Prosím, Vrať se [31.kapitola] - 1.část

12. března 2015 v 13:06 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak už jsem Vás nevydržela déle napínat, i když tedy se už opravdu definitivně blížíme k tomu, k čemu se podle Vás možná někdy velmi pomalu, ale zato jistě schylovalo už nějakou tu dobu a co Vás - doufám - zajímá nejvíce, a tím je to, co jsem vlastně pro tuto povídku měla vymyšleno již od samotného začátku. Měla jsem to v hlavě opravdu snad od první chvíle, co jsem začínala s psaním první kapitoly, jelikož jsem to tentokrát měla v duchu rozmyšlené opravdu dost dobře, což u mě není zvykem, jelikož v předešlé povídce LiD, která se v minulých letech podle mě a na má skromná měřítka dočkala celkem velkého úspěchu, za který jsem stále nesmírně vděčná a moc si toho vážím, i když vesměs její čtenáři už o tomto blogu jistě ani netuší, natož pak aby četli PVS, jelikož se doba změnila, aneb blogeři odcházejí, ale Vaše Emm se drží a snaží se pro Vás stále vymýšlet a psát dál! :D :))
Chtěla bych podotknout, že si Vás, právě čtenářů PVS, nesmírně vážím a moc Vám děkuji za podporu, která pro mě znamená nepopsatelně mnoho! To Vám naši hrdinové vděčí za to že tu s námi stále ještě jsou a vyvíjí se jejich příběh a přibližuje se až ke zdárnému konci, protože kdyby nebylo Vás, čtenářů, pro které má mé psaní opravdu smysl, Vašich komentářů, teorií a nápadů, co se asi tak stane dál, čímž dokazujete, že jste součástí příběhu, který pro Vás s láskou vymýšlím a píšu.. Zkrátka kdyby nebylo Vás, těžko bych se tu teď mohla rozkecávat u úvodního slova k první části úplně poslední kapitoly předtím, než se dočkáme něčeho velkého, na co všichni čekáme... Ale poslední kapitola to ještě rozhodně nebude, takže se snad máte na co těšit. :))

Děkuji, že jste a že mi dáváte najevo, že psaní a vymýšlené PVS má smysl! <3

Vaše Emm





Celou noc v hotelovém pokoji jsem probrečela a dokonce i snídani jsem vynechala, protože mě veškerá chuť na jídlo přešla, když jsem se zahlédla v zrcadle a známky breku, smutku a zdrcení mi připomněly to, co se stalo.
Ačkoliv jsem se na to celou noc snažila nemyslet, kdykoliv jsem byť jen přivřela oči, viděla jsem za zavřenými víčky onen obraz Romana a té dívky, jak se mezi nimi schylovalo k mnohem větším hrátkám, než jaké jsem si představovala v těch nejhorších snech a chvílích, kdy jsem měla pochybnosti, které jsem tehdy nakonec zahnala, já hloupá husa.
Moc mi nepomohlo ani to, že pořád volal. Zkoušel to celou noc, dokud jsem si nevypla telefon s tím, že jsem mu nejdříve poslala vůbec poslední zprávu, která obsahovala vše, co jsem mu chtěla oznámit.
Bylo těžké si to přiznávat, ale jak se ukázalo, ten byt nám nepřinesl to, co jsem očekávala. Zjevně se nedočkám veškerého štěstí, které jsem si s ním po boku vysnila, protože si možná nejsme souzeni tak, jak jsem si po těch dvou letech naivně myslela. Bude nejlepší ho prodat, aby v něm našel šťastnou budoucnost nějaký jiný pár, který nečeká tak strmý pád a má šanci na to, že jej využije do poslední místnosti, která by byla skvělým dětských pokojem, čehož se já nedočkám. Rozhodně ne ve společnosti Romana, kterého už nikdy nechci znovu vidět. Nemám na to sílu, cítím se ublížená a zničená a vím, že bude strašně těžké, znovu začít žít tak, abych dokázala nemyslet na něj, na všechny ty chvíle s ním každičkou vteřinu. Nepřemýšlet o nás, co bylo a ještě mohlo být… Abych se dokázala osvobodit od někoho, koho jsem milovala celým svým srdcem a se kterým jsem prožila mnoho věcí poprvé.
Do očí se mi vehnaly slzy, když jsem si uvědomila, jak jsem v tuhle chvíli vlastně strašně patetická, rozněžnělá, přecitlivělá a litující se. Dokonce si toho v autobuse směřujícím do Prahy všimli i nějací lidé kolem mě. Starší paní, která si ke mně na další zastávce v Brně přisedla, se mě dokonce s lítostivým a soucítícím výrazem ptala, zda mi nic není a jestli může nějak pomoci.
S děkovným úsměvem, tedy spíše náhražkou úsměvu, jsem přes závoj slz zavrtěla hlavou a s poděkováním zlomeným hlasem vysvětlila, že děkuji, ale nijak to nejde, že si tím musím projít sama.
Celou cestu jsem byla ponořená ve vlastních myšlenkách a netečně jsem si přehrávala všechny ty okamžiky. Po chvilce však tohle zpětné vzpomínání vystřídalo bloumání nad tím, co teď bude.
Pár dní teď zůstanu u Ivety a Kuby, kteří mi nabídli zůstat u nich, jak dlouho budu chtít, což jsem s úlevou a díkem přijala, protože teď nedokážu přijít domů k rodičům a vysvětlovat jim, co se vlastně stalo a že už nebudu bydlet v našem bytě a budu si hledat nějaký menší podnájem kvůli škole.
Vlastně jsem se rozhodla, že před nimi o rozchodu s Romanem nějaký čas pomlčím, protože bych nesnesla to, jak lítostivě by na mě koukali, snažili se mě rozveselovat, Romanovi by měli chuť zakroutit krkem, což by si dozajista zasloužil, a se mnou by zacházeli jako v rukavičkách a tiše kolem našlapovali, aby mě nevyrušovali. To bych prostě v tomhle stavu nevydržela, takže jsem si řekla, že tak měsíc až dva budu předstírat, že jen Roman nemá tolik času kvůli kapele, takže se nemůže zastavit na návštěvu se mnou.
Vím, že je to dětinské a naprosto na hlavu, ale chci se s tímhle vyrovnat sama a po svém. Nepotřebuji tiché našlapování a zacházení jako bych byla z porcelánu a měla bych se každou chvíli roztříštit, což je však bohužel vlastně celkem trefné.
Na nádraží mě vyzvedl Kuba, kterého postala Iveta, aby mi pomohl s kufrem.
"Ahoj, Týno, je mi to moc líto," prohodil soucitně a bez dalších zbytečných slov útěchy, o kterých moc dobře věděl, že nezabírají, mě přitáhl v přátelském objetí k sobě. "Nezasloužil si tě."
Rozplakala jsem se a silně jej objala. Doteď jsem ani nevěděla, že jsem přesně takovouhle podporu potřebovala. "Proč to tak šíleně moc bolí, Kubo? Chtěla bych na něj jednou provždy zapomenout, ale bojím se, že to nepůjde. Proč mi to jen udělal?" vyplakávala jsem se mu na rameni, přestože jsem si plánovala, že budu silná. Plány mnohdy nevycházejí, jak se zdá.
"Ššš, to bude dobré," konejšil mě. "Iveta čeká doma, připravila ti pokoj a dělá něco na zub, protože tvrdila, že jsi určitě od rána nic nejedla."
"Mohli bychom se, prosím, ještě zastavit u nás?" vypadlo ze mě, jakmile jsem si osušila oči a naposledy popotáhla. Zarazila jsem se. "Tedy.. v bytě, kde mám věci, však víš.. Potřebovala bych se zabalit co nejdřív, abych se tam nějaký další den náhodou nepotkala s Romanem, pokud by se vůbec namáhal."
"Iveta mě poučovala, že nejlepší bude, když dneska nepůjdeš do Vašeho bytu. Je tam prý moc sentimentálních věcí, které bys nejradši házela po něm," vysvětlil, když mi pomohl s kufry do auta a sám se pak posadil za volant, abychom vyjeli k nim. "A navíc vzhledem k tomu, že bych byl jediný zástupce mužského pokolení poblíž, asi bych to schytal za něj." Zavtipkoval, aby mě trochu rozveselil.
Odměnila jsem jeho snahu kratičkým předstíraným smíchem. Pak jsem si povzdychla a ze všech sil, které mi po probrečené noci zbývaly, jsem se snažila ovládnout plnící se slzné kanálky. Nebudu brečet, dokud se nezavřu v pokoji, který pro mě ti dva připravili ve svém bytečku. "Máte pravdu, půjdu až nějaký další den," povzdychla jsem si, načež jsem se sarkastickým tónem pokračovala. "Jsem hloupá, když mě vůbec napadlo, že by se namáhal."
***
Po pár dnech, kdy mi neustále zkoušel volat, nedbajíc mých přání, a které jsem prakticky jen probrečela, jsem se odhodlala a svým autem, které jsem si vyzvedla z hlídaného parkoviště kousek od fakulty, kde mě posledně Roman naložil, vyrazila do našeho bytu, abych si definitivně odstěhovala své věci.
Nábytek a veškeré zařízení zde zřejmě necháme a podle toho se bude odvíjet cena, i když netuším, jak to s prodejem vlastně bude, když hypotéku vyřizoval Roman.
Nebreč!, napomínala jsem se, když jsem otočila klíčem v zámku a vešla do našeho bytu, který nám byl domovem po notnou část našeho dvouletého vztahu.
Netečně jsem za sebou zaklapla dveře nohou a se stejnou netečností jsem obešla celý byt, přičemž jsem konečky prstů přejížděla po hranách známých věcí.
Tolik se toho tady událo. Jak těch krásných a šťastných momentů, tak sem tam i pár nějakých těch méně šťastných věcí, které jsme společně však překonali. Nebo spíš jsem si chtěla myslet, že to byly méně důležité nástrahy života, které neměly takovou váhu, jako ty šťastné chvíle a předměty pár hádek, které stěny tohoto bytu zažily, neměly takový význam.
Byla jsem tak hloupá.
Nechtěla jsem si připouštět to, co bylo zjevné a raději jsem přehlížela veškeré ty jasné náznaky, které mě ostatně doopravdy nutili se nad tím zamýšlet a pochybovat. Jenže já to nechtěla brát v potaz, přestože bylo očividné, že se něco děje, protože jsem nechtěla kazit to, co mezi námi bylo.
To, co jsem si myslela, že mezi námi bylo.
Raději jsem věřila v to, že mi říká pravdu a nepátrala po tom, co mi napovídá rozum, protože srdce bylo silnější a city k němu mě zcela zaslepily.
Setřela jsem si hřbetem ruky osamělou slzu, která se zpod mých hustých řas probojovala, ve chvíli, kdy jsem propadla vzpomínkám cestou do ložnice, před jejímiž dveřmi jsem se zarazila. Musela jsem na chvíli s dlaní položenou na klice zavřít oči a nabrat dostatek sil na to, abych se vevnitř úplně nesesypala při pohledu na ustlanou postel a všelijaké detaily, které připomínaly naprostou pohodu a naše naoko bezproblémové soužití plné lásky.
Zhluboka jsem se nadechla a s odhodláním pomalu otevřela dveře do místnosti, která byla trýznivě provoněná našimi vůněmi, které jsme měli položené na stolku v propojené šatně, jejíž dveře byly pootevřené.
Ta má byla elegantní a ženská, kdežto ta Romanova byla energicky mužná. Sakra, bylo to tu jím tak silně provoněné, že mi přišlo, jako by to bylo včera, co tu byl, ba dokonce jako by se se spokojeným úsměvem a věčným vyvoláváním holil v koupelně, zatímco já stlala lůžkoviny předtím, než jsme se oba přemístili do kuchyně na snídani a započali svůj den společně.
Téměř ihned mi pohled padl na ustlanou postel, která jistě stále ještě voněla po mém i Romanově šampónu i sprchovém gelu ve směsici vůně našich těl.
Zavřela jsem trýznivě oči, přestože se mi za zavřenými víčky objevila ještě trýznivější představa nás dvou v rozestlaných peřinách, na což jsem však rozhodně vzpomínat nechtěla, protože mi to zaručeně vhánělo slzy do očí.
Rychle jsem se sehla pro kufr a cestovní tašku pod postelí a otočila jsem se na patě, abych přešla do šatny po levé straně ode dveří, ale když jsem tak udělala, pohled mi sklouznul na křeslo.
Bože!, hrklo ve mně, div jsem s vytřeštěným pohledem neposkočila a neupustila tašku, jejíž ucho jsem teď svírala o něco pevněji.
Divím se, že při pohledu, který se mi naskytl, stále ještě stojím.
Trochu zmatený a právě se probouzející Roman byl totiž zkroucený v křesle, které bylo doposud dveřmi kryté mému dohledu, přičemž tu takhle podle všeho ve stejné pozici přenocoval. To tedy soudě podle toho zmačkaného oblečení, rozcuchaných vlasů a unaveného obličeje.
"Co tu děláš?" ptala jsem se bez výrazu, čelisti pevně a nekompromisně stisklé k sobě, aby bylo jasné, že jsem svůj názor ani za mák nezměnila.

Vyskočil z křesla, přičemž podle bolestivého zkřivení rtů, které se mu mihlo ve tváři a které mi neušlo, bylo jasné, že je pěkně polámaný. "Neberieš mi telefóny a neodpovedáš na správy. Som šialene zúfalý, keď neviem, kde si a čo robíš, Kristínka."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fromyesterday | Web | 12. března 2015 v 17:08 | Reagovat

Jéje, neblázni! :D Já se to učím tak jako na opakovací testy a tak, ale nic velkýho :D Já vím, že jsem se strašně třepala na nástupu, to bylo strašné :D ale jak ti dají šerpu, tak to z tebe celé spadne, fakt :) pořádně si to užij, protože na to budeš vzpomínat! :))) Už mi chybí jen jedna kniha, ale otázek mám strašně málo :/ :D kdybych to věděla, tak bych nepsala konec, já to totiž psala jako rozbor, nebo tak něco - spoilery všude :D Achjo, a až pak po matuře budu mít čas, tak si toto přečtu))))

2 Linka | Web | 12. března 2015 v 21:03 | Reagovat

No ty jsi mi zase dala, v tuhle chvíli to utnout... Týnka ho určitě pošle někam a bude se chudák dál trápit...Já bych jim snad přála, aby to dobře dopadlo, ono je to s ním těžké, ale má ji rád :)Jinak dnešním dílem i svým "proslovem" jsi mě moc potěšila :)

3 Emm | Web | 14. března 2015 v 13:42 | Reagovat

[1]: Tak to jsem ráda, že nejsem jediná, kterou to šrocení maturitních témat a otázek ještě čeká. :D A samozřejmě budu moc ráda, když se po matuře zkusíš začíst do PVS. :)))

[2]: Promiň, promiň, další snad už takhle napínavě neutnu. :D O:-)) Jé, to jsem moc ráda, to ty jsi zase moc potěšila mě tím, jak pěkně jsi popsala tu situaci s Romanem.. To, že je to s ním těžké, protože se neumí ovládnout, ale zároveň ji má rád a teď si to uvědomuje, je naprosto trefné. :)

4 Ennie | Web | 18. března 2015 v 17:25 | Reagovat

Jsem si říkala, že to nemůže být ÚPLNĚ poslední kapitola :D. To by bylo hodně divné :D. A já čekala, že potká blonďáka :D :D. (Nemohla jsem si to odpustit :D.) Tak zase mi nezbývá než čekat na další část...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama