Prosím, Vrať se [32.kapitola] - 1.část

22. dubna 2015 v 12:00 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak jsme se dostali až ke 32. kapitole, která je pro mě jakýmsi mezníkem v této povídce, jelikož přesně k této situaci jsem se chtěla dostat už od samotného počátku, kdy povídka, její děj a vlastně i povahy postav byly ještě v plenkách. :)) Doufám, že se Vám celkem náhlý postup a zvrat v ději bude líbit a napíšete do komentářů Vaši reakci na to, co se zde dozvídáme.. Také byste mě neskutečně potěšili, kdybyste přidali takový menší tip ohledně toho, jak to podle Vás bude pokračovat nebo jak vy byste chtěli, aby to pokračovalo a klidně můžete reagovat i na to, jak se podle Vás Roman zachová (či ohodnotit, jak se zatím zachoval) a v neposlední řadě menší ohlédnutí za tím, zda se podle Vás postavy nějak posouvají a vyvíjí a zda je takhle máte rádi, nebo byste chtěli něco jinak. :))

Jinak Vám chci říct, že si nesmírně moc vážím toho, že si PVS našlo své příznivce. Jste úžasnými čtenáři a díky Vám je PVS tam, kde je a má v plánu ještě nějakou chvíli pokračovat a zpříjemňovat Vám dny,což doufám dělá. :)


Děkuji a přeji co nejpříjemnější čtení,
Vaše Emm <3






Současnost
Temnota se stále rozšiřovala, až mě úplně pohltila, to jediné si matně vybavuji hned poté, co mě na přechodu pro chodce v náhle husté chumelenici oslepilo to bílé světlo reflektorů abnormálně rychle blížícího se auta, které se na ulici ve vteřině z ničeho nic objevilo jakoby odnikud.
Nevěděla jsem, co se se mnou děje, jen jsem někde v hloubi duše tušila, že přestávám vnímat vše kolem a nevěděla si rady, jak jen se osvobodit z té hrozné tmy, která mě obklopovala. Z posledních sil jsem se ještě potřebovala ujistit, že to bude v pořádku, že se nestalo nic, co by jej ohrozilo, ale upadla jsem do černočerné temnoty, která mi jakékoli projevy paniky a strachu znemožnila.
Nemám ani ponětí, na jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale zdálo se to jako věčnost, než jsem na nepatrný okamžik znovu proplula nepropustným závojem nevědomí a ze strašné dálky stěží uslyšela nepříjemné pípání a zmatené hlasy přesycené panikou.
"Ztrácíme ji!" křičel někdo zadýchaně, přičemž jsem si matně uvědomila, že cítím smrad nemocničního prostředí.
Vše kolem mě bylo nasyceno panikou a nemocničním pachem.
V duchu jsem nebyla schopna vnímat nic víc, než jen ten vtíravý pach dezinfekce a pak tu nesnesitelnou bolest, která mně po celém těle zužovala a jejíž spáry mi drásaly hrdlo. Bylo mi, jako by mě převálcoval buldozer a jako třešničku na dortu mě k tomu všemu ještě vší silou nakopl rozzuřený býk a rozsápal mé vnitřnosti z útrob mého těla.
Byla to příšerná bolest, která mě sama o sobě nutila a vtahávala zpět do té naprosté temnoty, jejíž ruce se po mně nezastavitelně a neúnavně sápaly.
Další hlas na sebe nenechával dlouho čekat. Tentokrát to však bylo zřejmě mnohem závažnější, soudě podle naléhavého podtónu jakési sestřičky.
"Honem zavolejte doktora na operační sál! Doktora na operační sál!" zopakoval ženský hlas s jistou naléhavostí.
To bylo to jediné, co jsem ještě s vypětí všech sil velice zastřeně zaslechla, než mě temnota znovu stáhla svými spáry k sobě a zcela pohltila.
Přestala jsem vnímat. A ačkoliv se to zdá být šílené, možná jsem za to byla v tuhle chvíli i ráda, protože se mi po dlouhé době paradoxně ulevilo, když jsem nemohla přemýšlet, ačkoliv můj stav dokazoval něco zcela jiného.
***
**
Sedel som na posteli vo svojej izbe, z ktoré som sťažka vychádzal na jedlo, na ktoré som v poslednej dobe nemal ani pomyslenie, a brnkal si na gitaru. Bez toho aby som si určil akordy nejaké konkrétne pesničky, úplne samy mi prichádzali na myseľ a utvárali melódiu, ktorá presne vyjadrovala moju pochmúrnu náladu.
Celý mesiac a pol od tej doby, čo som všetko pokazil a Kristýnka ma opustila, sa zožieram pocitom viny a naprostej hlúposti.
Chlapci z kapely za mnou chodia a snažia sa ma vytiahnuť niekam von, ale zatiaľ viacmenej bezúspešne. Od tej doby, čo som prišiel o Kristínku, skrátka nemám náladu na nič, takže nebolo divu, že keď sme odohrali zatiaľ vďakabohu jediný koncert, vyparil som sa hneď po show do zákulisia, schmatol bundu a šiel sa bezcieľne prechádzať po nočnom meste, vo ktorom sme hrali. Nemal som chuť byť v obklopení fanúšikov, pretože som nedokázal nasadiť bezstarostný úsmev, ktorý sa od člena kapely a úplného pohodára čaká. Blúdil som stále ešte zasneženými ulicami, ruky vo vreckách a premýšľal. Vyčítal som si to každý deň.
Najhoršie na tom všetkom je ten pocit bezmocnosti, ktorý prišiel s každou premárnenou snahou o odpustenie. Keby som sa vtedy nenechal tak ľahko opiť, mohol som teraz byť úplne niekde inde a rozhodne netrčal doma s gitarou, ktorá mi zvyčajne vždy zvýšila náladu.
Tentoraz však nepomohlo nič.
Keby som len nebol taký hlupák a vážil si toho, čo som mal... Mohol som byť teraz s ňou. Mohol som ju bozkávať, dotýkať sa jej hebkej pokožky a užívať si jej blízkosti a krásneho úsmevu, ktorý mi vždy venovala.
Sklamal som ju.
Stratil som jej dôveru, hoci vo mne tak verila, bezstarostne mi odpúšťala a verila v to, že som taký, akého si zaslúžila. Lenže ja som nebol dostatočne silný a párkrát zapochyboval o všetkom, čo bolo tak zrejmé. Nechal som sa ovplyvňovať a takmer dvakrát, ak nie trikrát ju podviedol.
"Som úplný idiot! Veď ja si ju ani nezaslúžil." Udrel som nahnevane do nočného stolíka hneď čo som odhodil gitaru vedľa seba na posteľ.
Keby som to tak mohol všetko napraviť. Keby si tak nechala vysvetliť, že som bol úplný hlupák a tak veľmi ma to všetko mrzí a ľutujem to, že som sa viac nestrážil.
Už by som to nikdy neurobil. Ani keby som bol akokoľvek opitý, som si istý, že by som už nepodľahol ničomu z toho, čo som si rád užíval keď som bol ešte ješitný idiot sústredený len na seba, ktorým som bol predtým čo som spoznal Týnu a zjavne vo mne ešte nejaké zvyšky ostali do toho dňa pred Silvestrom, kedy sa to stalo.
Ale teraz je to všetko iné a ja už to viem.
Až teraz, potom čo som o ňu prišiel, si som úplne istý tým, že som sa zmenil.
Myslím tým naozaj zmenil.
Až teraz si totiž verím natoľko, že si som istý tým, že by som už nikdy nič také neurobil a ani z tej najmenšej a najvzdialenejšej časti môjho starého ja, by ma to ani nenapadlo a nelákalo, nech už by som bol akokoľvek opitý.
Keby mi tak dala možnosť a vypočula ma… Nenechal by som ju odísť, kým by som jej nepovedal, ako veľmi ju milujem a že prosím, dokonca priamo škemrám o ďalšiu šancu a aj naďalej budem.
Náhle sa dvere od mojej izby bez zaklopania rozleteli a vyrušili ma tak z letargického myslenia, obviňovanie sa a ľutovanie seba samého.
"Roman!" pribehla sestra v záchvate plača s mobilom v ruke.
Rýchlo som odstrčil gitaru, vstal a objal ju. "Čo sa stalo, Majinka? Prečo plačeš?" pýtal som sa vydesene.
"Romi!" Oprela si čelo o moje rameno a neutíšiteľne plakala ďalej, až sa jej telo otriasalo vzlyky.
Bol som zmätený a zároveň vydesený z toho, čo sa mohlo stať. Ak jej niekto niečo urobil, ztluču ho na nepoznanie. S mojou malou sestričkou si nebude žiadny hajzel pohrávať.
Ošil som sa. "Čo sa stalo?" zopakoval som netrpezlivo.
O krok cúvla a s rozmazanú riasenkou, stekajúce v prúžkoch sĺz po tvári, sa snažila niečo zo seba vysúkať. "Nehoda… Teraz je v nemocnici... V kritickom stave, v kóme… Ešte sa stále neprebrala po operácii... Och, bože!" Plakala pritom neutíšiteľne ďalej, takže som miesto súvislé vety rozpoznal len pár nič nehovoriacich útržkov.
Bolo mi však jasné, že sa stalo niečo hrozné.
Niekto bol podľa všetkého v nemocnici po nejakej nehode a zrejme to nevyzeralo nijako dobre.
Začínal som prepadať panike, ale nemohol som to na sebe nechať poznať, pretože by to Maju len viac rozrušilo a ja by som z nej nič kloudného nedostal. Prvnotní teraz bolo, aby som vôbec zistil, čo Maju tak rozrušilo.
"No tak, Majka, to bude dobré. Čo sa stalo? Kto je v nemocnici?" Snažil som sa ju všemožne upokojiť natoľko, aby bola schopná dostať zo seba aspoň kratučkú vetu, ktorá by dávala zmysel.
Po chvíľke ďalšieho prívalu sĺz sa nadýchla a skúsila to znova.
"Roman, ide o Týnu!"
Zbledol som a zrazu pocítil hrozný strach na hrudi.
Nie, to nemôže byť pravda! Týna je predsa doma a uľavilo sa jej, že sa zbavila niekoho, ako som ja.
"To nie je možne, veď ta je predsa doma, v poriadku." Snažil som sa upokojiť sám seba, nehľadiac na svoj ​​rozklepaný hlas.
Pri pohľade do sestrinej uslezené tváre som sa bezmocne a úplne zničene zosunul na posteľ a dal si hlavu do dlaní.
Popotáhla, chvíľu si dýchala do dlane, aby zahnala vzlyky a pokračovala: "Iveta mi volala, že je v nemocnici po nejakej nehode. Zrazilo ju auto, alebo čo, ja presne neviem, ale bola v bezvedomí a museli ju operovať a stále sa neprebudila. Nemala som Ti to hadam hovoriť, pretože Týniny rodičia zrejme nechceli riskovať, že by si tam prišiel."
"Nie. Nie. Nie, to.. To nie. Treba ste si zle rozumeli. Veď by mi určite dali jej rodičia vedieť, keby sa niečo stalo." Presviedčal som sa, ale niekde v hĺbke duše som cítil, že je to pravda.
Bolesť, ktorú som cítil celú tú dobu od rozchodu, sa ani náhodou nedala porovnávať s tým, čo som cítil teraz. Ako by sa vo mne niečo zlomilo a tisíce čepeľou sa mi zapíchávalo do hrude.
"Myslíš, že by dali vedieť niekomu, kto ich dcére ublížil? Mysli, ty tupec! Nechcú ťa tam, pretože keby sa prebrala, ťažko by chcela pripomínať to, čo si urobil," fňukala smutne.
Chvíľu som len zničene sedel na posteli a v duchu si trýznivý prehrával Kristínčin úsmev a všetky tie šťastné chvíľky, kedy som bol naozaj šťastný.
Nemôže to skončiť. Sakra, nemôže sa jej nič stať!
"Ďakujem, že si mi to povedala, Maja." Zdvihol som sa, bezmyšlienkovite schmatol cestovnú tašku a začal som do nej hádzať veci zo skrine.
Mal som šialený strach a bál som sa o ňu. Po celú tú kratičkú dobu som sa sice upokojoval tým, že bude zase v poriadku, ale nemohol som tu len tak sedieť a čakať. Musel som ju vidieť a aj keby ma ona už nikdy v živote vidieť nechcela, musel som jej ešte raz povedať, ako strašne veľa ju milujem. Nikdy by som si totiž neodpustil, keby som ju v takéto chvíli nemohol byť oporou, držať ju za ruku a hladkať po vlasoch. Čo by som robil, keby ma nejakým zázrakom tentoraz nechala a nevyhodila ma rovnako, ako tomu bolo pred mesiacom a pol…
Nezabudnem na ten smutný a sklamaný pohľad, v ktorom som videl, ako veľmi som jej ublížil. A to mi trhalo srdce, pretože som to nikdy nemal v pláne.
Miloval som ju a milujem ju stále, lenže si ju nezaslúžim, takže sa vlastne ani nemôžem čudovať, že so mnou nechce už nikdy nič mať a o ďalšiu šancu si môžem len tak nechať snívať.
Kiež by sa snažila zabudnúť na to, čo som urobil, vypočula ma, skúsila mi odpustiť a snažila sa vidieť to pekné, čo sme spolu zažili. To, ako moc toho ľutujem a že som sa teraz už naozaj polepšil.
"Čo to robíš?" spýtala sa zmätene sestra a pozorovala ma cez uslzený pohľad.
"Je mi jedno, či ma tam nechcú, jednoducho tam musím. Ja musím Kristínku vidieť. Potrebujem ju vidieť a vedieť, že bude v poriadku. Pochop to, prosím, ale nemôžem to takto nechať."
"Ja viem, preto som Ti to musela povedať," prisvedčila chápavo Maja, pričom sa zničene posadila na posteľ. Po chvíľke zdvihla uslzený pohľad, v ktorom som zbadal strach a neistotu. "Čo keď sa nepreberie?"
"To nesmieš hovoriť, pretože sa to nestane. Preberie sa. Musí sa prebrať," uisťoval som ju aj seba zároveň. "Milujem ju a ani som to poriadne nestihol dokázať. Veď ja sa správal ako by to bolo presne naopak," povzdychol som si, keď som do tašky hádzal poslednej nevyhnutnosti na pár dní. Kdyžtak mám všetky veci stále v našom byte, pretože som ho nechcel predávať. "Kristínka je silná a viem, že to zvládne, ale napriek tomu tam musím."

**

2. část kapitoly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Linka | Web | 23. dubna 2015 v 0:57 | Reagovat

No tak ti řeknu... Od včerejška si říkám, že ten díl, na který se tak dlouho těším, si přečtu až napíšu tu seminárku. Opravdu až potom... Před chvílí jsem dopsala (funguješ jako dobrá motivace ;)), vrhla se na tento dílek... a takového smutku :(
Já vím, já vím, já si ten prolog pamatuji, dalo se to čekat, ale toto :'-( Bude se mi smutně usínat.
Co se týká děje... Otáčím a je mi jasné - musí se dát zpátky dohromady! To by už jinak nešlo :) Tak co nejméně dalšího smutku prosím :) Mooooc se těším dál, tak nás dlouho nenapínej :)

2 bebika | 24. dubna 2015 v 18:18 | Reagovat

Veru tak, nech sa dajú dohromady, nech sa Týnka preberie keď bude pri nej Roman :-)

3 Ennie | Web | 24. dubna 2015 v 20:14 | Reagovat

Přeposílám komentář, co jsem chtěla poslat odpoledne, ale bohužel jsem to nějak nestihla...

Tahle část snad byla nejlépe napsaná ;). Začátek úžasný. Zbytek moc smutný :/. Jen škoda, že není už i druhá část. Sedím v buse a niečo se stalo (nějaká nehoda). Každopádně Tě obdivuji, že ses rozhodla psát dvojjazyčnú povídku. Sakra, ta slovenština i mě dost chytá ;).

4 Emm | Web | 27. dubna 2015 v 17:51 | Reagovat

[1]: Jé, tak to jsem ráda, že funguju jako super motivace a máš to už za sebou, k čemuž gratuluju, protože někdy to nemá konce, viď!! :))
Hehe, tak to jsem fakt hrozně zvědavá, co povíš na pokračování. :P A nebooj, nevydržím Vás dlouho napínat tentokrát, protože jsem sama moc zvědavá na Vaše reakce. :)) :D

[2]: Takže Roman si koukám získal podporu zpátky, co, ten to teda umí.. :D  Noo uvidíme, kdy se probere a kdo u ní bude, už nebudu dlouho napínat ;)

[3]: Děkuju moc! :) Jsem šíleně ráda, že si to myslíš a snad se těšíš na další část. Bude to doufám zajímavý. :P ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama