27. prosinec 2014

29. prosince 2014 v 0:47 | Emm |  →My diary
Není nic horšího, než když poklidné dny vánočních svátků, které trávíte v kruhu rodinném u rozsvíceného stormečku a užíváte si pohody a tepla domova, vystřídá něco, co člověku vžene do srdce strach, smutek a naprostou bezmoc..
Ten okamžik, kdy Vám od pohledu dojde, že je opravdu něco špatně, není v porovnání s ostatním ani zdaleka tak hrozný, jako následné hodinové čekání v nejistotě a pozdější verdikt, že pro Vás šíleně důležitý člověk, kterého z celého srdce milujete, musí být pozorován na JIPce, protože se musí udělat testy a pokud bude po víkendu v pondělí ráno třeba, převezou ho vrtulníkem do krajské nemocnice, kde provádí potřebný zákrok spjatý se srdíčkem.
Už jen to vědomí, že Vašeho milovaného tatínka trápilo srdíčko a přesto se tak vyčerpával a vůbec se nešetřil.. Vědomí, že jste to měli poznat dříve a došlápnout si na to, aby došel k doktorovi, kam jste jej posílali poté, co si někdy postěžoval, ale neposlechl Vás a mávl nad tím rukou se slovy, že to nic není a k doktorovi nejde... Pane bože, kéž bychom jej s mamkou dostaly do nemocnice dříve, nedbaje na jeho ujišťování, že to přejde a není třeba někam chodit..
Nikdy nezapomenu na to, že přestože se necítil dobře už druhý svátek vánočníí, ale nechtěl jít na pohotovost, chtěl hned další den - právě toho 27. 12. 2014 - vyrazit na chalupu odvézt nějaké věci a pak to natáhnout na hory do naší oblíbené retaurace.. Nedbal na to, že jsme ho posílaly s mamkou k lékaři hned ve všech předešlých případech a dokonce i ráno jsme chtěly zůstat doma. Jenže tvrdohlavý chlap si zkrátka říci nedá, takže jsme vyrazili. Když už muselo být takové neštěstí, tak naštěstí se ukázalo ještě 'včas' (za pět minut dvanáct), že se něco děje a když taťku začínal polívat studený pot a celkově nevypadal dobře, donutily jsme ho s mamkou a babičkou otočit se a jet ihned na pohotovost, kam nakonec přeci jen milerád zajel, protože už to asi bylo k nevydržení. Stále si nenápadně poklepával na srdce, byl celý bílý, poléval ho studený pot, bolelo na hrudi a dokonce jej prý začala brnět paže, o což se s námi nepodělil, ale mamka to zjistila až od doktora, protože šla s taťkou, zatímco já s babičkou čekala v autě. Už když jsem viděla, jak se snaží ta bolestivá gesta skrývat, propadla jsem panice a šíleně jsem se bála, co se děje..
Následovalo dlouhé čekání, kdy jsme asi minimálně hodinu a půl nebo tak nějak - já vážně nevím, protože jsem byla totálně mimo - v hrozné nejistotě čekaly a čekaly..
Nezapomenu na ten příval bezmoci, nejistoty, šílené bolesti a strachu, který mě polil, když jsme viděly vracet se jen mamku s taťkovo bundou.. Snažila se být silná, ale já moc dobře poznám, kdy to jen předstírá, aby zmírnila bolest nás všech, takže nebylo divu, když se poté rozplakala a vše nám řekla. Věděla jsem, že bude zle, ale když jsem se záchvatem pláče poslouchala, zachytila jsem jen útržkovitě něco podobného ''podezření na slabý infarkt.. nechají si ho na JIPce, protože je na to moc mladý... dělají testy, když bude třeba, převezou ho vrtulníkem na krajskou nemocnici na operaci..."... Když jsem slyšela tohle, tak se to ve mně všechno tak strašně svíralo a bublalo... Bezmoc, tupá bolest a šílený strach bylo to nejznatelnější. Náhle, jako by všechno ztratilo svůj význam.
Následné hodiny byly hrozné, protože jsme taťkovi jeli domů zabalit věci, obě jsme se s mamkou doslova klepaly a nadělaly víc škod než užitku, ale to nám bylo úplně jedno.

Strašně moc jsem chtěla taťku navštívit, ale nemohla jsem za žádných okolností přestat brečet, takže jsem raději zůstala v autě, když k němu šla mamča, protože si jsem vědoma toho, že by ho to rozrušilo a brečeli bychom spolu, jak nás znám.. Když mi pak mamka vyprávěla, na co všechno nemyslel a jak sama musela být silná, aby se nerozbrečela a spíše se vše snažila obrátit v žert, aby přišel na jiné myšlenky, bylo mi jasné, že ani následující dny jej nebudu moci navštívit, i když bych strašně moc chtěla a plánovala jsem si to.. Chtěla jsem taťkovi říct, jak moc ho miluju a jak moc se těším, až vše bude v pořádku a budeme ho mít zase doma.. Takhle jsem mu to jen řekla po telefonu a vyřizuji mu to po mamce.
Vyčítám si to, protože jsem zbabělec, ale když on má sem tam prý také vlhké oči a celkově je takový naměkko, jsem si jistá tím, že bych to nezvádla a rozplakala se, což nemůžu dopustit, protože by se rozrušil... Sakra, jak já jsem nemožná, jenže je mi jasné, jak by to dopadlo, protože jsme s taťkou stejní cíťové a to by na jeho místě nikomu nepřidalo. Ale pokud jej nakonec přeci jen v pondělí budou muset převést, tak se odhodlám a za jakýchkoliv okoností za ním půjdu, protože si nechci vyčítat to, že jsem za ním nebyla.. Holt se budu muset držet, i když teď jsem v takovém stavu, že se rozbrečím při každé příležitosti.
Panebože, šíleně moc prosím, aby to hlavně všechno dopadlo dobře, jak nejlépe mohlo, a všechno bylo v pořádku a taťkovi bylo zase dobře. Prosím, šíleně moc prosím!

A slibuji, že od téhle doby už dám pozor a dohlédnu na to, aby i společně s mamkou oba šli na veškerá potřebná vyšetření a případní potíže se odhalily včas.. Přísahám, že na to dohlédnu, jen prosím, ať je všechno v nejlepším pořádku a zase je doma. A slibuji sama sobě, že budu víc říkat, jak moc oba miluju, protože tohle je u mě docela problém a neumím to říkat, jen to dokazuji svými činy, ale to napravím a budu to odteď nejen dokazovat, ale i říkat, protože to je třeba.

Jen prosím, ať je to v pořádku a tatínek je zase zdravý! Prosím, ať to v pondělí dopadne dobře, aby se mohl co nejdříve vrátit domů. Prosím, šíleně moc prosím...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm | Web | 29. prosince 2014 v 0:48 | Reagovat

Omlouvám se za dlouhý článek, který Vám nic neřekne, ale musela jsem se někde alespoň z části trochu vypsat.. Protože takhle už to opravdu nedávám.

2 P. | Web | 30. prosince 2014 v 16:43 | Reagovat

Moc dobře vím, že vypsání neskutečně pomáhá a vůbec se neomlouvej.. je to přeci v pořádku..
Posledních pár řádků už jsem přes slzy nemohla přečíst. Jednak mě rozbrečelo to, jak máš svého tátu ráda a jaký s ním máš hezký vztah. Kéž by se to tak dalo říct i o mně a tátovi.. :/ a také to, jak se musíš cítit. Moc doufám, že vše dopadne dobře a tátovi bude brzy lépe :) Drž se! ..

3 Emm | Web | 2. ledna 2015 v 17:42 | Reagovat

[2]: Děkuju moc, Peťul, ani nevíš, jak moc mi tímhle všichni pomáháte a podporujete mě i v těch nejtěžších chvílích, za což si nesmírně vážím! :) Děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama