Příběh: Tichý ochránce

27. října 2014 v 22:58 | Emm |  →My short story
Jak jsem slíbila, mám tu pro Vás takové malé překvapení, které doufám nebude pro tento týden jediné. :)) Doufám také, že se Vám bude líbit, přestože je to úplně něco jiného, než PVS, ale na to už jste si mohli u mých kratičkých příběhů s neobvyklou tématikou zvyknout.
Přeji moc příjemné čtení a doufám, že si to užijete.
Vaše Emm






Roky ji tiše pozoroval a zcela neznatelně doprovázel na každém kroku. Léta na ni svědomitě dohlížel, skryt v temných lesích a korunách stromů, kde byl po celý svůj život doma. To vše, aniž by o jeho přítomnosti byť jen náznakem věděla.
Ukrýval se ve stínech, aby sebe neprozradil a ji nevyděsil.
Dlouhé roky ji střežil pouze na příkaz jeho paní, která nad ním měla veškerou moc a vděčil jí za svůj život, ale již před pár lety se něco změnilo. To když si uvědomil, že ve své lidské podobě necítí na rozdíl od té havraní jen příjemně svěží vítr na své kůži, ale s každou další přeměnou, kterou mu jeho paní věnovala, přichází i cosi mnohem silnějšího.
Emoce… A na ty on nebyl připraven.
Se zamyšleným výrazem ji ze svého úkrytu ve větvích mohutného stromu pozoroval a obdivoval její krásu a nevinnost. Měsíční svit se odrážel v jejích dlouhých vlasech, které se leskly, až zrak přecházel.
Za poslední dobu na sobě vypozoroval změnu, kterou sám do nedávna nechápal, jenže teď mu bylo jasné, že se jeho duše změnila. Stává se člověkem více, než je pro havrana zdrávo, jenže to své paní říci nemůže. A ani nechce, protože by jej jistě už nikdy neproměnila znovu v člověka, což by znamenalo, že by už nikdy neviděl sladkou Avery.
Poslední rok pro něj totiž nebylo nařízení jeho paní, aby tuto zajímavou dívku hlídal jako oko v hlavě, jen obyčejným nařízením, které oddaně vykonával. Už nebyl jen oním oddaným služebníkem, který jen bezmyšlenkovitě plnil její přání. Poslední dobou totiž naslouchal divnému nutkání zůstávat na stráži mnohem déle, než-li bylo nutné. A to jen proto, aby ji mohl pozorovat o pár hodin déle. Aby zahlédl nevinnou modř jejích očí, které připomínaly jasnou letní oblohu. Její dlouhé vlasy, které připomínaly odlesky táhnoucího se medu. Už si nedokázal představit den bez toho, aniž by ji zahlédl.
Pozoroval ji se zarmouceným pohledem, jak si ve tmě temné noci okouzleně prohlíží ztemnělou oblohu, na níž se vyrojily první hvězdy.
Přes všechnu tu záplavu protichůdných pocitů, kterým s každičkým rozedněním vévodila bolest, věděl, že nikdy nebude moci přiznat své city. Nikdy by totiž nemohla milovat muže, který byl vlastně ve skutečnosti opeřený tvor, temný havran, který vděčí jeho paní za to, že mu vůbec umožnila, aby se měnil mimo mnoha jiných podob i v člověka.
Nikdy by ho nemohla milovat.
Nikdy by se nemohla zamilovat do něj, když na ní někde čeká její princ na bílém koni. Alespoň to ve své ptačí podobě zaslechl z úst jedné z jejích kmotřenek… Jeho srdce se v té chvíli zastavilo a přísahal by, že i rozpadlo na tisíc kusů. A tehdy si uvědomil, že tato slova mají tak zdrcující váhu právě kvůli tomu, že ji upřímně a hluboce miluje. Tak jako muž miluje ženu svého života a nejen jako někdo, kdo na ní dohlíží po celý její život.
Pozoroval její úsměv a rozhodl se, že dnes je tu naposledy jako člověk. Už v tom nemůže pokračovat, jinak by nezvládl plnit své poslání a nedokázal by sledovat jak její úsměv a srdce patří jinému, což jednou nastane.
Už při tom pouhém pomyšlení mu srdce pukalo, ale fakt, že si ho nikdy nevšimla a nevycítila jeho všudypřítomnost, díky které jí udržoval v bezpečí, mluvil jasně… Nestojí jí ani za pohled, natožpak úsměv… Jak by ho tedy vůbec kdy mohla milovat?
Se svěšenými rameny pod tíhou bolesti, smutku a porážky se rozhodl nepozorovatelně zmizet v temnotě lesa, jako tomu bylo vždy, ale cosi ho na neprokácené cestičce zastavilo.
Za sebou zaslechl šum jakési látky, jako by se oblečením otřel o nějakou zapomenutou větvičku. Na to si však vždy dával nesmírný pozor a nikdy se mu nic takového nestalo, tudíž se otočil a přes hustá křoviska pozoroval situaci, která se mu naskytla.
Prodírala se houštím na okraji lesa a se zvědavě vytřeštěnýma očima, které připomínaly lesní tůňky, se se zájem rozhlížela kolem sebe. Pohledem zavadila o keře v temnotě, za nimiž stál a jakoby jej tam vycítila, se začala odhodlaně přibližovat, nehledě na větvičky, které ji řezaly do obličeje a již trochu zakrvácených dlaní.
"Vím, že tam jsi," zašeptala vemlouvavě jemným hlasem, který zněl jeho uším jako to nejpříjemnější pohlazení. "Vylez, prosím."
I když by rád vyhověl její roztomilé prosbě a konečně si vychutnal její pohled z očí do očí, nemohl před ní předstoupit. Nemohl ji vystrašit svým vzhledem a už vůbec si nemohl dovolit, trýznit sám sebe tím, jak by na něj reagovala. Vystrašil by ji a jemu by puklo srdce z toho, že se ho bojí, což nemohl dopustit jak kvůli ní, tak kvůli sobě.
"Vím, že mě po celý život pozoruješ ze stínů a dohlížíš na to, aby se mi nic nestalo," říkala a jemu se náhle zdálo, jako by se jeho srdce začínalo probouzet k životu. Ze své temné skrýše ji upřeně sledoval. "Cítím to. Stejně jako cítím tvou přítomnost právě teď. Pojď ke mně, ať tě konečně můžu spatřit, prosím," pokračovala vemlouvavě a očima těkala po křoví, za kterým byl skryt. "Jestli nepůjdeš, tak půjdu já za tebou." Vyhrožovala a na znamení potvrzení svých slov odhodlaně vykročila.
"To nemůžeš, zranila by ses," ozval se, čímž se nerozvážně prozradil.
Spokojeně se usmála. "Tak tedy ty vyjdi ze stínů, ve kterých se skrýváš celé roky, abys mě chránil i tentokrát."
"Vyděsím tě," zamumlal smutně.
"Já se tak snadno vyděsit nenechám, to už bys mohl vědět."
"Tak tedy dobrá, ale varoval jsem tě." S povzdechem bělostnou paží odhrnul husté větve, které jej ve tmě halily do stínů a vyšel na zarostlou cestičku, na jejímž začátku stála.
Byl si vědom toho, že ho upřeně s očividným zájmem pozorovala a pod vahou jejího pohledu se ošil.
Nebyl člověk, o čemž svědčila malá a pro něj nenápadná havraní pírka, která mu místy vyčnívala z hustých vlasů, jako by tam patřila a nikdy mu nevadila, avšak teď se za ně přímo styděl.
Styděl se také za své drobné jizvy na hrudi, které vyčuhovaly z rozhalené černé košile a také za tu jednu podlouhlou, která se viditelně rýsovala na jeho pravém spánku pod prameny černých vlasů, spadajících mu do tváře. Každá z těch vystouplých jizev signalizovala násilně vypadlé, vytržené pírko, když byl ještě pouze a jen havranem.
Vůbec poprvé se bál vzhlédnout. Hrozil se jejího pohledu, který jistě zalil strach a hrůza z jeho osoby, kterou i přes temnotu noci, jež je halila, jistě pocítila. To pomyšlení bolelo, avšak přesně tohle očekával. Co jiného mohlo následovat poté, co se jí poprvé ukázal.
Jaké překvapení ho proto čekalo, když několika drobnými kroky zdolala vzdálenost mezi nimi a s úsměvem na rtech jej dlaní natažené paže pohladila po tváři.
Cukl sebou, jelikož nebyl zvyklý na něčí dotyk, ale zároveň také vzhlédl k jejím očím.
"Jsi to ty," usmívala se, zahleděná do jeho černých očí. "Pořád jsem tě vyhlížela, ale mockrát se mi to nepovedlo. Byl jsi opravdu důkladný ve splývání se stíny."
Cítil se zmateně. "Ty o mně víš?"
"Jak bych nemohla, když se díky tobě cítím v bezpečí," přiznala s ruměncem ve tváři a nesměle sklopila zrak k zemi. "To díky tobě vyhlížím každý další den a těším se na to, až budeš se mnou. Posledních pár měsíců nedělám nic jiného, než přemýšlím nad tím, jak asi vypadáš… Zda tě někdy uvidím."
S lehkým úsměvem na rtech zvědavě pozvedl obočí, které se napůl skrývalo pod pramenem černých vlasů. "Obstál jsem nebo jsem ještě ohavnější, než ve tvých představách?" zeptal se zvědavě, avšak ve svém hlase sám slyšel trpký podtón.
Pohladila jej po tváři. "Jsi neobyčejný," přiznala sladce.
"To ty také," řekl pevně a svou dlaní překryl tu její, kterou příjemně hladila jeho tvář. "Pozoruji tě tak dlouho, že tě znám celý tvůj život, ale každým dnem jsi krásnější."
Začervenala se a znovu roztomile sklopila zrak. "Ale no tak… To není pravda."
"Je. Vyrostla jsi do krásy, Avery."
"Není nespravedlivé, že ty znáš mé jméno a mě tak dobře, ale já o tobě nic nevím?" nadhodila s nesmělým úsměvem na zimou trochu pobledlých rtech.
Vlasy se jí leskly z toho mála hvězdného svitu, který pronikal přes mohutné koruny stromů, které jinak udržovaly naprostou temnotu v celém lese.
"Jsem Raven," řekl prostě. "Ani nevíš, jak rád jsem tě viděl, ale nemohu tě déle zdržovat, Avery, je hluboká noc a ty stále pobíháš venku jen v šatech a plášti."
Zasmála se a v očích se jí objevil smích. "To není všechno, co mě zajímá, hlupáčku, chci o tobě vědět mnohem víc."
"To není dobrý nápad. Na mém životě není nic, co by tě zajímalo."
"Tak prostě začni od začátku," pobídla ho a za ruku jej odtáhla k nedaleké tůňce, u jejíhož břehu byl mohutný kmen kdysi dávno pokáceného stromu, kam se oba posadili. "Třeba jak ses vůbec objevil u mě."
"Mým posláním je chránit tě na každém kroku. Od malička tě sleduju, aniž bys o tom měla tušení… Nebo minimálně o tom jsem byl přesvědčen do dnešního dne," přiznal se zamyšleným hořko-sladkým úsměvem ve tváři.
Dnes se stalo něco, co nechápal. Avšak něco, po čem v hloubi své nalezené duše toužil, jenže to zároveň nikdy nemohl mít, tudíž to v jeho ústech zanechávalo hořkou pachuť, která mu to bolestně připomínala.
Přitulila se k němu, dlaněmi se jej držela kolem paže a tvář si opřela o jeho rameno.
Zaplavil ho zvláštní klid.
"Jakmile jsem dospěla, tak jsem vycítila tvou přítomnost. Když jsem byla dítě, myslela jsem si, že mě ten malý milý havránek buďto straší, nebo mi chce dělat společnost," pravila bezelstně a on vycítil, že k ní musí být minimálně v tomto ohledu upřímný.
"Já nejsem ten, za koho mne máš, Avery," začal. "Nejsem nikdo, s kým by ses měla bavit. Mám být stejně nenápadný, jako tehdy ten havran."
Urputně zavrtěla hlavou. "To není pravda. Jsi ten jediný člověk, který je se mnou po celý můj život. Ten jediný, na koho se mohu spolehnout."
Poté sklopila dnes již po několikáté zrak a zašeptala slova, která jej vynesla do nebeských výšin, aniž by k tomu potřeboval svá křídla. "Ten jediný, s kým toužím být."
Poté se přiblížila k němu a nesměle se dotkla svými rty těch jeho.
Políbil ji. A přestože s tím začala ona a jemu tím splnila ty nejtajnější představy poslední pár měsíců, nikdy to neměl dopustit.
Povzdechl si, jakmile se zvedl a odstoupil stranou a srdce mu krvácelo, když říkal to nejtěžší, co kdy musel vyslovit. "Nikdy jsi mě neměla zahlédnout, Avery. Copak nevidíš to, že nejsem člověk, ale zrůda?" pronesl hlasem naplněným bolestí a přes rameno na ní pohlédl. "Copak nevidíš ty jizvy, to peří v mých vlasech,… To já jsem ten havran, co tě hlídal. Jen díky své paní, které na tobě v hloubi její temné duše záleží, se mohu stát tím, čím jsem teď. Snahou o napodobeninu člověka."
"Na tom přeci nezáleží, jsme ve světě, kde není nic nemožné, to už moc dobře vím. A toho havránka i jeho ostatní podoby, včetně té, kterou vidím teď, jsem si zamilovala. Láska se prý neptá," naznačila, jak moc velkou víru v ně dva má.
Naprosto ho zmátla. Zmátla ho tím, že o něm celou tu dobu věděla. Zmátla ho ještě dokonaleji tím, jak zcela klidně hovořila o tom, čím ve skutečnosti byl, jako by to snad bylo zcela běžné. Zmátla ho však i tím, jak se při tom lehoučkém polibku cítil.
Miloval ji, o tom nebylo pochyb, jenže to nebylo správné. To však moc dobře věděl už od samotného počátku.
"Mě ale milovat nemůžeš, i když bych si nic nepřál víc. Onehdy jsem slyšel tvou rozmluvu s kmotřičkami a mají pravdu, že na tebe někde čeká princ z pohádky." Těžce polkl. Neříkalo se mu to snadno. "Princ, který je tvým osudem. Nic míň si nezasloužíš, Avery."
"Proč bys jím nemohl být ty, Ravene? Vždyť co jiného je důležitější, než-li to, že jsi ten, na něhož se mohu spolehnout? Ten, který se objevuje v mých snech, ve kterých toužím zůstat na věčnost, pokud to znamená jediný způsob, jak s tebou opravdu být?" přešla až k němu, modré oči upřené do těch jeho temně černých, které ji s láskou a oddaností pozorovaly po celých osmnáct let.
"Není to správné, abych narušoval to, co je tvým osudem, přestože tě miluji víc, než cokoliv na světě."
Averyiny jemné rtíky se zvlnily do úsměvu. "Miluješ mě?" musela se ujistit, že slyšela dobře.
"Ano," přiznal tiše a konečně se odhodlal znovu podívat do jejích očí. "Miluji tě, Avery, a vždy tomu tak bude, ale nejsem pro Tebe dost dobrý. Nejsem tvým osudem, jako ty nejsi mým."
"Co když se pleteš…" zašeptala a s odhodláním si stoupla na špičky, aby jej mohla políbit.
Jakmile se jejich rty setkaly, v nejzazším koutku mysli mu vyvstanulo pomyšlení na její poslední slova. Co když se opravdu plete a ona má pravdu… Co když by mohli být spolu navzdory tomu, že vše kolem svědčilo o opaku.
Rozhodl se, že minimálně pro tento večer na všechny důvody proti zapomene a alespoň pro dnešní večer si na okamžik dovolí zažít to, po čem jeho srdce a duše toužily od okamžiku, kdy si poprvé uvědomil, že ji nesleduje jen jako strážce svého svěřence. A to dokonce i když moc dobře věděl, že to pro něj bude od této chvíle každý další den jen těžší a těžší.
"Miluji tě," zašeptal a s přivřenými víčky pod přívalem bolestného vědomí, že ona si zítra nebude nic pamatovat, jí vtiskl polibek do vlasů.
Jemu však zůstanou alespoň vzpomínky na to, že mu bylo díky shodě nevyzpytatelných okolností umožněno prožít svůj sen, byť mu to po celý zbytek života nepřinese klid, když ji jednou uvidí zářit štěstím s někým jiným.
Teď však měl svou šanci a nemínil ztratit ani minutu z kouzelné noci, kdy s ní mohl mluvit a poznat její nádhernou povahu na vlastní kůži.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ennie | Web | 28. října 2014 v 22:20 | Reagovat

Mělas pravdu, úplně jiné než PVS. Až by si člověk pomyslel, že jsi to nepsala ty :D. Jako i styl psaní, že je jiný (jsem tím chtěla říct :D). No snad chápeš, co myslím...občas mám vážně skvělé vyjadřovací schopnosti :D.

Nemám slov...jen, jak je to dlouhé, tak se mi to špatně četlo...možná by bylo fajn udělat za odstavci mezeru (nebo alespoň za nějakými :D).  Zrovna včera jsem dočetla knížku a zítra jdu do knihovny, takže jsi mi pěkně vyplnila prostor :). Díky (né, že bych četla každý den...ale dnes jsem chtěla šáhnout po knížce :D).

2 P. | Web | 30. října 2014 v 9:06 | Reagovat

Opravdu je to úplně jiné a musím říct, že jsem z toho úplně hotová..! :D Více takových příběhů.. :)

3 Emm | Web | 30. října 2014 v 17:17 | Reagovat

[1]: Téda, tak to mě docela těší, že to je až tak odlišné, protože co potěší člověka víc, než zjištění, že umí napsat i něco jiného, než to jeho obvyklé. :D :)
A za tu jednotvárnost bez odstavců se omlouvám, měla jsem to ve Wordu hezky pěkně odřádkované a po zkopírování do blogu mi to hodilo takhle dohromady.. To je docela vopruz. :/ Příště si s tím musím pohrát i u zveřejňování v editoru. :))
No a v neposlední řadě jsem moc moc ráda, že jsem se takhle hezky trefila do pauzičky, kdy jsi neměla co číst. :D :)

[2]: Jééé, děkuju moc, jsem strašně ráda, že se to setkalo s úspěchem! :)) To jsem ani nečekala a popravdě jsem se trochu bála, že mě s tím vyženete, jak je to úplně hrozně odlišné od mých věcí. :P
A neboj se, pokud půjde vše podle plánu, tak se brzy dočkáš něčeho podobného. ;)

4 Linka | 2. listopadu 2014 v 21:07 | Reagovat

Také jsem mu fandila... A on musel přijít právě ten princ na bílém koni, jako by tento nebyl víc než dostačující ;)

5 Emm | Web | 6. listopadu 2014 v 21:06 | Reagovat

[4]: Tak třeba se to mezi nimi ještě nějak vyvinulo.. Zvolila jsem docela otevřený konec, tak je to na Vás. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama