Příběh: Zatracený

31. října 2014 v 20:20 | Emm |  →My short story
Tak jsem dnes trochu byla nucena trochu přeorganizovat naplánované články, protože se mi povedlo napsat to další překvapení, které jsem měla v plánu už při psaní toho předešlého (zde), přičemž jsem tedy slíbené pokračování PVS nastavila na zítra. Snad se nezlobíte a udělá Vám radost trochu tématická povídka, když je dnes ten Halloween, strašidelný svátek. :)
Původně tohle mělo být hodně stašidelné, ale asi si má tvůrčí stránka myslí něco jiného, protože z toho nakonec vzniklo něco takového. Doufám však, že potěším minimálně holky, které si pochvalovaly u předešlého příběhu právě to, že je tématicky i stylem psaní zcela jiný, než má normální tvorba. Je to takové příjemné osvěžení, řekla bych.. :))

Takže přeji příjemný večer s mým příběhem.
A nezapomínejte, Šťastný Halloween... (@_@)
Vaše Emm





Už to bude dobrých pět let, co bezcílně bloumal potemnělými uličkami Starého města, přehlížen osamocenými dušemi, bloumajíc kolem se stejnou bezmocí jako on. Přestože byly na rozdíl od něj průsvitné a zašedlé a neměli žádné tělo, měli toho mnoho společného… Ony zde totiž byly také uvězněny, bez nadějí na to, že se odsud někdy dostanou.
S myšlenkami, které mu až bolestně vířily hlavou, procházel parkem zahaleným rouškou noci, avšak necítil chlad či vůni po dešti mokré trávy, jako tomu bylo tehdy, dávno předtím, než se dostal sem. Na tu dobu si vzpomínal jen matně, avšak na pár věcí nezapomněl ani navzdory tomu, že je viděl jakoby přes hustou mlhu. Třeba ty hnědé oči, které se mu čas od času zjevují na zatažené noční obloze. Jen kdyby si dokázal vzpomenout, co jen znamenají a komu patří. Na vzpomínky ale v jejich životě, možná trefněji řečeno přežívání, nebylo místo, to jim řekli hned poprvé. Avšak nějaké vzpomínky měl, i když se tím chlubit nemohl, protože by s tím jistě něco chtěli udělat.
Až moc živě si třeba pamatoval svůj první den ve světě, který se nepodobal ničemu, co zažíval předtím. Ve světě, který svět nepřipomíná ani vzdáleně, avšak jak jinak mohou takoví, jako on, nazývat své vězení, ze kterého není úniku? Museli se zde naučit přežívat, jinak by byli úplně zatraceni, o což nikdo z nich neměl sebemenší zájem.
Vybavoval si první chvíli, kdy si na tento den vzpomněl, jelikož na úplném začátku neměl vůbec žádné vzpomínky. Prý je to tak lepší, jelikož by nemohli vykonávat svou práci, kdyby je tížily nějaké vzpomínky, natožpak city a vazby na nějaké věci z jejich vzpomínek.
Pamatoval si na tu ukrutnou bolest, která mu tepala ve spáncích, když zničeně klečel ve tmě, držel se za hlavu a přísahal, že ho ta bolest zabije.
Pamatoval si na to, jak šíleně ho bolela záda, jako by mu snad vyrvávaly lopatky z těla.
Pamatoval si na ten hrozně dlouhý den, který nazývají cyklem přeměny, na jehož útrpném konci najednou vše přestalo.
Zmateně se tehdy postavil na nohy a trochu zavrávoral, když jej nějaká nevysvětlitelná síla táhla dozadu. Až po chvíli mu došlo, že ta bolest v lopatkách nepovolila, spíše se jen stala snesitelnější, takže se ohlédl přes rameno. To, co viděl, se zdálo opravdové a skutečné, avšak nechápal, co se stalo, že má obrovská, andělská křídla.
Křídla, která však zdobilo temně černé peří, což ho vyděsilo.
Křídla, jak později zjistil, padlého anděla.
Od té doby bloumal po jakémsi prostoru mezi normálním světem a nebem, po prostoru pro mrtvé, kam neomylně patřil.
Prý se zabil v nadměrné rychlosti na motorce, což podle všeho berou tam nahoře jako vlastní zavinění, takže skončil tady. Mezi nebem a zemí, v běžném světě pro smrtelníky, kde jej však nikdo nemůže byť jen koutkem oka zahlédnout.
Byl Bohem zavržený a neměl nikde své místo. Neexistovalo žádné místo, kde by našel klid. Žádné místo, kde by konečně zakusil pokoj. Byl odsouzený k věčnému bloudění mezi stovkou duší a padlých andělů, které nebyli jako on.
On se s tím totiž nesmířil. Nenaučil se přežívat s vědomím, že ho nic víc nečeká, než jen bloumání v jakémsi naruby otočeném světě a čekání na to, zda se pro něj někde najde místo. Místo v těle někoho, do koho by se mohl vtělit a dovést ho ke zkáze. Ke smrti, kterou si zaslouží, protože nebyl dobrým smrtelníkem.
Jeho odsouzením se stalo být andělem smrti, přestože jím být nechtěl. Nechtěl být tím, kdo přináší lidem zkázu, kdo je podněcováním toho nejtemnějšího koutku jejich duší lanaří k tomu, by podlehli, byli zatraceni a do nebe se nedostali.
Nechtěl tím být.
Nechtěl nevinné posílat do záhuby. Avšak kromě svých mlhavých vzpomínek na ty bezelstné hnědé oči, neměl nic. Neměl nic, pro co by žil. Přežíval. Neměl nic, co by jej oddělovalo od ostatních jeho druhu.
Nic, co by jej zachránilo od toho, být touhle bestií s mylným vzhledem anděla. Byl andělem temnot, který byl odsouzený k záhubě, protože si začínal vzpomínat a začínal si uvědomovat, co je dobré a co špatné, což bylo v jejich světě neodpustitelné a téměř nemožné.
Jenže tu nebyla šance, že by se nějak mohl zachránit. Nebyla tu dokonce ani šance, aby poklidně zemřel, což by si za těchto okolností přál víc, než si kdy myslel.

Procházel kolem lavičky zahalené ve stínu majestátního stromu, mohutná černá křídla aristokraticky roztažená, když si všiml dívčina těla, otřásajíc se vzlyky.
Přestože to nebyla jeho věc a neměl se za žádnou cenu míchat do lidských životů, pokud se to po něm vysloveně nechtělo, nemohl jen tak odejít a nechat ji na pospas svým problémům, které ji dohnaly až sem.
Něco ho k té drobounké dívčině táhlo, aniž by ji viděl do tváře, takže se rozešel směrem k obvykle prázdné lavičce, na které noc co noc opuštěný sedával. Přišel až k ní, takže mohl zahlédnout nedotčenou láhev alkoholu a lahvičku s nějakými léky.
Zatím bylo vše nedotčené, avšak pouze zatím.
Cítil totiž, že se schyluje k něčemu, co by měl správně podpořit a dohnat ji k tomu, k čemu sbírá odvahu. Obvykle bylo jeho nutkání udělat svou práci tak silné, že zkrátka nemohl odolávat dlouho. Nezvládl nepodřídit se tomu a nevtělit se do toho, kdo přemýšlel nad sebevraždou. Byla to jeho práce, jeho poslání, jeho odsouzení, které nemohl neuposlechnout.
Nešlo to. Ale dnes s tím zatoužil bojovat s vypětím všem svých sil, a to ani nevěděl proč.
Přišel až k dívce, která měla obličej založený v dlaních a ramena se jí pohupovala pod náporem dalšího návalu pláče.
"Proč? Proč jsi mi to udělal? Jak jsi mě mohl opustit?! Být tak neopatrný…" vzlykala téměř neslyšitelně.
"Ten hlas… Já ho znám," zašeptal si pro sebe zmateně. "Já znám Tvůj hlas!" pokračoval pro sebe, jako by přišel na něco podstatného a zároveň se v tom hned utvrdil.
Dívka s úlekem zvedla pohled a zadívala se do míst, kde stál.
"Ty oči…" Nevěřícně mu myslí probleskl pohled bezelstně hnědých očí, jež vídal ve svých myšlenkách zahalených mlhou nevědomosti.
Ty oči přeci znal!
Pobízel se, aby si vzpomněl. Věděl, že je to nějaká podstatná část do skládanky jeho životního příběhu, který jistě začal dávno před tímhle stavem. Náhle zkrátka s jistotou věděl, že ona je někdo z jeho života. Z jeho pravého života, kdy skutečně žil. Z života, kdy byl svobodným člověkem z masa a kostí. Z života před tímhle utrpením.
Polekaně se otřásla a rozklepanými prsty sáhla po nedotčené lahvičce léků, které jistě nebyly na bolest.
Hrklo v něm a přísahal, že se mu strachem stáhly útroby, což bylo nemožné. A právě v ten okamžik se stalo něco, co popíralo všechno, co jim vtloukali do hlavy.
Namísto toho, aby jí do mysli zasíval další pochybnosti, které by jistojistě podpořily její myšlenky na sebevraždu, se postavil před ní a prosil ji, aby to nedělala, přestože jej nemohla vidět, ani slyšet.
Zavrtěla hlavou, jako by chtěla z mysli dostat nějakou myšlenku a otevřela víčko lahvičky s bílými prášky.
"Nedělej to!" vyřkl nahlas, klesl na kolena před ní a bolestí se celý zkroutil. Celým tělem mu projela palčivá bolest, která jej měla upozornit na to, že nedodržuje podmínky a musí to ihned napravit a odvést svou práci.
Měl přiživovat její touhu po smrti. Měl v ní rozdmýchnout onen plamínek a popostrčit ji ke smrti, která pro ni přicházela. Měl ji nepřímo zabít, našeptáváním dovést ke smrti, jenže on dělal pravý opak.
A za to měl očividně zaplatit, protože mu hlava třeštila a hruď bolela, jako by jej zaživa stahovali z kůže. Ale nemohl dopustit, aby se jí něco stalo… Ne teď, když našel tu, která byla jeho vším.
Bože, ona byla jeho vším!
Předtím, než se z něj stalo tohle… Znamenala pro něj vším. Byli spolu. Žili spolu a milovali se, plánovali společnou budoucnost, přestože v jejich lásku nikdo nevěřil. Riskovala pro něj všechno, když ho představila rodině, kteří neměli pochopení pro nic netradičního.
Měl tetování, miloval motorky a rychlou jízdu… Zkrátka byl vším, jen ne někým tradičním.
Ale byl šíleně hloupý, když riskoval rychlou jízdou na motorce, kterou miloval, natolik, že ztratil svůj život. Riskoval na motorce, kterou bláznivě miloval, až ztratil ženu, kterou hluboce miloval víc, než cokoliv na světě.
Byl hlupák, když nad tím teď tak přemýšlel, zatímco procitnul. Jak směšná představa - padlý anděl smrti, který bere životy a najednou si vzpomněl na ten svůj a zatoužil po tom, vrátit jej. Zatoužil vrátit svůj život, aby mohli být spolu a nebo zcela zatratit tuhle jeho formu přežívání výměnou za to, aby ji zachránil ze spárů smrti. Ze smrti, po které toužila jen kvůli němu. Jen neuváženě chtěla být po pěti letech s ním, za což ji miloval snad ještě víc, moc to pro něj znamenalo, ale nemohl dopustit, aby skončila tam, kde on, přestože by to znamenalo, že by byli spolu.
Nemohl dopustit, aby z plnohodnotného života najednou jen přežívala kdesi mezi duchy a padlé, kteří si sáhli na život a zároveň jej brali ostatním zbabělcům, kteří si života nevážili.
Naklonila otevřenou lahvičku s prášky na svou dlaň.
"Nedělej to! Nechceš umřít, nestojí ti za to!" vysoukával ze sebe přes bolest, která jej zahalovala stále víc a drásala jej svými spáry, jimiž jej krutě uchopila. "Nikdo ti za to nestojí!"
Bolest začala být přímo nesnesitelná a začínal vidět jen temnotu. Vše kolem něj se zahalilo do temnoty a on jakoby se propadal do věčné temnoty.
Věčné tmy, ze které nebude úniku. Oproti tomu se zdál být způsob, jakým léta přežíval tady, jako ráj či procházka růžovou zahradou.
Zarazila se. Ohlédla se na něj se stejně bezelstným pohledem. "Copak mi to, že jsi tady se mnou teď, nedává dostatečný důvod pro to, abych to udělala? Konečně můžeme být zase spolu, Evane," vysvětlovala smířena se svým osudem.
"Ne! Nedělej to, Annie, prosím!" zašeptal z posledních sil, co se soustředěně snažil zůstat na onom světě, který mu původně nebyl dostatečně dobrý.
Ani si neuvědomoval, že jej vidí. Ani mu to v tu chvíli nepřišlo nemožné a absurdní, jak byl otupen bolestí. Možná mu to však přišlo jako jedinečná možnost říci jí, co ví. Říct, jak se věci mají a zachránit ji, než bude sám zapuzen a zatracen do věčné temnoty, před kterou je také varovali. V zatracení už ani anděla temnot nečeká nic, než temnota a zkáza.
Bolestí dýchal přerývaně, přesto se na ni s veškerými silami podíval. "Poslouchej mě, Ann, už nemám moc času. Hlavně to nedělej, nečekalo by tě nic dobrého, jen bloudění a braní životů. Užívej si každičkého dne, který můžeš strávit s těmi, které miluješ. Ah!" rozkašlal se, jak vehementně bojoval s bolestí, která se šířila jeho tělem.
Zatínal zuby, aby zvládl říci ještě pár slov. "Najdi si někoho, kdo si bude vážit toho, že může trávit život po tvém boku a nezahodí to jednou nerozvážnou cestou na mašině. Já si to uvědomil až moc pozdě, ale miluju tě a navždycky budu. Jsi to poslední, na co myslím a doufám, že mi tě už nikdy nic z mysli nevymaže, ani až už tu nebudu."
S vypětím všech sil natáhl ruku, aby ji alespoň náznakem naposledy pohladil.
"Evane, taky tě miluju. Nezvládám to tu bez tebe," přiznala s pláčem a klesla na kolena vedle něj, přičemž jej náznakem políbila.
Cítila na svých rtech chlad, kdežto on cítil vřelé teplo, o kterém si myslel, že jej už nikdy neucítí.
Držel se za hruď a křídla se mu třásla nezvladatelnou bolestí. Pomyslel si, ať už to konečně jednou pro vždy skončí a netrápí jej ta nesnesitelná bolest víc, než dokáže snést.
Klekla si k němu a snažila se jej podepřít. "Co se děje? Evane, proč Ti někdo ubližuje?" plakala.
"To nic," zalhal, přičemž se mu tvář neovladatelně krčila bolestí. "Jen přišel čas, abych zaplatil za to všechno. Jen mi prosím slib, že si nic neuděláš, pak by to bylo všechno zbytečné. My už spolu stejně být nemůžeme, přestože mi to trhá srdce, ale já…" V tu chvíli se začal ztrácet, avšak jedno horní pírko na jeho křídlech nepozorovatelně zbělalo.
"Ne, Evane, ne! Neodcházej mi znovu! Evane!" křičela v záchvatu pláče. "Evane!" plakala neutišitelně.
"Miluju tě, Annie. Vždy jsi byla a budeš má láska," slyšela jeho hlas ve své mysli, zatímco neutišitelně a přímo hystericky plakala s tváří v dlaních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Janelle | Web | 4. listopadu 2014 v 15:49 | Reagovat

uvítala by som čosi strašidelnejšie ale aj tak super príbeh :D

2 Emm | Web | 6. listopadu 2014 v 21:04 | Reagovat

[1]: Jojo, taky jsem původně chtěla nějaký fakt strašidelný, ale nějak se to zvrtlo a vzniklo z toho tohle... Tak snad příště. :P :))

3 Ennie | 19. listopadu 2014 v 16:19 | Reagovat

Moc se mi to líbilo :). Ze zacatuuku tedy po par větách mi přišlo,  že zbytecne popisujes (par vet bych ubrala). Ale jsem rada, ze jsem cetla dale. U toho, ze ma cerna peri se to rozjelo a konec taky super. Jen jsem narazila na chybku. "Znamenala pro nej vsechno" nebo nejak jinak (pozdeji jsi taky pouzila vsechno ;) mas tam vsim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama