Prosím, Vrať se [31.kapitola] - 3.část

5. dubna 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak tu pro Vás mám další pokračování. :) Jinak pokud se Vám zdá momentální setrvání v ději povídky dlouhé a už Vás to trochu otravuje (což doufám zase ne), nezoufejte, protože v další části už přejdeme tam, kde jsem chtěla být už při samotném vymýšlení této povídky. Ale nebudu víc napovídat, jistě jste si toho vědomi už z mých předcházejícíh uklouznutí a náznaků. ;)) :P :))))

Příjemné čtení,
Emm <3





Další týdny jsem byla jako tělo bez duše a doufala jsem, že to takhle nebude po celý nový rok, vzhledem k tomu, že jsem takhle byla i na Silvestra, kdy jsem oslavu příchodu Nového roku trávila se skleničkou vína zavřená v pokoji v bytě Kuby a Ivety, kteří odmítali jít slavit s ostatními, kam jsme byli pozvaní, a zůstali se mnou, než jsem je přemluvila, aby alespoň od půlnoci vyrazili do klubu a ode mě všechny pozdravovali.
Tehdy jsem probrečela dalších pár hodin, když mi přišlo několik zpráv od přátel ze Slovenska, v čele s Majkou, Igorem, Paťkem a Ondrou, kteří slibovali, že se za mnou přijedou podívat, pokud mi to nebude vadit. Roman také napsal, dokonce jsem mu ze slušnosti velice strušně odpověděla přáním všeho nejlepšího do Nového roku. Na tu část, ve které psal, že ho to opavdu moc mrzí a všeho šíleně lituje a moc mě miluje a udělá všechno proto, abych mu odpustila, jsem raději ani neodpovídala. Jak komická situace…
Za rodiči jsem se v posledních týdnech také zastavila, ale musím přiznat, že to stálo hodně úsilí a přemáhání se, abych zvládla předstírat, že se nic neděje, jsem stále tak šťastná a spokojená a důvod, proč jsem dorazila sama je jen ten, že se Roman nemůže hnout ze studia a musí být s klukama na Slovensku a domů přijíždí jen na krátkou dobu, kdy jsme čistě jen spolu. To kupodivu rodičům jako vysvětlení stačilo a dokonce jej ještě pozdravovali a říkali, že se tedy máme společně zastavit, až bude mít čas, že zatím můžu přijít kdykoliv budu mít čas jen já, že si alespoň najdu víc času pro ně, když jsem je předtím tak zanedbávala.

Těch pár týdnů jsem se nezmohla ani na to, abych zvládla promluvit po telefonu s Igorem, Májou nebo někým z Romanova okolí, protože jsem byla opravdu na dně, cítila jsem se tak slabá a z těch nervů se mi dokonce sem tam udělalo špatně od žaludku a celkově jsem se vzhledem podobala spíše chodící mrtvole, než zdravému člověku, takže jsem se zmohla jen na odepisování krátkých zpráv, kdy jsem se omlouvala za zmeškání jejich volání, které jsem ve skutečnosti promeškala schválně a po celou dobu jsem přitom v posteli trýznivě pozorovala rozsvícený displej zvonícího mobilu… Asi jsem se bála toho, že by mohl být v tu chvíli někde poblíž, kdybych spolu s někým odtamtud mluvila. Nedivila bych se, kdyby na mě zanevřeli, protože jsem byla tak slabá a nedokázala jsem se zmoct na tolik, abych mluvila alespoň s nimi, jenže oni byli shovívaví a vždy si našli čas na to, aby mi napsali nějaké běžné novinky, které se u nich mezitím staly.
Zejména pak Majka s Igorem psali jako o život, přičemž Mája mi téměř den co den psala o tom, jak to jde s tím klukem, se kterým si tehdy poprvé vyrazila, Ferem. Prý je fajn a nebrání se další schůzce, tak se uvidí, jak se to vyvine. Abych se přiznala, trochu mě zamrzelo to, že se Igor stále nerozhoupal a nechal Máju někomu jinému, když by se ti dva k sobě podle mého tak skvěle hodili a navíc se k sobě obzvlášť ten první rok, co jsem je znala, docela měli.
Alespoň takhle jsem to tedy viděla já. Avšak to jen do té doby, než mi Igor při dnešní návštěvě, kdy za mnou přijel, protože měl nějaké pochůzky u nás v Praze, přiznal, jak se věci mají.
Dnes to bylo poprvé, co jsem s někým z Romanova okolí opravdu mluvila a nejen odpovídala na SMSky. Trochu jsem se bála, jak bude Igor reagovat na to, jak jsem se stáhla, ale byla jsem připravená na to, že mu svou zbabělost vysvětlím tak, aby mě a mé jednání dokázal pochopit, avšak nakonec to nebyla třeba a já se obhajovat nemusela.
Seděli jsme naproti sobě v kavárně, ve které jsem ještě nikdy nebyla, což zjevně tak nějak tušil a plánoval, protože mě odvezl dostatečně daleko od centra, kde jsme s Romanem bydleli a tím pádem prolezli snad všechny možné kavárky a restaurace, před sebou na stolku šálek horké kávy pro něj a čaje pro mě. Tohle bylo od Igora opravdu pozorné a moc jsem si toho vážila, protože mě to stále ještě nepřebolelo, i když to dokonce i sama před sebou nerada přiznávám, protože se o to neustále marně snažím.
"Jak se vlastně máš, Igi?" zeptala jsem se, abychom se dostali také k něčeho jinačímu, než k počasí, filmům, kráse Prahy a podobným tématům a neprobírali pořád tyto až moc neosobní věci jenom kvůli tomu, aby se mě to náhodou nedotklo, kdyby se to mohlo byť jen náznakem týkat Romana. "Co dělají ostatní?" vyřkla jsem trochu nesvá, čekajíc na odpověď.
Igor se napil své černé kávy a nejistě na mě upřel své bezelstné čokoládově hnědé oči a pustil se do vyprávění. "Majka sa má vážne skvelo, teraz randí s tým Ferom a je to celkom dobrý chalan. Patrik sa rozišiel s priateľkou, takže je teraz sólo, aj keď ja tvrdím, že sa k sebe zase po prestávke vráti, pretože tí dvaja sú spolu roky a skôr alebo neskôr si uvedomí, že chcú byť spolu aj naďalej," pousmál se trochu nervózně a mně neuniklo, že se pořádně hlídá, aby náhodou neřekl něco, co by nějak souviselo s Romanem. "S Ondrejkom je všetko pri starom, ale mám ťa od všetkých moc pozdravovať a Majka preklínala dnešnú smenu, ktorú chcela pôvodne zatiahnuť a ísť so mnou, ale nakoniec jej to neprešlo u šéfky." Zachechtal se tak, jak to dokáže jen on a mně to překvapivě vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři.
Nečekala jsem, jak bude hezké se s někým z nich - s někým z mého starého života, dá se teď už říct - zase vidět. I když mě totiž spojovali s Romanem, tou nesnesitelno bolestí a zklamáním, ale také s tím vším krásným, co jsme spolu zažili a nutilo mě to tak stále nad ním přemýšlet, přesto všechno byli důležitými lidmi v mém životě. A přátelství, zdá se, nepovadne jen kvůli tomu, že jednoho z nich už vidět nikdy nemůžu a kvůli sobě a mým nezbedně protikladným pocitům raději ani nechci.
"Tak to jsem moc ráda, že se máte hezky, i když teda nevím, jestli Paťko ten dočasný rozchod uvítal."
"Hej, ten ho priamo oslavuje!" zachechtal se Igor a věnoval mi rozzářený pohled s rozjařeným úsměvem od ucha k uchu.
"Tak to jste potom všichni v pohodě, to jsem moc ráda!" zasmála jsem se. "Ale nedá mi to, abych se nezeptala na takovou možná trochu vtíravou otázku, přičemž kdyby ti vadila, tak ani neodpovídej.."
"Len do tohoho, Týnuška, tebe ja predsa odpoviem vždy." Věnoval mi jeden z těch svých úžasně přátelských úsměvů, které zkrátka ve člověku probudily sebemenší zbytky dobré nálady a dodaly mu pocit náhlé sounáležitosti.
Dopřála jsem si doušku svého mátového čaje a začala. "Víš, chtěla jsem se zeptat, jestli ti trochu nevadí to, že je Mája s tím Františkem, protože minimálně ten první rok poté, co jsem Vás poznala, jste mi přišli jako totálně zabouchnutí a bylo to naprosto roztomilé a v tu chvíli jsem si říkala, že to tutově dáte dohromady! A to dokonce i přesto, že to Romanovi nějak nedocházelo a vy jste nejspíš nechěli dělat v kapele nějaké vzrůšo, tak jste se to snažili skrývat." Přiznala jsem s napjatým úsměvem, když jsem si uvědomila, že jsem se právě zmínila o dotyčném, jehož jménu se tu celou tu dobu vyhýbáme.
Igor si toho však zjevně nevšiml, protože to úplně přešel a začal se smát. "Hej, tak ty si dobrá pozorovateľka, Týnuška, pretože ten predminulý rok sme to naozaj zvažovali a ani jeden sme si to netrúfli. Teda aby som to uviedol na pravú mieru, tak sme to spolu s Majkou skúsili pár mesiacov - na tajňačku, aby si to nikto nevšimol, ale asi sme boli nápadnejšie, než sme mysleli - a bolo to naozaj šialene super, ale nakoniec sme si povedali, že bude pre všetkých lepšie, keď zostaneme len kamaráti, budeme sa vídať každý s niekým iným a neohrozíme tak kapelu, pretože keby sme dopadli tak ako... eh..." zarazil se provinile.
"Jen to řekni, Igi, vždyť to je pravda - tak jako já s Romanem," pobídla jsem jej vlídně, přestože v duchu jsem opět jednou zabloudila k myšlenkám, proč to sakra jenom muselo dopadnout takhle, za což jsem se samozřejmě následně hned pokárala.
Igor nejistě polkl a provinile to zopakoval. "Tak ako… ako vy s Romanom, tak u nás dvoch by to malo fatálne následky a dopad na kapelu, ktorá by to nemusela vydržať, kedze sme s jej bratom spoluhráčmi. Takže sme to proste radšej ukončili, kým to ani jednému z nás nerobilo problém. A teraz si myslím, že je to najlepšie a nejrozumější riešenie, čo sme mohli urobiť, pretože sme lepší kamaráti ako milenci. A nebudem ti nič nahovárať, v tú dobu sme tiež mali rešpekt z Romana, ktorý ešte teraz stále Majku berie za svoju malú sestřičku, ku ktorej by sa v najlepšej prípade nemal hoci aký chalan priblížiť."
Když si Igor po chvilce všiml, že jsem zase tak zadumaná a netečná jako zpočátku, došlo mu, že se ve mně, i přes mou snahu to vytěsnit, znovu rozdmýchává smutek a palčivá bolest neutuchajících vzpomínek. Moc dobře jsem si vědoma toho, že mě Igor chápe a podle všeho si umí skvěle domyslet, jak moc zranitelná a naprosto zničená a utrápená v tuhle dobu jsem, protože přestože se tak vehementně snaží, vidím v jeho očích pochopení, starost a snahu alespoň na chvíli mi vykouzlit výraz, co by se trošičku podobal úsměvu. Avšak ani tu nepatrnou vrásku, jenž se mu občas nepatrně mihne mezi obočím, jsem nepřehlédla. Rozumí mi mnohem lépe než ti, co jsou v mém okolí ve škole a tady v Praze celkově. Možná právě proto mě po chvilce vytáhl z prostředí příjemné kavárničky na vzduch a na procházku k nedalekému naměstíčku s jakousi nefunkční, avšak rozhodně neobvykle tvarovanou kašnou a zatímco jsme se procházeli, téměř ani na chvíli nezavřel pusu, jak náruživě mi něco vyprávěl jen kvůli tomu, abych alespoň na chvíli zapomněla na to, co mě trápí.
Po té dlouhé době se objevil někdo, kdo se opravdu moc snažil, abych na chvilku přišla na jiné myšlenky a osvobodila se od těch bolestivých vzpomínek, které mě budou trýznit hned poté, co se vrátím domů - k Ivetě a Kubovi, u kterých stále ještě přebývám - a opět osamím, když nepočítám přítomnost přátel, kterým však už nechci nadále dělat plnou hlavu a tak se vždy snažím nahodit předstíraný úsměv.
Procházíme se vedle sebe, občas mi nabídne rámě, které s vděkem přijmu a zaháknu se do nabízené paže, povídáme si a já zjišťuji, že je mi po dlouhé chvíli zase docela příjemně a jsem alespoň z nepatrné části schopna potlačit ty nepěkné a trýznivé emoce hemžící se ve mně a vyplouvajíc na povrch téměř vždy v podobě neutišitelných slz.
Igor je opravdu úžasný, bezprostřední, starostlivý a milý kluk a jsem opravdu ráda, že mám takové štěstí a jeho přátelství jsem si získala i přesto, že už s jeho nejlepším kamarádem nechodím. Při tomhle přemítání jsem nevědomky v duchu obdivovala Igorovy klady tak vehementně, až mi na mysl přišla absurdní myšlenka, že kdyby byl býval Roman alespoň z poloviny takový jako Igi, nic z toho by se nestalo a teď bych zjevně neměla srdce rozmašírované na milion kousků.
Dívka, která jednou získá Igorovo srdce, bude mít velké štěstí, protože ta se toho bát nemusí a zjevně se rozbolavělého srdce a rány pod pás nikdy nedočká. Rozhodně ne jeho vinou, tím jsem si byla v tuto chvíli naprosto jistá.
To jen já, naivní husička, musím mít špatný vkus a vybrat si nevhodného partnera pro život, který si představuji a po kterém toužím, avšak jemu to nic neříká.

***

Nemůžu tomu věřit, ale cítím se v posledních dnech tak mizerně, že mi nepomáhá ani vědomí toho, že přeci mám tolika věcí, pro co se i přes všechnu tu neutuchající bolest zvednout a pokračovat v tom, abych konečně zase žila naplno, bez něj. Ostatně byla jsem bez něj celou tu dobu předtím, tak co bych to sama nezvládla i teď. Navíc jsem sama, na to nesmím zapomínat! Mám plno lidí, kteří mě neopustí a vždy při mně stojí a z jedné strany bohužel či bohudíky mám také něco, co mi jej bude kromě nevymazatelných vzpomínek už navždy stejně nevymazatelně připomínat.
Podívala jsem se na zastrčenou krabici, ve které byly všechny ty předměty, co mi daroval. Všechny ty sentimentální cetky, které pro mě měly neskutečný význam, i když by jej už mít raději neměly. Proto jsem je nedokázala jen tak vyhodit, přestože jsem měla chuť, to co nejdříve udělat. Vždy mě zkrátka něco uvnitř mě samotné zastavilo a nabádalo, že vzpomínky na něj mě budou stejně už navždy provázet, tak proč bych se měla zbavovat toho, co mě s ním pojilo v dobu, kdy jsme byli opravdu šťastní.
Zřejmě jsem na to ještě nenabrala dost odvahy, ale pevně věřím v to, že možná se k tomu jednou dopracuji, ostatně nic není ze dne na den.
Tedy až na pár věcí, které ze dne na den přijít mohou.
Představte si, že mi volal David, ten svěže příjemný bratr mé bývalé sousedky, kvůli tomu, aby mě pozval ven. Jakoby snad vytušil, že už není nikdo, kdo by mi v tom mohl bránit a kvůli komu bych pozvání opět nepřijala. Avšak přestože bylo překvapivě osvěžující, si s ním po telefonu jen tak povídat, přeci jen mi v přijetí jeho pozvání cosi bránilo… Ale už při loučení jsem z jeho hlasu poznala, že není jedním z těch typů mužů, co by si nešli za svým, když o to opravdu usilují.

***

Celé dny po té vůbec první návštěvě Igora od té doby, co jsme se s Romanem rozešli, jsem byla zavřená mezi čtyřmi stěnami, naprosto zničená a ztrápená vývojem situace, dokud jsem nebyla donucená chodit alespoň na zkoušky, přičemž učení na ně bylo v téhle situaci to poslední, na co jsem měla náladu, takže to bylo doslova utrpení a obrovské přemáhání se.
Když jsem byla nucená opustit byt, bloumala jsem zasněženými ulicemi směrem k fakultě, kam docházím v téhle době prakticky jen z povinnosti, jenže i během těhle chvil jsem dokázala přemýšlet jen nad věcmi, co mi jej připomínaly, ačkoliv jsem se v některých chvílích rádoby uklidňovala, že mi jej už nic nikdy nepřipomene a už na to myslet nebudu.
Jenže nebude to tak lehké, jak jsem si plánovala.
V každé situaci mi vždy přišlo na mysl něco společného s ním. Jak jsme tudy šli do kina. Tamhle tudy jsme zase mířili do oblíbené restaurace, která byla opravdu vynikající, ale už tam zřejmě nikdy nevkročím, protože mi ho to připomíná, včetně Valentýnské večeře. Tady v parku jsme se zase naopak procházeli na prvního máje.. V téhle kavárně jsme také byli spolu, když jsme jen tak vyrazili ven.
Sakra!
Kéž bych ho pořád tak moc nemilovala, což by přeci nemělo být tak těžké potom, co mi udělal. Kéž bych na něj jednou pro vždy zapomněla a už se necítila tak bezmocně a ztrápeně.
Vždyť mě podváděl a lhal mi, ten sebestředný hajzl!
Všechny ty lži, co mi navykládal, přičemž největší z nich byla zřejmě ta, když tvrdil, jak moc mě miluje. Přitom zjevně ani zdaleka neví, co to znamená někoho milovat… Tvrdil mi, že jsem ho změnila. Že je díky mě šťastný a nedopustí, aby náš vztah někho ohrozil nepravdivými pomluvami, které však byly snad to jediné pravdivé. Podle jeho slov jsem byla to nejlepší, co ho potkalo, čemuž jsem pak také chtěla věřit. A obzvlášť jistá jsem si tím byla ve chvílích, kdy mě líbal. Nebo když mi věnoval ten jeho úžasný úsměv, kdy se mu kolem úst utvořily drobné vějířkovité rýhy a oči se mu spokojeně rozzářily.
Proboha, nemysli na něj! Někdo takový za to nestojí, copak to nevíš?!, nadávala jsem si v duchu, když jsem si uvědomila, že na něj zase myslím a dokonce ho vidím před očima, aniž bych o to však stála.
Proč to pořád tak moc bolí a nejde to jen tak hodit za hlavu? Tak moc mě to bolelo, jenže jsem se toho hrozného pocitu stále nějak nemohla zbavit.
Prosím, ať už na něj nemyslím a jednou provždy se s tím srovnám a zapomenu. Nechci se dál trápit a brečet každou noc do polštáře, přičemž pak usnout vysílením.
Kéž by tak šlo zapomenout, že vůbec někde existuje ten, kvůli kterému se tak moc trápím. Kéž by to bylo tak jednoduché…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina P. | 6. dubna 2015 v 19:16 | Reagovat

Opět vydařená část kapitoly-příjemně jsem si početla. Někdy ani zdánlivá stagnace děje není na škodu,člověk má alespoň prostor na utřídění vlastních názorů a myšlenek. Já jsem zde nejspíš "staré metla" a když píši,tak články odborné-ale budu sem chodit ráda i dál. Tak ať se daří a hlavně ať nedochází inspirace!!!  :-)  M.M.

2 Linka | Web | 6. dubna 2015 v 21:40 | Reagovat

No což o to...ne že bych Igorovi nefandila, tomu já fandím vždy a stále, nicméně.. si myslím, že by pro všechny zúčastněné bylo lepší, kdyby se vrátili s Romanem k sobě... Mně je jich obou líto :( Ale zase ten Igor... :D
Nicméně líbí se mi, jak jsme si tu roli podporovatelů prohodily, teď je ještě otázka, jak to s těmi našimi podporovateli dopadne ;)
Ale opravdu moc moc hezky napsané :)

3 Janelle | Web | 8. dubna 2015 v 0:06 | Reagovat

Igor je milý ... škoda, že s Majkou neostal spolu.
Po prečítaní predošlých častí definitívne Romana odsudzujem, prinajmenšom na gilotínu. Hajzel.

4 P. | Web | 9. dubna 2015 v 17:42 | Reagovat

Nebyla bych proti, kdyby nakonec zůstala s Igorem :D Spolu by byli skvělý pár, ale myslím, že by to Roman asi nepřekousl..

5 Ennie | Web | 9. dubna 2015 v 19:02 | Reagovat

Jako máš tam občas dost dobrý překlepy nebo jak to nazvat... :D "Navíc jsem sama, na to nesmím zapomínat! Mám plno lidí,..." Já chci Davida! :D Tedy né jako já osobně, ale více do povídky, takový milý chalan, ale Igor ach jo, ten je taky super :D. Roman je Roman... :P

6 bebika | 17. dubna 2015 v 13:31 | Reagovat

Nech sa dá dokopy s Igorom a nech príde bývať k nemu na Slovensko :-P

7 Emm | Web | 21. dubna 2015 v 14:36 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, taky doufám, že mě něco  zase brzy napadne. :) Jé, jsem opravdu strašně ráda za to, že se povídka líbí! A strašně ráda bych si přečetla nějaké odborné články z Vaší tvorby, takže pokud je možnost, určitě bych byla ráda za odkaz. ;)

[2]: No tak to se nedivím, že bys radši aby se vrátili k sobě, protože kdyby si Týna začala něco s Igorem, asi by jejich kapela i přátelství Igora a Romana utrpěly nějaké šrámy! :D :D I když to je teda pěkně legrační představa! :P
A děkuju, jsem moc moc ráda, že se Ti to líbí!! ;)

[3]: :D :D To je panečku řádné odsouzení! (y) :D

[4]: No to si piš, že by to nepřekousl! Ten by Igora pěkně prohnal a zmaloval mu fasádu! :D Ale je pravda, že Igor by ji určitě jen tak nezklamal podle toho, jak se nám za celou povídku jeví... :)

[5]: Jééj, tak teď nevím, jestli to dělá Word nebo jsem byla nepozorná, ale tak stane se a jsem ráda, že jste to nějak překously a rozluštily. :D :D A Davida bys ráda, jo? To já vím, ale to musíš domluvit Týně, ta si pořád nedá říct!! :D

[6]: :D :D Takže rozvrat kapely bys ráda, jo? :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama