Když není kam utéct...

30. října 2014 v 18:33 | Emm |  →My feelings
Na dobu, kdy jsem napsala tenhle článek si moc dobře pamatuji. Poslouchala jsem tehdy jednu smutnou písničku o nešťastné lásce stále dokola, vnímala jsem každičkou sloku, každičký verš, každičké slovo a říkala si, jaké to asi je. Po několikátém repete, chvilce přemýšlení, vzpomínání na pár okamžiků z vlastního života a zapojení kousku mé tvůrčí nálady, jsem zasedla k prázdnému papíru a nechávala jej zaplnit, aniž bych nad tím nějak významně přemýšlela.
Hádám, že mě právě přepadla chvilka, kdy jsem chtěla vypnout, jednoduše poslouchat chytlavé melodie a prostě jen vypsat vše, co mě napadalo a nepřímo tížilo, i když jsem si to nechtěla uvědomovat. Vše, co ve mne ten zvláštní text a pronikavá melodie písničky evokovaly a co u toho mé tvurčí já napadlo.
Takže z toho vznikla taková emocionální smršť a všehochuť, která ale tak nějak má co dočinění s mými pocity, ze kterých jsem se zrovna potřebovala vypsat a které mě čas od času přepadnou, i když jsem si je původně chtěla nechat pro sebe.
Nejsem si tak úplně jistá, jestli to někomu bude dávat smysl, či jestli vůbec někdo by to chtěl číst, ale kdyby náhodou se někdo takový našel, tak předem varuji, že to snad nemá hlavu, ani patu, ale když už jsem měla to nutkání, třeba se nad tím někdo bude chtít pokusit zapřemýšlet a něco ho napadne, aniž by z toho byl totálně zmatený.


****

Zamilovat se, je hezké. Ještě hezčí však je, být dotyčným milován.
Komu se opravdu poštěstí mít obojí, může mít pocit vítězství, protože má to, po čem mnoho nešťastných jedinců doopravdy touží. Lásku, která je opětovaná. Lásku, která má opravdu cenu. Lásku, která má budoucnost, nejen přítomnost a minulost. Najít si totiž osobu, do které je lehké se zamilovat, je až bolestně snadné, jenže najít osobu, do které se zamilujete a zároveň bude Vaše city opětovat, to je mnohdy pořádný oříšek.

Někomu se to zkrátka nestává. Někomu se vidina vztah vyhýbá na míle daleko, nebo lépe řečeno se mu zuby nehty vyhýbá ten pravý člověk, který by se na vážný vztah hodil, jenže pak naopak potká leda tak někoho, kdo je absolutně nevyhovující tomu, po čem jeho srdce touží. Žije si bez zábran, využívá všelijakých nezávazných příležitostí a přitom má ještě někoho, kdo je podle všeho jeho vážnou známostí a náramně jim to klape, přestože si dosyta užívá zájmu jiných. Do takové osoby byste se přeci nikdy nezamilovali, máte zdravý rozum, říkáte si.. Jenže pak se začnou dny přehupovat do týdnů, ty do měsíců a vy zjišťujete, že byste se do této osoby přeci jen zamilovat mohli. Možná už zamilovali, aniž byste se o to snažili. Kdykoliv zavřete oči, za zavřenými víčky se Vám zjeví jeho krásné oči a vějířky kolem úst, když se na Vás usmíval. Vídáte jeho úsměv ve svých představách, dokud si neuvědomíte, že je to jen vzpomínka. Přelud Vaší fantazie, která Vás ještě víc utápí v bezradnosti a bolesti.
Napadá Vás náhle, copak má ta jeho vážná známost, co vy nemáte? Říkáte si, proč ona má takové štěstí a vy ne... Proč tomu osud tak chtěl a zařídil, aby měl někdo všechno to, co byste chtěli mít a prožívat vy... Proč někdo jiný žije život, po kterém v hloubi duše toužíte a jaký si představujete...

Snažíte se namlouvat si, že Vás to nezajímá. Snažíte si namlouvat, že to třeba ještě někdy vyjde, však i dlouholeté vztahy nemusí vždy vyjít podle našich romantických představ a běžně ztroskotávají, takže byste měli šanci vy. Snažíte se namlouvat si všechno možné, jen abyste si ulevili, jenže zjišťujete, že je to mnohem těžší, než jste si mysleli... Ať přemýšlíte nad jakoukoliv možností, nejste spokojeni. Nejste totiž na místě toho, kdo ve skutečnosti Vaše představy doopravdy žije. Jak rádi byste si to s ním vyměnili a zakusili to, co opravdu chcete a zjistili, zda je to opravdu tak, jak se zdá z pozlátka.

Stačí Vám se přestat soustředit a neustále se pracně snažit vytěsnit dotyčného z hlavy a hned nad ním přemýšlíte znovu, aniž byste snad chtěli.
Vidíte ten úsměv. Ten pohled. Vidíte to všechno, i když před Vámi člověk, kterému vše patří, vůbec nestojí. Je od Vás daleko, až moc daleko na to, abyste dostali šanci. Je od Vás tak strašně vzdálený, i když je někdy zároveň tak strašně blízko, jestli mi rozumíte.
Jeden jediný úsměv, jenž Vám věnoval.. Pár vět, které posledně prohodil... To vše Vám stačí k tomu, abyste jej nemohli dostat z hlavy, i když se o to zoufale snažíte. To vše a mnohem víc. Vaše představy o něm jsou mnohdy mylné a přetvořili jste si je k obrazu svému. Zamilovali jste se vlastně vůbec do toho člověka, nebo jste se zamilovali do vlastních představ o něm?

Není to ve Vás. Ta chyba není ve Vás, přeci nemůže být, když toužíte jen zažít opravdovou lásku, kterou si zasloužíte, a jelikož víte, jak se věci mají, tak se snažíte na něj přestat myslet. Nechcete se do něj vlastně vůbec zamilovat, protože to není dobrý nápad a vy to víte. Netoužíte se sakra zamilovat zrovna do něj, ale nemůžete si pomoct. Přišlo to všechno tak náhle, neočekávaně. Nemůžete to vypnout jen tak, kdy se zachce jen kvůli tomu, že si uvědomíte fakt, že se to zkrátka nehodí a už to chcete hodit za hlavu, než se stále užírat těmi otravnými myšlenkami. Myslí na Vás? Ví vůbec, že existujete, nebo si Vás už ani nepamatuje, přestože jste spolu prožili tolik věcí?

Někdy si říkáte, že je hrozné každý večer přemýšlet nad tím, co asi tak dělá. Přemýšlet, s kým asi teď zrovna je a zda je doopravdy tak šťastný, jak si podle všech napovídajících indicií myslíte. Ničí Vás byť jen vědomí toho, že někdo našel svou chybějící polovičku v něm, zatímco vy usínáte s pocitem, že k dotyčnému cítíte mnohem víc, než jste si ochotni připustit.
Přemýšlíte nad tím vším, co se Vám honí hlavou a říkáte si, jak je to vůbec možné. Ubíjíte se tím, že přemýšlíte nad tím, zda je to opravdu tak, jak to vypadá. Jsou ti dva šťastní a je jejich víceletý vztah opravdu tak úžasný, jak se zdá? Říkáte si, zda jim to funguje opravdu tak stračně moc, jak si myslíte a jak se prezentují. Jestli svou drahou polovičku miluje, jak se zdá, když s ní tráví čas, přemýšlí nad ní kudy chodí a vždy si na ni vzpomene, ať je jakkoliv daleko, přestože pokukuje po ostatních. Nebo si to jen představujete ve Vašich myšlenkách, protože ty Vás zkrátka rády trýzní? Říkáte si, jestli jim to vydrží. Jestli je nějaká šance, že někdy zakusíte, jaké to je, žít to, co jste si představovali a co ta jeho vážná známost žila za vás.

V jednu chvíli se ubíjíte myšlenkami na to, jak jim to jistě klape. Jak jsou spolu šťastní, jak na sebe navzájem myslí, kudy chodí.. Jestli spolu opravdu tráví tolik času a všude spolu jezdí, jak jste si vydedukovali z toho, co jste viděli a co víte. Všechna Vaše naděje se zdá být pohřbena hluboko, hodně hlukobo, až si říkáte, jestli by nebylo lepší na všechen tenhle zmatek zapomenout a nechat to být. Jenže to by to ovšem muselo jít.
V tu další si totiž říkáte, že přeci není vše ztraceno. Buďto to nemusí být vůbec tak, jak to vypadá a zkrátka si to jen vykládáte tak, aby ve Vašich očích byli nejšťastnější dvojící pod sluncem, nebo to tak sice je, ale nic to nemusí znamenat. Koneckonců páry se rozcházejí. I po několika letech fungujícího vztahu. Vždyť se dokonce i manželé rozvádějí, a to už by prosím mělo něco znamenat... Přeci dokud nemá kroužek na prsteníčku, nic trvalého to neznamená, nebo alespoň nemusí znamenat navěky. Takže někdy končíte s optimistickými myšlenkami na to, že možná ještě máte šanci, i když byste po tom třeba nakonec po tom všem ani netoužili.

Říkáte si, jaké to asi je, být s ním. Úžasné, skvělé, nádherné. Stačí se přeci jen podívat na to, co spolu prožívají ti dva, jak jsou spokojení. Jenže pak Vás napadne, jaké asi musí být vědomí, že se všude otočí za jinými. Všude využije zájmu o svou osobu, všude se baví bez své drahé polovičky... Může si vůbec být jistá tím, že ji miluje? Chtěli bystě žít takhle, přestože jste ještě před okamžike toužili být na jejím místě? Na to odpověď nevíte, ale je Vám jasné, že přeci jen štěstí má. Ať už se totiž baví s kdekým, vždy se vrátí za ní. A to je to, co Vás mrzí. To, co na něm máte rádi i nesnášíte zároveň.
Jen však, kdybyste byla na místě té osoby... To si stále říkáte. Právě tuhle myšlenku z hlavy dostat nemůžete, i když by všechno bylo mnohem lehčí, kdyby se Vám to povedlo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Linka | 30. října 2014 v 21:31 | Reagovat

Povedlo se

2 Emm | Web | 30. října 2014 v 21:46 | Reagovat

[1]: Děkuju moc.. :) Hádám, že jsem to ze sebe potřebovala vypsat, což jsem dlouho takhle pořádně nedělala, takže jsem ráda, že to není tak zmatené, jak se mohlo zdát.

3 Ennie | Web | 31. října 2014 v 8:16 | Reagovat

No vypadá to, že budu mít fakt, co číst :D. Hold, knížky budu muset odložit :D.

4 Ennie | Web | 31. října 2014 v 20:25 | Reagovat

Tak už při první větě mě napadla první otázky, kdy si to tedy cca psala? :)

Než se vydám k dalším věcem, tak já budu koukat na nový díl TVD :D. Hej, děkuji za nabídku hlasu ;). Naštěstí to není tenhle typ soutěže. Nemám je ráda, většinou to vyhraje nic moc fotka, jen protože si dotyčný shání hlasy :D.

Lásku, která je opětovaná. Lásku, která má opravdu cenu. ... naprosto souhlasím a krásně (smutně) napsáno, smutně alespoň pro někoho, kdo tohle nemá a chtěl :D.

Vaše představy o něm jsou mnohdy mylné a přetvořili jste si je k obrazu svému. Zamilovali jste se vlastně vůbec do toho člověka, nebo jste se zamilovali do vlastních představ o něm?
ehm :D...dost možná jen do představ, že? Ale jak to máte vědět, když není možnost to, zjistit, jestli je fakt takový nebo makový... :D (jestli by to s ním bylo takový... :D sakra a to jsem teď nemyslela tím, ale ten vztah a všechno okolo).

Jinak dávám palec nahoru :) za ty odstavce, četlo se to skvěle ;).

5 Ennie | Web | 31. října 2014 v 20:25 | Reagovat

[4]: ehm už to tady je :D

6 Emm | Web | 1. listopadu 2014 v 20:23 | Reagovat

[3]: + [4]: + [5]: Tak tenhle článek jsem psala někdy v polovině září, kdy jsem sice neměla vůbec na nic čas, ale jeden večer jsem se prostě potřebovala trochu vypsat z takové špatné nálady..
A nejprve jsem to sice nechtěla zveřejňovat a dělit se o své myšlenky, ale tak nějak jsem za poslední dny přišla na to, že by nebylo špatné, znovu se vypisovat na blogu, jako tomu bylo za starých časů... Ono se mi totiž zdá, že to člověku pak pomůže mnohem víc, když získá pocit, že to někomu opravdu řekl  a dostal to ze sebe a nenapsal si to jen pro sebe do šuplíku. x)

Jsem moc ráda, že to nakonec tak zmatečné nebylo, hezky se ti to četlo a ještě ses nad tím také zamyslela. :) Děkuju! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama