Uvězněná mezi dvěma, avšak šťastný konec nepřichází ani s jedním

10. ledna 2015 v 1:28 | Emm |  →My feelings
Čas od času nastane chvíle, kdy jste uvězněná mezi dvěma důležitými skutečnostmi, které pro Vás obě něco znamenají, protože jste se dosud upínala k té druhé, jelikož první byla kdesi v nekonečnu. Říkáte si, že víte, co cítíte, jenže někdy se Vám do života připletou znovu stíny z minulosti. Ty, kterým nedokážete odolávat a o kterých víte, že jste na ně přeci jen nezapomněli..

******

Nemůžu uvěřit, že ses objevil. Po tak dlouhé době, co jsem o tobě snila a fantazírovala, přestože jsem se na Tebe pokoušela tolikrát zapomenout a vnímat i někoho jiného. Jenže ty jsi ten, na kterého v hloubi duše nemohu přestat myslet, přestože to někdy vypadá, že se mi to daří. Nejsi jako ten druhý, jenž je vlastně pouhým zalíbením, o kterém mám potřebu vylívat si zmatené srdce poslední dobou. Jsi ten, který je jakýmsi mým idolem už tolik let. Ten, jehož dotyky bych chtěla cítit jednou, až se vše rozhodne. Jsi ten, se kterým bych chtěla opravdu být a jednou skončit, přestože se kvůli nepřízni osudu snažím vnímat i někoho jiného. Jenže k tobě a mým trochu platonickým citům vůči tobě se, zdá se, vždy vrátím. Ačkoliv totiž nechci, vracím se k tobě pokaždé, i když se na nějakou dobu zaměřím na někoho jiného, vyprchá to a já se vždy vrátím v myšlenkách a srdci k tobě. Zdá se, že kdesi v mém srdci a mysli vyčkáváš, aby ses mohl zase objevit a všechno to zamíchat. Jsi ten, který je v mé mysli a srdci stálicí pořád, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznávat a do té doby, než jsme se opravdu poznali, jsem se snažila přemýšlet i o někom jiném, koho jsem mezi tím poznala. Jenže ty jsi jakýsi zapadlý bodlák v mém srdci a vždy se připomeneš a znovu rozkveteš v něco víc, aby ses poté zase na pár měsíců vypařil a dal pokoj.

Nemohu to ovlivnit.


Přestože se snažím žít ty dlouhé roky bez tebe, vždy se nějak objevíš v zákoutí mé mysli, kam se již pár let obávám vstoupit, aby ten začarovaný kruh nezačal od znovu. Přesto mě vždy zavedeš k myšlenkám na tebe, dokonce i když mám v tu chvíli v mysli jiného.. Jenže ty tam stále někde vzadu jsi a čekáš, kdy se mi máš připomenout a rozjitřit mé city, chabě bojující s rozumem.

Přijde mi, jako bys tam stále někde byl, přestože jsem nechtěla být ta naivní malá holka, jako tomu bylo před pár lety. Tehdy jsem se do tebe zamilovala tak lehko, aniž bych o tobě věděla cosi víc. Když jsem tě však už jako rozumná a dospělá poprvé skutečně potkala a poznala, zjistila jsem, že jsi opravdu takový. Takový, jakého jsem si tě představovala, což se o někom jiném říci nedá. Zjistila jsem, že si rozumíme a docela bychom se k sobě mohli hodit. Jenže jsem se bála dopomoci k tomu, aby se mé představy a tužby naplnily. V tu chvíli jsem však náhle věděla, že jsi opravdu úžasný a není nikdo jiný, jen ty, pokud jsme spolu.

Jsi ten, který je pro mě jako jediný důležitý dlouhodobě. Jsi ten jediný, kterého mám v mysli tak dlouho a podle všeho ještě dlouho mít budu. Jsi ten, o kterém se v duchu nebojím přemýšlet a snít o tom, jaké by to všechno bylo... Jsi ten, se kterým jsem se cítila úžasně a poté na dlouhou dobu na všechny kolem zapomněla. Zdá se zkrátka, že vždy poté, co tě potkám, pak na dlouhou dobu nemám myšlenky ani oči pro jiného. Ty jsi ten, se kterým jsem se během takové relativně krátké doby dokážu bavit, mluvit vážně a usmívat se přitom na celé kolo. Jsi ten, kdo je alespoň v mé mysli tím osudným, jenže ty o tom dozajista ani nevíš, protože jsem ti nikdy nedala šanci nahlédnout do mé mysli a vidět to, co já. Netušíš, co bych si přála, přestože je zřejmé, že i tobě se chvíle se mnou líbila a shledání jsme oba prodlužovali, co se jen dalo. Nezapomenu ani na to převelice milé rozloučení.

Nezapomenu vlastně na tebe celého. Tvůj příjemně a neokoukatelně zvláštní úsměv a tvé milé oči, což za ta léta znám už nazpaměť. Tvůj specifický zdvihlý koutek rtů, když ses na mě podíval s úsměvem v očích v reakci na to, co jsem říkala. Tetování, kterými se tvé tělo za tu dobu pyšní. Ani na jedno z nich nemohu zapomenout a říkám si, jaká další ukrýváš. Při mých představách a vzpomínkách nemohu opomenout ani ten laškovný lesk v tvých očích, co jsem zahlédla, když ses tak škádlivě ptal a žertoval. Za pár hodin jsme prožili tolik emocí a probrali tolik témat, při kterých jsme nacházeli společnou řeč.

Copak to něco neznamená?

Zjevně ne. Protože důvodem, proč o tobě teď píši není to, že bych se v duchu trýznila, když jsem na tebe sama vzpomínala a v představách si plánovala možná další setkání, která jsou teď již jasná. Důvodem totiž je jedna hloupá fotka, na které jsi s někým, koho nerada vidím. Vlastně ani nevím, co mě to popadlo po tom po zcela náhodném nalezení pátrat, ale tak nějak zvláštně mě bolí vědomí, že možná nejsi volný, jak jsem si myslela a co jsi nepřímo dával najevo. Možná jsem měla být v tu chvíli chytřejší a využít těch tvých náznaků, odpovídat stejnou formou, jenže já se trochu styděla a tvá přítomnost a fakt, že jsi opravdu takový, za jakého jsem tě měla, mě poněkud rozhodil a znervóznil.. Jenže já to neudělala a možná to je právě ten důvod, proč je teď už pozdě na dohnání všeho ostatního. Já vlastně ani nevím, jak se věci mají, ale na těch momentkách mi přijdeš tak uvolněný a úplně v pohodě, že jsou jen dvě možnosti: buďto je to opravdu tvoje přítelkyně, a nebo se jedná o opravdu dobrou kamarádku z party tvých přátel. Jenže copak bys v takových situacích byl jen s dobrou kamarátkou, se kterou nemusíš být na pozoru a nevyfotil se se zbytkem party, pokud byste tam nebyli sami? To se mi zdá až příliš naivní...

Říkám si, jak jsem si tolikrát již tolika let představovala, jak bychom spolu mohli jednou být, a nepřestávám se podivovat nad tím, že jsem tomu, že možná v budoucnu získáme svou šanci, skoro uvěřila. Teď s jistotou vím, že možná nejsi sám a užíváš si ve vztahu stejně tak, jako ten, který mě zahrnuje zcela opačnými gesty a náznaky, což mě nutí mít z něj v hlavě jen zvětšující se zmatek. Naopak ty jsi byl vždy tím, u kterého jsem na tohle nehrála a tak nějak v duchu doufala, že ať už se to aktuálně má jakkoliv, čas sám ukáže, co si pro nás osud nachystal. Jenže když vidím, jak se možná věci mají, tak mě to zamrzelo a svým podivným způsobem trochu ranilo víc, než jsem si byla ochotna připustit.

Zdá se, že zatím jsem odsouzena jen k samým takovýmhle podivným ''vztahům'', rozhodně nevztahům, odehrávající se spíše zpovzdálí a na pozadí beze smyslu a šance na jakoukoli dohru a rozuzlení. Možná je to mnou, protože si vybírám špatné typy, které zkrátka ve spojení se mnou nemají budoucnost. Možná je to tím, že zkrátka jen nepřišel ten vhodný čas na to, abych poznala někoho, s kým o vážný vztah půjde a byl by z mého okolí a ne tisíce kilometrů daleko, jako se mi bohužel už dvakrát stalo a jen dálka zničila fakt, že by z toho tentokrát něco vážnějšího mohlo být. A možná je to jen tím, že jsem ve špatný čas na špatném místě, nebo věnuji pozornost těm nesprávným osobám. Co já vím, třeba stačí jen nalézt lepší načasování, avšak to se nedá zjistit jinak, než strategií pokus-omyl a čekáním. Protože stále věřím v to, že někdo osudový je připraven pro každého, a ačkoliv už se třeba znají dlouho a nic z toho nevzešlo, není všem dnům konec...

Zkrátka jen musí nastat ten správný čas pro oba.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama