Prosím, Vrať se [29.kapitola] - 2.část

21. ledna 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Dneska bych Vás ráda potěšila, takže doufám, že se mi to druhou polovinou aktuální kapitoly PVS povede. :)) Tentokát bych Vám ráda takovou nenápadnou nápovědou naznačila, že se máte opravdu na co těšit, ačkoliv se zdá, že je nakonec vše zažehnáno.. Není ovšem vše tak, jak se na první pohled může zdát a štěstí je pomíjivé... Víc Vám pro dnešek neřeknu, snad jen, abyste se těšili na další části, protože se dostáváme do varu! :P

Děkuji předem za všechny Vaše reakce, které mě hřejí u srdíčka vždy, když je čtu! :)) <3 A nemohu si odpustit, jako správný autor, poznamenat, že budu nesmírně ráda, když se vyjádříte o příběhu i tentokrát a do komentářů napíšete Vaší reakci na to, jak se příběh odvíjí a jak se podle Vás bude odvíjet dál. :P Co byste si pro Týnku, Romana a ostatní připravili, co byste u nich a s nimi rádi prostřednictví děje prožili a na jaké další situace odhadujete naše oblíbené postavy, zejména Romana. :D

Příjemné chvilky u čtení,
Emm




Pomalým krokem jsem se z fakulty vracela domů, zachumlaná v péřovém kabátě s páskem v pase, šálou a pletenou beanie, když jsem se neubránila tomu, aby se mé myšlenky stočily k tomu, co se momentálně u nás děje.
Po té Igorově a Majčině návštěvě se Roman snažil a pokračoval v té své neunavující snaze dosáhnout svého a uravnat to se mnou. Dokonce od té doby nikam nepospíchal, na noc neodcházel a nebyl tak náladový, útočný, netrpělivý a nepříjemný.
K tomu všemu mi ještě dnes ráno před odchodem z bytu volala Majka, která se dušovala, že měla pravdu, když říkala, že jsme se s Romanem hádali pro nic za nic a vůbec nic, co by mě muselo znepokojovat, se nedělo a asi šlo opravdu jen o to, že byl Romča utahaný a tím pádem trochu nepříjemný.
"U neho to nie je nič neobvyklé, už od puberty je výbušný." Říkala mi do telefonu Mája a trochu tím dopomohla k tomu, aby ze mě opadla ta největší nejistota a podezření.
Věřila jsem jí.
Pokračovala jsem tedy zamyšleně v cestě domů, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh a hlavou se mi proháněly všelijaké myšlenky.
Jedna část mě byla Romanovým staro-novým chováním už docela obměkčená a ráda by se jen tak vrátila domů a s úsměvem na rtech jej nenuceně objala a políbila, přičemž by mé srdce zaplesalo radostí, jakmile by horkými dlaněmi toužebně přejížděl po mém žádostivém těle, kdežto ta druhá část si zarputila stála za svým a stále trochu podrážděně a dotčeně nechtěla být v jeho těsné blízkosti, natož snášet ty jeho přehnané snahy a pokusy o kontakt jako dřív.
Přičítala jsem to tomu, že jsem byla stále trochu zmatená, uražená a zraněná, protože rovněž mé srdce říkalo, že je Romanovo chování a neuvadající snaha o nápravu téhle naší zapeklité situace, do které nás dostal, naprosto roztomilé a zlaté.
Zřejmě ze mě však stále ještě trochu mluvila poraněná ženská pýcha, protože jinak bych se od toho konečně zcela oprostila a dala snažícímu se Romanovi šanci začít s čistým štítem, protože každý někdy udělá chybu a chová se nepatřičně kvůli tomu, že zkrátka nemá svůj den. Nebo dny. Nebo také týdny, zdá se. Jen jsem nechtěla udělat chybu a přehlédnout něco, co by mohlo znamenat mnohem víc, než jen podezření z nevěry, takže jsem byla opatrná, přesto jsem chtěla věřit té možnosti, kterou mi svým vysvětlením dal.
Pomalu jsem se přiblížila k našemu vchodu, přičemž jsem se u vchodových dveří potkala s naší sousedkou pod námi, kterou jsem doteď neměla možnost poznat. Byla o několik málo let starší než já a představila se mi jako Bára. Cestou výtahem mi ještě před zastavením v jejím patře stačila povědět, že tam žije s manželem Lukášem a osmiměsíčním synkem Tadeášem, se kterým v hezkém počasí chodí na procházku a klidně by uvítala nějakou holčičí společnost. Jelikož se mi Bára zdála hned od pohledu příjemná, s nadšením jsem slíbila, že pokud budou s malým Tadeáškem chtít, ráda s nimi půjdu. Načež jsme se rozloučily, protože už výtah zastavil na jejím patře a já mířila domů.
Zasunula jsem klíč do zámku a chvíli jím lomcovala, ale jelikož byl v zámku zastrčený klíč, nebylo mi to nic platné. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zazvonit a doufat, že Roman zrovna neúřaduje v koupelně a nežehlí si vlasy, nezkouší a nehrajě na kytaru nebo neposlouchá na plné pecky hudbu, protože přitom nevnímá okolí a jen tak bych se na něj nedozvonila.
Po pár vteřinách se však dveře rozletěli a Roman mě odzbrojil rozzářeným úsměvem, který však poté, co mi mlasknul sladkou pusu, vystřídal trochu roztěkaný a nejistý úsklebek na rtech, když se ozval budík na mobilu, který si podle všeho kvůli něčemu nastavil.
Něco dělal a potřeboval se k tomu vrátit, to mi bylo jasné ještě předtím, než se po mém přivítání se zaštěbetáním něčeho otočil a pádil zpět do útrob bytu, ze kterého se začínalo linout něco docela voňavého.
Sundala jsem si kabát, navštívila koupelnu a šla se převléknout do ložnice, přičemž jsem párkrát zaslechla Romanova peprná zaklení, ozývajíc se z kuchyně na celý byt. Tím pádem není nic divného, že mi neustále vrtalo hlavou, co jen to může vyvádět, když se tak rozčiluje.
Zjevně šlo o něco, v čem si není příliš jistý, což skvěle splňovalo vaření. Nebo možná trefnější pojmenování je spíše pokus o vaření, protože kulinářskými schopnostmi zrovna moc neoplýval.
V červeném tílku, černé tenčí pletené vestě na pásek pod zadek a černých legínách jsem se potichu vydala do obýváku, odkud už jsem měla tu možnost vidět Romana u kuchyňské linky.
V šedých užších teplákách s volnějším o něco málo nižším sedem a jednoduchém černém tričku, mu to opravdu slušelo. K tomu ty jeho nedbale vypadající a poněkud rozcuchané vlasy, jak si do nich zajížděl rukou, což dělá obvykle vždy pouze, když je nervózní nebo si s něčím neví rady, což však zásadně nepřiznává a nějak si chce poradit stůj co stůj sám.
A právě v takové situaci se asi momentálně nachází, protože v podřepu trochu vyjukaně pozoroval pekáč v troubě a u toho si prohraboval se zoufalým výrazem vlasy.
"Copak to tu děláš?" řekla jsem s letmým úsměvem ve tváři a opřená o roh zdi jej pozorovala.
Natočil se ke mně. "Snažil som sa urobiť tie zapečené zemiaky s nivou, čo máš tak rada, ale celé som to pokašlal," přiznal nespokojeně a pohledem znovu zavadil o plech v troubě, který se rozhodl vytáhnout, protože sýr napovrchu už začínal černat.
Musela jsem se hodně držet, abych nevyprskla smíchy, když se z trouby začalo kouřit a linout nevábný závan spáleniny, jakmile plech vytáhl a postavil jej na varnou desku.
Chvíli na to jen tak podivně koukal, což bylo samo o sobě dost legrační, načež nespokojeně kousek uždibnul a s nechuceným výrazem jej vyplivnul do dřezu.
"Je mi to šialene ľúto, kráska moja, ale z dnešného obeda asi nič nebude," povzdechl si. "Zdá sa totiž, že to nie je jedlé."
Tiše jsem se zasmála a zdolala těch pár kroků k lince, které nás od sebe dělilo a aniž bych si to uvědomovala, s úplnou samozřejmostí jsem ho povzbudivě pohladila po hrudi, což bylo možná právě ono smířlivé gesto, které z mé strany potřeboval.
Objal mě s úlevou kolem ramen a trochu nejistě si mě přitáhl blíž k sobě.
Když jsem si v reakci na jeho počínání opřela tvář o jeho hruď, cítila jsem, že napětí z jeho svalů povolilo a téměř nepostřehnutelně zdvihl koutky úst do úsměvu.
Najednou se mi mé dětinské vyhýbání se mu zdálo malicherné, stejně jako ta nejistota, co mě užírala a možná stále ještě nějakou dobu v hloubi duše užírat bude. Jenže teď, když jsem tu takhle stála v jeho příjemném objetí a konečně cítila tu pohodu, která vyzařovala z Romanova těla a tak moc mi chyběla, jsem si uvědomila, že někdy je možná lepší podlehnout té potřebě usmířit se a nechat toho malého červíčka podezřívání zmizet někde hodně hluboko ve vaší hlavě. Nutno podotknout, že je dobré se o Vaše smíšené pocity s někým podělit, protože právě díky tomu, že Vás někdo vyslechne a následně začne uklidňovat, získáte kuráž k tomu, abyste se pokusili zamést to pro tentokrát pod koberec.
"Romi?" zašeptala jsem do jeho hrudi, objímajíc ho pevně kolem pasu a užívajíc si naoplátku jeho silného objetí.
Sice jsem mu neviděla do tváře, ale z jeho hlasu bylo slyšet potěšení smíšené s překvapením. "Ano, miláčik?"
"Co říkáš na to, kdybychom se podívali, co tu ještě zbylo a zkusili něco ukuchtit spolu? Třeba to tentokrát bude i poživatelné," neodpustila jsem si prohodit škádlivě s cukajícími koutky, za což jsem si vysloužila jeho naoko zděšený a ublížený pohled, když jsem se od něj odtáhla, abych jeho reakci viděla.
"Hej čo? Čo to hovoríš, veď ja by som to zvládol, keby... No tak fajn, pomoc by sa mi hodila." Kapituloval na konec se smíchem a pustil se do prohledávání ledničky, přičemž mu zrovna hlasitě zakručelo v briše.
***
Se smíchem jsem couvala od kamen, ve kterých už se pekla docela dobrá náhrada za ty zapečené brambory, které se Romanovy nepovedly a skončily v koši.
"Romi, ať tě to ani nenapadne!" upozorňovala jsem, ale podle jeho pobaveného výrazu mi bylo jasné, že mi to moc nepomůže.
Blížil se jako panter s pobavenými jiskřičkami v očích a zbytkem šlehačky, od které se řádně umazal, přičemž jakmile jsem už neměla kam postupovat, uvěznil mě mezi svým tělem a linkou s volnou pracovní plochou.
"Veď nemôžem byť takto sladko umazany len ja." Zazubil se a zmazal mě šlehačkou od obličeje až k výstřihu, přestože jsem se se smíchem bránila a snažila se schovávat za pažemi, což mi nebylo moc platné.
Dokonce mi nepomohlo ani to, že jsem využila situace a popadla nějakou čokoládovou polevu, kterou měl mezi vyskládanými sladkostmi na lince na každodenní snídaně, a namířila ji proti němu.
"Oh, zlatko, tým si moc nepomôžeš. Čokoládu ja rád." Zasmál se v dobré náladě, až se mu kolem úst rýsovaly opět ty mně dobře známé vějířky, díky kterým mi vždy připadal šíleně sexy.
"Néé, nech toho, Romii," ječela jsem a přitom se smála, když mě znovu umazával sladkou šlehačkou a nedbal na to, že už i on je pěkně ulepený.
S uličnickým úsměvem na rtech se na okamžik zarazil a obmotal levou paži kolem mého pasu, takže si mě na sebe pěkně připlácnul. "Tak keď už sme obaja takhle pekne ulepení, možno toho vážne nechám," naoko nahlas přemýšlel. "Ale viem o niečom, čoho by som rozhodne nenechal." Blýskl po mně dravým úsměvem a vášnivě mě políbil.
Dlaní jsem uchopila jeho tvář a zajela konečky prstů až k šíji, kde jsem přejížděla v hebounkých vlasech a palcem jej hladila po příjemně teplé pokožce, přičemž jsem si ho k sobě přitáhla.
Chutnal po čokoládě a šlehačce, jak se naše umazané rty mísily a splývaly v jedny.
Dlaněmi putoval po mých bocích nejprve přes onen kardigan a až poté jimi zajel pod vrstvy mých svršků, což mu umožnilo přejíždět příjemně teplými dlaněmi po mých holých zádech.
Na okamžik jsme se od sebe odtrhli, abychom zahlédli v očích toho druhého chtíč a plamínky vášně a touhy, načež se naše rty znovu pustily do započatého tance.
Nepřítomně jsem jej objala kolem krku, na což Roman reagoval tak, že mě popadl za hýždě a zvedl si mě k sobě nahoru, což nám umožnilo líbat se mnohem náruživěji, aniž by se nade mnou musel sklánět.
Obmotala jsem mu nohy kolem boků a objala jej kolem krku o něco těsněji, abychom u sebe byli dostatečně blízko předtím, než skončíme oba ve sprše, abychom ze sebe smyli tu ulepenost.
"Toto mi chýbalo. Ty si mi chýbala, Kristínka moja," řekl náhle, opírajíc se čelem o to mé.
"Ty mě taky," zašeptala jsem na oplátku a myslela jsem to smrtelně vážně. "Nehádejme se už kvůli tomu, co se dělo."
Přeci nenechám, aby nám vztah zničily ty lži a nemístné poznámky o nevěře na Romanovu a ostatně i mou adresu. Navíc Majka říkala, že s Romanovým podivným chováním nemají tyhle články nic společného, natož aby v tom byla nějaká dívka. Jednoduše šlo jen o to, že toho na něj bylo moc a neuměl se o to podělit se mnou, jakožto jeho přítelkyní, která při něm bude stát vždy a u všeho. Zjevně šlo jen o to, že nebyl zvyklý na to, že má v životě někoho, s kým může sdílet své zdary i nezdary, úspěchy i pády a radosti i starosti a všemožné obavy…
"Presne to som si už pár dní prial, aby si povedala."
Pousmála jsem se. "Jen mi slib, že už budeš upřímný, ať se děje cokoliv. Podívej se, co tohle tvé zatloukání mohlo způsobit, kdybych si na nás dvou tak nezakládala."
Nepatrně pozvedl koutek. "Tak to mám veľké šťastie, že pre Teba znamenám aspoň máličko z toho, čo pre mňa znamenáš ty. Lebo ty si pre mňa všetko."
Jeho rty vyhledaly ty mé a zajaly je v prohlubujícím se polibku, který vysvětloval všechno.
"A sľubujem, že tentoraz už tí nedám dôvod, aby si pochybovala. Len som nechcel vyzerať ako nejaký somár, ktorý vysedáva v krčme, keď toho má po krk." Vysvětlil, načež vážný výraz vystřídal provokativní úsměv odhalující bělostné zuby. "Teraz ťa už ale len tak nikam nepustím, zlatko, pretože s tou šľahačkou vyzeráš oveľa sladšie ako kdejaká sladkosť." Zazubil se naoko nevinně, když mě při těch slovech odnášel do ložnice.
"Né, já včera povlíkala, Romčo!" zabědovala jsem se smíchem, když mě hodil do peřin a hned mě následoval, přičemž se nade mnou skláněl a důkladně si se zaujatým pohledem prohlížel každičký centimetr mé maličkosti.
V tu chvíli si mu se rty pohrával náramně spokojený a příslibný úsměv, který naznačoval, že mě dnes opravdu jen tak nepustí.
"Zdá sa, že ťa to dnes čaká zase, miláčik, ale ja ti pomôžem. So všetkým," zazubil se slibně, políbil mě a poté pokračoval, přičemž provokativně rty slíbával zamazané skvrnky na mé odhalené kůži a z mých ramen pomalu stahoval překážející cardigan.

***

První máj, lásky čas, jsme symbolicky oslavili procházkou parkem a polibkem pod rozkvetlou třešní, přestože jsme byli zrovna jeden z těch párů, kteří si nenechali ujít ani oslavu svatého Valentýna, který je u nás často zavrhován jen kvůli tomu, že je podle některých až příliš americký a trapný už jen kvůli faktu, že člověk si má lásku dokazovat pravidelně během roku a ne jen v jeden určitý den. Ano jistě, s tím souhlasím, ale proč nemít jeden konkrétní den, kdy vše trochu přeženeme a máme na to nárok. Den, kdy dostaneme od přítele kytici krásných ruží, aniž bychom v tom museli hledat nějaký skrytý význam provinění, možná nějaký dáreček v podobě srdíčka a pozdější večeře. Řekla bych, že není nic špatného na tom, užívat si všechny možné svátky a dny, které nám život přinese, aby nám jej tím zpříjemnil.
Ruku v ruce jsme se tehdy procházeli parkem, povídali si o všem možném a nemohli ze sebe spustit oči, dokud jsme neukojili vzájemnou potřebu znovu pocítit svou blízkost. Jako neochvějně zamilovaný pár jsme se všem na očích procházeli parkem v zamilovaném objetí a v jedné vylidněné části si našli místečko pouze pro sebe, kde jsme si mohli skryti před pohledy zvědavců dopřát pár hřejivých polibků pod větvemi další rozkvetlé třešně, což znamenalo, že jsme si to řádně pojistili a já rozhodně neuschnu.
Po návratu z dlouhé a vyčerpávající procházky venku, jsme si dopřáli teplou koupel a zalezli do za chvilku příjemně vyhřáté postele, kde jsme se zachumlali do peřin a jako naprostý propletenec končetin v příjemné pozici, kdy jsem byla opřená o Romanovu hruď, zatímco mě objímající paží tiskl k sobě a hladil roztomile po lopatkách, jsme si pustili film, který jsme stejně nedokoukali do zdárného konce. Protože jakmile jsem si všimla Romanova svůdného výrazu, který jasně říkal, že má něco za lubem, nemohla jsem si pomoct a po tváři se mi rozlil onen zasněný úsměv a pohled se mi očekáváním zamlžil, když mě opatně přetočil pod sebe a ústy se přibližoval k mé čelisti.

***

A tak to šlo i nadále. Zdálo se, že nakonec bylo zase vše v pořádku a dokonce i Roman se snažil chovat tak, aby z toho později neměl potíže, když byl někde sám, a nemusel se snažit to následně napravovat.
Následující měsíce bych popsala jako dobu nasycenou znovu objevenou spokojeností a příjemných chvilek nejen s Romanem, se kterým se to všechno tak nějak vrátilo do normálu, nýbrž také s přáteli a naší partou.
Léto s sebou navíc přineslo oslavu Romanových 29. narozenin na Slovensku, což znamenalo opravdu vydařilou párty, při které jsme se všichni řádně opili, protože tempo Slováků je pro ostatní opravdu vražedné a je s nimi vždy strašná legrace, dobrá nálada a vlastně všeobecné veselí.
Také přišla na řadu spousta hudebních festivalů, na kterých jsme s Majkou nemohly chybět, pokud tam hráli hoši. A na těch, na kterých kapela nevystupovala, jsme vyrazili s Romanem a partou jen tak, což bylo zase takové příjemné zpestření jejich festivalového rozpisu, protože stanování nepřipadalo v úvahu, když hoši byli jedni z vystupujících, což vlastně znemožňovalo téměř jakýkoliv pohyb po areálu kromě zákulisí před půlnocí, kdy už měli všichni přebráno a až tehdy by kluky ani sebelepší fanoušek asi nepoznal.
A nutně podotknout, že Igor asi ten uplynulý rok řádné trénoval, protože se mu podařilo postavit stan bez toho, aby si ublížil, jako tomu bylo prvně. To si zasloužilo pochvalu, kterou ho v radostném duchu počastovala právě Majka. Nebyl by to však on, kdyby se řádně nepotrápil alespoň s taháním Majčiny tašky na kolečkách, kterou za sebou s peprným klením vláčel přes štěrk, protože byla šíleně moc těžká na to, aby ji vzal, jak měl v úmyslu.
"Čo si do toho, do pekla, dala, Maja? Veď to je ako keby si tam pašovala kamenia," hekal Igor. "Ale ak to sú fľaše chlastu, tak som ticho! Hehe," zubil se vychechtaně, když mu oči zajikřily při zvážení té druhé možnosti.
Řeknu Vám, byl to pořádně vydařený první večer, strávený ve velkém stanu kluků, kde se pořádně pilo předtím, než jsme se každý rozešel do toho svého a Paťka s Ondrou nechali v onom chlastacím, kde si nějakou dobu ještě řádně notovali. Soudě podle Patrikova nakažlivého a trochu přiopileckého smíchu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linka | Web | 21. ledna 2015 v 11:38 | Reagovat

No vzhledem k tomu, že náš "hrdina" ji zcela jistě ještě hoodně potrápí, tak jsem příznivcem nápadu, ale Týnka taky měla alespoň nějakého nápadníka...Přece z ní neuděláme naivku co sedí doma a čeká na něj ;)

2 Emm | Web | 23. ledna 2015 v 12:50 | Reagovat

[1]: No to rozhodně neuděláme! By to měl pak moc lehké a nesnažil se.. :P :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama