala. Na to to totiž bolelo až moc.
"To o Teba nechcem prísť," zašeptal upřímně a dostatečně pomalu na to, aby mi dal čas na případné odtáhnutí, se přibližoval k mým rtům.
Netušila jsem, proč neposlouchám své instinkty, které přímo řvaly, abych ustoupila a hlavně se od něj nenechala líbat, ale nechala jsem tomu nakonec přeci jen volný průběh a potřebu se odtáhnout ignorovala.
Nechtěla jsem si to přiznávat, ale chyběl mi ten pocit vzájemné blízkosti a nenucené doteky. Tím myslím ta opravdová objetí a polibky, které oba chceme a užíváme si je. Ne to, o co se dnes pokoušel a čemuž jsem se já všemožně snažila vyhýbat.
A tak jsem při prvotním letmém dotyku jeho rtů na těch svých slastně přivřela víčka a nechala se kouzlem okamžiku vtáhnout do něčeho, po čem mé srdce toužilo, ale hlava to ani náhodou nechtěla připustit. S lehkostí a jemností motýlích křídel hýčkal mé rty v upřímném a sladkém polibku, přičemž jednou dlaní putoval z mého pasu k linii mé čelisti.
Možná jsem doopravdy hloupá a naivní, když jsem se přes ten včerejší incident chtěla nějak dostat, ale co když říká pravdu? Co když jsem to opravdu já, o koho mu skutečně jde a včerejšek byl jen jedním velkým omylem, jenž byl zapříčiněný alkoholem. Ostatně jsem to já, za kým to přišel urovnat, to by o tom mohlo něco vypovídat.
Ať už to bylo jakkoliv, chtěla jsem mu v hloubi duše odpustit snad už při té první snaze o vysvětlení. Už ráno mi stačil jediný pohled do jeho modrých očí, které vždycky vyzařovaly pověstnou jiskřičku, avšak tentokrát chyběla, abych věděla, že těch krásných sedm měsíců nechci jen tak zahodit. Ale nebude to úplně tak lehce, jen ať se chvíli snaží. S takovou myšlenkou jsem se odtáhla a znovu otevřela příjemně ztěžklá víčka.
Zkoumavě si mě prohlížel a očekával v mé tváři alespoň náznak úsměvu, který by přinesl dobré zprávy, když dráždivě spouštěl ruku k mému krku, přes jehož jemnou pokožku bříškem palce pravidelnými intervaly přejížděl, ale ničeho dalšího se z mé strany nedočkal.
"To musíš dokázat něčím lepším," zašeptala jsem jen, než jsem se odtáhla a s pohledem do země, abych se vyhla jeho očím, přešla od postele ke křeslu, na kterém jsem měla připravené věci na převlečení a vytratila se do koupelny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peťula | Web | 11. května 2014 v 18:15 | Reagovat

Hned je to lepší konec! :D A povídka je opět samozřejmě skvělá.. Roman to s Týnkou hold umí :D

2 Emm | Web | 11. května 2014 v 18:27 | Reagovat

[1]: :D Jo, Roman to s ní umí, ale aby se z toho takhle lehce nechtěl vykroutit vždycky.. :D
A děkuju moc, jsem ráda, že se líbí! A u toho konce jsem si na tebe hned vzpomněla, takže mě těší, že jsem tentokrát prošla. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama