Prosím, Vrať se [30.kapitola] - 2.část

18. února 2015 v 13:13 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak dnes tu pro Vás mám další část aktuální kapitoly, na jejíž obsah (zvrat) jsme všichni dlouho čekali. :)) Doufám, že se Vám líbí a bude i nadále líbit, protože toho pro Vás mám připraveno ještě dost, takže tipujte a pište, co se podle Vás stane dál. Také zhodnoťte postavy, například u Romana by se to docela hodilo a mě by to velice zajímalo, jaký máte na něj názor potom, co jsme se dozvěděli a není to jen Kristýnčina domněnka.

Příjemné čtení,
Emm





Když hodil pohledem nervózně po tom, co se zjevně odehrávalo za rohem, došlo mi, že zřejmě to je ten důvod náhlé změny jeho chování.
Se špatným pocitem jsem se tedy otočila, abych se sama podívala, před čím se mě snaží za každou cenu uchránit. Že by banda fanynek, které nepatří zrovna mezi ty, které mě mají v oblibě? To přeci hravě zvládnu, ostatně vypořádávávala jsem se s nimi ze začátku dobrý půlrok, ne-li celý první rok.
"Nechoď tam, Týnka, prosím!" zněl naléhavě, když mě chytil za ruku a chtěl mě tak mermomocí zadržet, což mě ještě více utvrdilo v tom, že rozhodně musím zjistit, co se to tam děje.
To, co se za rohem odehrávalo, však bylo to poslední, co bych tam čekala a vůbec někdy chtěla na vlastní oči vidět.
Strnula jsem v šoku a do očí se mi nahrnuly první kapičky slané vody, které se neovladatelně tlačily ven při té bolestivé podívané.
Jak mi to jen mohl udělat? Po tom všem, co jsem o něm za poslední měsíce slyšela a přesto věřila jemu a těm jeho neustálých výmluvám a ubezpečování, že to není pravda, že nás jen někdo chce rozdělit těmi články a fotkami popisujíc všelijaké jeho úlety po koncertech a vodění si fanynek z klubu, přičemž už tam si bezprostředně po show bezstarostně užíval onomu dovádění s vyhlídlou favoritkou pro ten daný večer.
Nemohla jsem od toho výjevu, který se mi naskytl, odlepit oči. V duchu jsem se modlila, aby se teď ukázalo, že to byla jen hloupá představa a shoda náhod. Že ten někdo je jen velmi podobný Romanovi, že to není on. Že on by mi to neudělal a nikdy by mi neublížil. Že to nemá zapotřebí, protože má mě a miluje mě stejně jako já jeho. Že mě miluje stejně tak, jak mi celé ty dva roky našeho vztahu nalhával.
Tak strašně moc to bolelo. Tak strašně moc mě trýznil pohled na člověka, kterému jsem jako naprostá kráva odpustila všechny ty probrečené noci a nekonečné čekání, zatímco on se někde coural. Já hloupá mu nakonec přeci jen odpustila kvůli tomu, že jsem ho zkrátka až moc milovala na to, abych náš rozchod, který mi popravdě přišel na mysl, když to vše už nějak přeteklo, dovedla do konce. Raději jsem si nalhávala, že je to pro něj opravdu jen těžké období, jak mi navykládal, protože jsem tomu chtěla věřit. Pche, jak jsem mohla být tak hloupá, já zamilovaná husa.
Nedokázala jsem se ani pohnout.
Skledný pohled se mi od slz začínal jakoby apaticky mlžit, přesto jsem však stále měla před očima vše potřebné ve středu naprosto zřetelné.
Nedbala jsem na nic, co se dělo vedle mě, a jak se mi snaží Igor potichu pomáhat a odtáhnout mě z dosahu tohoto vskutku zajímavého výhledu. Byla jsem strulá, jako by mě jakási neviditelná síla přimrazila na místě, nemohla jsem se ani hnout, natož pak v prvních okamžicích šoku pořádně přemýšlet.
Viděla jsem jen Romana, jak se divoce líbá s nějakou vnadnou blondýnou, opírajíc se o aparaturu, a snaží se jí vyhrnout přiléhavou sukni.
Byl jí tak zaměstnaný, že si ani nevšiml toho, že mají publikum v podobě jeho přítelkyně a nejlepšího kamaráda, který si pro sebe zlostně něco velice peprně vrčel.
Z jasného obrazu, jenž se stával stále rozmazanějším, mi bylo tělesně i duševně špatně.
Proč jsem jen byla tak hloupá a věřila v to, co jsem doufala a chtěla doufat. Proč jen jsem nedala na svoje instinkty, které mi hned od začátku říkali, že náš vztah nemůže mít dlouhé trvání. Proč jen jsem mu důvěřovala, když jsem měla od všech kolem dostatečně pádné důvody, že je to pravda a po koncertech mě úplně běžně podvádí…
"Neplač, Týnuška, neplač. Zabijem ho!" snažil se mě uklidnit, avšak přesto neovládl svůj vztek a rázně vykročil směrem k těm dvěma.
Zarazila jsem ho položením dlaně na jeho paži.
"Nechoď tam, Igore, prosím, stejně se nic nezmění." Řekla jsem a už se dál nezvládla koukat na to, co se před námi dělo. Našla jsem v sobě dostatek síly na to, abych se otočila a zašla zpět za roh do dlouhé chodby, přičemž mi stekla po tváři první regulérní slza.
Igor na nepatrný okamžik zaváhal, ale nakonec mé tiché prosbě přes zjevné sebezapření vyhověl, popošel také za roh směrem ke mně a silným stiskem svých pevných paží mě objal.
"Je mi to ľúto, Týnuška. Toto nerobil, alebo som o tom aspoň nevedel, prisahám, inak by som ho zabil. Nezaslúži si ťa, keď nevie, ako úžasná si."
"Děkuju, Igore," zašeptala jsem, setřela si slzy a obrnila se, abych znovu nezačala brečet, k čemuž mi dopomohl nával jakéhosi adrenalinu, který se podle všeho dostavil proto, aby bojoval s přívalem bolesti a aby mi dal dostatek sil na to, abych se zvládla v tuto chvíli dál ničím nezdržovat a pospíchat balit. Vyplakat se můžu až cestou domů, na to bude přeci jen času dost. "Jenom mu prosímtě nic neříkej, alespoň tak hodinu o mně nic nevíš a neviděl jsi mě. Potřebuju čas, abych se stihla zbalit a odjela domů. Nechci, aby tam přišel a zase se mi to snažil nějak vysvětlovat, protože kdyby mě měl rád, jak říkal, nikdy by tohohle nebyl schopný. Navíc se tohle už nedá vysvětlit, když jsem ho viděla na vlastní oči."
Když se k tomu moc neměl, znovu jsem naléhala.
"Slib mi to, Igore."
"Dobrá." Kapituloval trochu nejistě.
"Pozdravuj ostatní, strašně moc jsem si Vás všechny oblíbila. A řekni Maje, že je mi to líto, ale nebyl čas se rozloučit, ale vždycky může přijet. Hlavně se to teď nesnaž s Romanem vyřešit, prosím, protože by přijel k nim domů a zase lhal a na to já už nemám sílu." Popotáhla jsem a přivřela na okamžik víčka, zpod kterých se mi draly ven neúnavné slzy.
"Chápem to," přisvědčil s povzdychem.
"A až to později zjistí, vyřiď mu, že si nepřeju, aby mi volal nebo se vůbec nějak snažil. Už nebudu tak hloupá a vůči všemu slepá." Plakala jsem teď už zase regulérně. "Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, Igy, třeba se ještě někdy uvidíme, vždyť můžeš přijet jen ty s Majou a klukama. Děkuju za všechno." Naposledy jsem jej objala, otočila se a rychlým krokem odcházela pryč, aby neviděl slzy, které mi samovolně stékaly po tvářích.
Věděla jsem, že to Igor nevydrží a jistě teď mezi ty dva vtrhne, na to jsem ho už znala docela dobře, proto jsem pospíchala a rychle si zastavila první volné taxi, které náhodou projíždělo kolem.
Nadiktovala jsem mu adresu domu Romanových rodičů a modlila se za to, abych se stihla nepozorovatelně vypařit, než se někdo vrátí domů. Naházet věci do kufru ostatně nebude tak složité, když pospícháte a pohání Vás vztek, bolest, pocit ztráty, zklamání a beznaděje.

***

"Děkuji, počkejte prosím na konci ulice, hned jsem zpátky," poprosila jsem taxikáře, jakmile zastavil před domem, ve kterém jsem poslední týden zažívala samé pěkné chvilky, na které jsem ještě včera měla v plánu vzpomínat rozhodně minimálně ještě pár let.
"Iste, slečna." Bylo mi odpovědí od postaršího pána za volantem, když jsem zabouchla zadní dveře a pospíchala do domu.
Nikde se nesvítilo, což znamenalo, že ještě nikdo není doma.
Maja byla stále na rande s tím milým klukem, který se jí začal dvořit dřív, než Igor, který toho teď tiše lituje, Roman se v klubu plazil po té peroxidce a o mně nevěděl a jejich rodiče byli na jakési večeři s přáteli, ze které se měli vrátit až pozdě, pokud vůbec a nerozhodnou se místo toho přespat v hotelu.
Odemkla jsem si tedy a pospíchala nahoru do Romanova pokoje, který nám byl útočištěm po dobu každé návštěvy během těch dvou let.
V duchu jsem se modlila, aby nikdo nepřišel dříve, než se stihnu vypařit a nezanechat po sobě ani vzpomínku. Hlavně jsem doufala v to, že Igor dostatečnou dobu vydrží nevměšovat se do toho a nesnažit se Romana konfrontovat, přičemž by mu jistě řekl, jak se věci mají a co mám za lubem. To by se tu pak Roman ukázal a snažil by se zase omlouvat a dělat ze mě dál naprostou blbku, která mu podle jeho plánů nakonec zase uvěří ty chabé omluvy, protože ho miluje.
Nebo by o to už možná ani nestál a zůstal by tam s ní. S tou, která byla jen další v řadě těch, které mu zpříjemňovaly noci po koncertech, když jsem nebyla poblíž. A teď už vlastně dokonce, i když jsem poblíž byla, jaký to paradox.

Jak jen mě mohl podvádět a pak dál předstírat, že miluje jen mě.
Jak jen mi mohl cíleně takhle hrozně ubližovat, když věděl, že moje city jsou opravdové.
Jak jen mohl…
Setřela jsem si další příval slz, hodila na postel otevřený kufr a zcela neuspořádaně do něj začala házet své věci z různých zásuvek a skříní.
S každičkým kusem oblečení mi bylo stále hůř a hůř. Jako by na mě všechno doléhalo a každá věc, která přibyla v mém kufru, odpovídala pořádně těžkému šutru v mém srdci. Jako by mě každý kus oblečení stahoval stále hlouběji dolů.
Neměla jsem tu toho naštěstí nijak přehnaně moc, takže jsem byla téměř za pět minut hotová. Vlastně to bylo dost věcí, abych řekla pravdu, ale v tu chvíli mi to moc času nezabralo, jak jsem byla v ráži.
Poháněl mě vztek a zejména pak obavy z toho, aby se nevrátil.
Nevydržela bych totiž pohled na něj a sesypala bych se před ním, což jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle, protože si vůbec nezaslouží, abych kvůli němu brečela. Nezaslouží si, abych kvůli němu byla na dně, jenže pro mě to očividně znamenalo mnohem víc než pro něj. Nejde to jen tak přejít a mávnout nad tím rukou, jako by se nic nestalo a život šel dál ze dne na den. Alespoň u mě to bude chtít nějaký čas na to, abych se po dvouletém vztahu vzpamatovala.
Zkontrolovala jsem hodinky a naposledy očima přejela místnost, ve které se toho tolik stalo. Pod tíhou vzpomínek se mé zlomené srdce znovu bolestně rozbušilo, tedy alespoň se o to pokusilo, a já pocítila závan jeho vůně, která se všude kolem linula.
To už na mě bylo moc.
Přivřela jsem víčka, zpod kterých se vydralo několik dalších slaných kapek, a náhle před sebou v duchu viděla nás dva na posteli, jak se společně smějeme. Jak atmosféra náhle zvážní, když mě pohladí po tváři, přitáhne k sobě a procítěně políbí se vší tou láskou, kterou jsem si zřejmě jen nalhávala.
Na den našeho dvouletého výročí a od té doby ostatně ještě mnohokrát, nejčerstvější a nejbolestivější vzpomínkou je však včerejší noc, kdy jsme se milovali tak, jako snad nikdy předtím. Odevzdali jsme se jeden druhému bez výjimky a já se cítila tak strašně milovaná a opečovávaná, že jsem se do něj zamilovala znovu ještě silněji, pokud to vůbec bylo možné.
To se však podle všeho nedá srovnávat s ním. On to takhle zřejmě necítil, to jen já si něco namlouvala. Pro něj to byl očividně jen sex s tou, kterou má po ruce vždy, když je třeba a hodí se, protože si v tu chvíli zrovna nemůže vybírat z těch zástupů nafintěných holek točících se kolem něj.
Dost! Jenom se tu ještě víc trýzníš, nech toho. Seber se a vypadni odtud, než někdo přijde, nadávala jsem si v duchu.
Otočila jsem se, rychlým pohybem zápěstí zatáhla zip kufru, postavila jej s obtížemi na zem, vytáhla rukojeť a vykročila jsem do chodby, když jsem pohledem v zorném úhlu zachytila naši společnou fotku na stolku a rozhodla se.
Nezanechám tu po sobě ani jedinou vzpomínku. Pro něj jsem přestala existovat stejně tak, jako dnešní nocí skončil on pro mě.
Svižně jsem přešla k nočnímu stolku, vytáhla fotku z rámečku a na okamžik si ji ještě s bolestí na srdci prohlédla.
Tady jsme ještě byli šťastní. Zamilovaní a spokojení. Stál za mnou, ochranitelsky mě objímal svými pažemi, smáli jsme se a oba jsme se podívali do objektivu ve chvíli, kdy na nás Maja zavolala. Kdo by řekl, že může mít momentka takovou sílu a vyzařovat naší nepopsatelnou lásku a nenucenou spokojenost jednoho zimního odpoledne.
Tomu už je však konec, pomyslela jsem si a jediným rychlým pohybem roztrhla fotku přesně uprostřed na dvě poloviny.
Teď už jsem jen já a on. Každý zvlášť.
Nechala jsem obě půlky spadnout na postel, na kterou naposledy padl můj rozmazaný pohled a aniž bych se tentokrát opět ohlížela, pospíchala jsem dolů. Pryč od všeho, co s ním má něco společného.
Pryč od domu jeho rodičů.
Pryč od lidí, které jsem si za ty dva roky oblíbila.

A hlavně pryč od něj. Od člověka, kterého jsem milovala celým svým srdcem a který mi jej teď roztříštil napadrť.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 P. | Web | 19. února 2015 v 15:29 | Reagovat

To snad né. Já ho zabiju! :D :D

2 Linka | 19. února 2015 v 17:01 | Reagovat

Přečteno doslova jedním dechem. FŇUK! Jen je škoda, že Týnka chce přerušit kontakt se všemi, ale je to pochopitelné, alespoň na nějakou dobu. Dej sem rychle další část!

3 bebika | 19. února 2015 v 21:13 | Reagovat

Mohol by ju zastaviť Igor ešte skôr ako nasadne do taxíku a odíde preč...
A mohla by bývať u neho a po čase sa dať dokopy s ním....a Roman by mohol už len ľutovať čo spravil....
Táto časť bola veľmi pekná, smutná, celkom som sa vžila do pocitov Týnky, pekne to opisuješ :)

4 Emm | 24. února 2015 v 15:05 | Reagovat

[1]: Jen do něj, holka! :P :D

[2]: Jé, tak to jsem moc ráda, že ti to šlo jedním dechem. :)) A snad tě potěším, další část na sebe nenechá dlouho čekat. :D ;)

[3]: Děkuju moc, jsem vážně ráda, že se Ti to líbí a dokážeš se vžít do situace s naší Týnkou.  :)) A téda, to jsou vážně skvělé nápady! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama