Prosím, Vrať se [33.kapitola] - 1.část

26. května 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak dneska pro Vás mám první část zbrusu nové kapitoly. Doufám, že se Vám líbí, jakým směrem se to ubírá, protože už to zkrátka nějaký zvrat chtělo, takže doufám, že se Vám minulé části líbily a budete se těšit na porkačování, protože se nebojte a bude to ještě zajímavé... Slibuji! :D ;)
Samozřejmě budu ráda za jakoukoliv odezvu a Vaše vlastní nápady na to, jak by to asi tak dál podle Vás mohlo pokračovat a co se asi tak stane.. :))

Příjemné čtení,
Vaše Emm






**
Dni ubiehali a miešali sa v týždne. V týždne úplnej neistoty a beznádeje. Výčitiek a bolesti. V týždne, počas ktorých som sa zrazu cítil ako to najodpornejšie stvorenie, čo toto všetko spôsobilo. Ale predsa len sa na mne aspoň niečo zmenilo k lepšiemu, pretože som mal pocit, akoby som zrazu dospel.
Dospel som v muža, ktorý deň čo deň, noc čo noc vysedával u nemocničného lôžka dievčaťa, ktoré miloval, ale uvedomil si to až príliš neskoro… Sestričky, ktoré ma tu už pravidelne vídali, si mysleli, ako strašne úžasný priateľ, snúbenec , či dokonca manžel som, lenže ja zlyhal a nebol som ani z polovice tak dobrým priateľom, ako som teraz zrejme vyzeral v ich súcitných očiach.
Sedával som tu ako najdlhšie to len išlo a snažil som sa tu byť nepretržite, bez toho aby som si všímal svojho hrozného zjavu z vyčerpania, ale predsa len ma už párkrát pani Janotová nemohla takto ďalej vidieť a vyhnala ma do hotela, aby som sa trochu prespal, tak sme sa vystriedali a ja po pár hodinách rovnako zase hneď bežal do nemocnice za Kristínkou.
Chodili za ňou aj priatelia, medzi ktorými samozrejme nechýbali ani tí, ktorých som poznal aj ja. Iveta s Jakubom neboli nadšení z toho, že ma tu vidí a neodpustili si pár nepekných poznámok, keď sme osameli na chodbe, nehovoriac o súdiacich pohľadoch plných opovrhovanie, keďže očividne ako jediní všetko moc dobre vedeli. Chápal som to. Úplne som chápal, že ma od tej chvíle nemali radi a opovrhovali mnou, nemal som im to za zlé. Ďalší z mnohých návštev, ktoré som mnohokrát nespoznával, bol Dan so Zuzanou, ktorí ma zase šialene ľutovali a súcitne podporovali, čo bolo na jednu stranu milé, ale na tú druhú som sa cítil ešte viac ako podlý podrazák, klamár a vyvrheľ, čo si to nezaslúžil ani od nich, ani od Kristínčiných rodičov.
Najradšej som mal chvíle, kedy som sedával pri jej posteli, držal jej nehybnú ruku vo svojich a dúfal, že sa teraz - pri mne -, prebudí. Modlil som sa, aby sa prebudila, opäť otvorila tá krásne modrá kukadla a uprela svoj nezábudkové pohľad na mňa. Aby sa prebrala z bezvedomia, aby bola v poriadku a zvládla mi raz do budúcnosti odpustiť za to, čo som urobil, za to, že sme stratili naše jediné dieta… Za to všetko, čo som tým svojim hlúpo neuváženým správaním spôsobil.
"Kristínka, počuješ ma?" skúšal som už minimálne po milióntej, držiaci jej dlaň vo svojich. "Lásko, prebuď sa, prosím. Tak veľmi mi chýbaš a aj všetkým okolo schádzaš. Miláčik môj, tvoji rodičia i kamaráti ťa potrebujú… Ja ťa potrebujem…" vylieval som si srdce ako nejaká baba z telenovely, ale v túto hroznú dobu som to potreboval.
Potreboval som mať nádej, že sa Kristýnka čo nevidieť prebudí a všetko bude ako pri starom, teda nie uplně pri starom, len s tým rozdielom, že mi odpustí. A v tom mi pomáhala práve skutočnosť, že s ňou môžem hovoriť aspoň takto, aj keď sa odpovede nedočkám. Dúfal som, že ma počuje, hoci to zrejme bolo len moje nesplniteľné želanie.
"Kristínka, prosím," šepkal som zdrvene, pozorujúc jej nehybnú tvár. "Prebuď sa, láska moja, a ja ti to všetko vysvetlím a až do smrti sa už budem snažiť ťa nesklamať. Čo snažiť, ja už nikdy neurobím nič, čím by som ťa sklamal, to ti prisahám!" Pritisol som svoje pery na jemnú kožu chrbta jej dlane, ktorú som stále starala vo svojej, prsty prepletené s tými jejmi.
"Milujem ťa, láska moja." Zašepkal som. "A ľutujem každej sekundy, kedy som robil niečo, čo ťa zraňovalo. Ľutujem, že som ťa svojou hlúposťou vôbec niekedy donútil odísť. Toho, že som ťa sklamal tým najhorším spôsobom, akým som len sklamať mohol. Nikdy si to neprestanem vyčítať, ale dúfam, že ty sa pokúsiš mi odpustiť. Len sa, prosím, prebuď."
**
***
Neměla jsem ani tušení, jak dlouhá doba uběhla od doby, co jsem upadla do té hrozné tmy a šílených bolestí, ale byla jsem si jistá, že to pár dní - možná dokonce týdnů - bylo.
Celou tu dobu jsem byla ponořená v temnotě, která mě nechtěla ze svých spárů pustit a ač jsem se sebevíc snažila, nebylo z ní úniku, ale tentokrát to bylo poprvé trochu jiné a já cítila, že se odtud musím dostat. Měla jsem pocit, jako kdybych měla jedinou šanci na to, abych uviděla světlo, za kterým jít a které mě odtud dostane, pokud nasbírám dostatek sil a budu jej schopna následovat. A pokud toho teď schopna nebudu, už žádná další šance nepřijde a já tu zůstanu uvězněná po nesmírně dlouhou dobu, kterou jsem se ani neopovažovala odhadovat. Ale jedno vím jistě, zabilo by mě to.
Nevím, kde se ve mně ta trocha síly vzala, ale takhle nahromaděná stačila na to, abych se odtud jednou provždy dostala. Věděla jsem to, protože jsem věřila. Věřila jsem v to, že není mým údělem zůstat v temnotě. Věřila jsem tak moc, že jsem to zvládla překonat, ačkoliv se po mně temnota, obklopujíc mě celou tu dobu, sápala a nechtěla mě ze svých spárů pustit ani tentokrát.
Probouzela jsem se s příšernou bolestí hlavy, která mi tepala ve spáncích jako tisíce kladiv. Nevím, po jak dlouhé době jsem přicházela k sobě, ale nejprve jsem cítila, jak šíleně mě bolí celé tělo, jako bych snad byla zmlácená. V ústech jsem měla sucho a stěží jsem těžce dýchala, jako kdybych se předtím nemohla dlouho nedechnout a teď mi v tom stále něco bránilo.
S obtížemi jsem nepatrně pootevřela ztěžklá víčka a viděla jsem nejprve všechny ty hadičky, které jsem v sobě měla zapíchané, což svědčilo o tom, že rozhodně nejsem doma ve svém pokoji. Poté následovalo zaregistrování bíle vymalované místnosti a nemocničního smradu, ze kterého se mi teď dělalo špatně od žaludku, což mě vlastně přivedlo na to, že mě šíleně bolelo kromě jiných částí mého pomláceného těla také břicho, jako by mě snad svou šílenou vahou kopl kůň. Také sádry na mé levé noze jsem si nemohla nevšimnout, protože zavázela a doslova svítila různě dlouhými vzkazy všemožnýh barev. Páni, to se na mně očividně spousta lidí vyřádilo!
Až po tomhle všem jsem začala vnímat také zkroušeně sedící postavy na židlích rozestavěných kolem mé postele.
"Pootevřela oči, probouzí se!" Jako první si toho, že jsem konečně nepatrně a s obtížemi otevřela oči, všimla mamka, která se slzami úlevy v očích a šťastným úsměvem vstala a přešla ke mně.
Vzala mě za ruku, kterou jsem měla nataženou na posteli podél svého dosud nehybného těla. "Kristýnko, jsme tak rádi, že už jsi vzhůru!"
"C-co…" začala jsem, ale byla jsem moc vysílená na to, abych po takové době hned napoprvé zvládla mluvit bez přestávek. "se s-stalo?"
Nechápala jsem, proč jsem vůbec tady, natož pak proč jsem očividně v tak žalostném stavu, že musím být na přístrojích a dokonce mít hadičku na přívod kyslíku v nose. Bylo mi však jasné, že se nejspíš opravdu něco stalo. Možná jsem měla nehodu? Snad jsem ji nezavinila já!, napadlo mě, přestože si za volantem vedu docela obstojně.
"Nějaký bezohledný řidič tě srazil na přechodě. Před měsícem jsi prodělala operaci kvůli vnitřnímu krvácení a silný otřes mozku. Každý den jsme u tebe, ale byla jsi v kómatu, drahoušku," vysvětlila mamka, která tu byla společně s taťkou, kterému se podle specifického výrazu také velmi ulevilo. Oba potlačovali slzy, což se jim moc dobře nevedlo, ale jelikož mě nechtěli rozrušovat, dělala jsem jakoby nic.
Mezitím mě sestřička zbavovala hadičky, která za mně doposud v posledních pár týdnech dýchala a odpojovala mě od všelijakých přístrojů a přislíbila, že přijde ošetřující lékař.
"Ani nevíš, jak jsme šťastní, že ses probrala, zlatíčko," pohladil mě po hřbetu dlaně taťka, který seděl na vedlejší židli.
Věnovala jsem jim nepatrný úsměv, který však běžný úsměv jen vzdáleně připomínal. Musela jsem se chvilku vypořádávat s vědomím, že jsem prožila nehodu, jenž mě sem v takovém vážném stavu, kvůli kterému jsem byla dlouhý měsíc v kómatu, dostala a kterou si nepamatuji, což zjevně není tak úplně normální.
Měla bych si přeci pamatovat, co se stalo. Měla bych vědět, kdy a kde se to stalo a hlavně co mě to sem vůbec přivedlo, jenže jsem měla v hlavě naprosté prázdno. Netušila jsem ani v nejmenším, co se mi stalo, že jsem skončila v nemocnici. Neměla jsem žádné vzpomínky na tu noc, den, ráno, odpoledne nebo co za denní dobu to bylo…
Chtěla jsem se o tuhle - podle mě - docela důležitou informaci podělit, ale když se však zcela náhle otevřely dveře a v nich stál přitažlivý a opravdu hodně vysoký, černovlasý kluk v bílých teniskách, černých džínách a bílém tričku s burgundy mikinou, který přinášel kelímky z automatu na teplé nápoje, kterých je v nemocnici vždy na každém patře požehnaně, zbystřila jsem a na nějaké mluvení zapomněla.
Na jeho tváři byla znát kromě naprostého vyčerpání, které bylo známkou toho, že toho v posledních dnech moc nenaspal a většinu nocí probděl, značná úleva a šťastný úsměv. Onu obrovskou úlevu, kterou jsem v jeho krásně modrých, avšak vyčerpáním trochu zšedlých očích četla, co nevidět vystřídal záblesk strachu a vteřinový náznak zoufalství, jenž však opět splynul v tu počáteční úlevu.
Rychle položil kelímky nedbale na stolek u dveří a s nejistým úsměvem opatrně pomalým tempem přišel ke mně, zjevně aby mě hned nevylekal.
"Kristínka! Tak si sa už konečne zobudila, láska moja," vydechl s úlevou a bezelstně modrýma, lesknoucíma se očima a jelikož mu rodiče stále trochu roztřeseně, avšak ochotně uvolnili místo, sehnul se vedle mě, vzal mou dlaň do té své a s obrovskou úlevou sametovými rty políbil hřbet mé ruky.
Co to sakra…?, vyskočilo mi v mysli. Náhle jsem však cítila dlaní prostupující příjemné teplo, které mi bylo známé a tolik toho připomínalo, ačkoliv jsem si momentálně víc přesně vybavit nedokázala.
"Tak strašne moc sa za všetko ospravedlňujem, prosím odpusť mi to a spoločne to všetko prekonáme. Sľubujem, Týnka moja!" hovořil zoufale s trochou obav, ale velice vemlouvavě.
Všimla jsem si, že rodiče si vyměnili vědoucí úsměv a nenápadě se vydali spokojeně ven z pokoje, avšak zastavila jsem je svou otázkou, která působila jako blesk z čistého nebe a vytvořila atmosféru tak dusnou, že by se dala krájet.
"Kdo prosímtě jsi? A proč se mi proboha omlouváš a říkáš mi lásko??" zeptala jsem se toho mladíka zmateně s poněkud vytřeštěnýma očima.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 P. | Web | 26. května 2015 v 11:49 | Reagovat

Musí si vzpomenout! :D Tato část byla naprosto skvělá.. dokonale jsi popsala pocity, které právě Týnka prožívala.. :)

2 Emm | 26. května 2015 v 11:58 | Reagovat

[1]: Jéé, tak to mě moc těší a jsem strašně ráda, že se Ti to líbí! :)))

3 Linka | 26. května 2015 v 13:41 | Reagovat

Nenene, vzpomene si, musí!! A ten to pak schytá, ale musí si vzpomenout! :(
Jinak jsem samozřejmě ráda, že se probrala :) A budu trpělivě, ale napnutě čekat na pokračování :)

4 Emm | 26. května 2015 v 14:07 | Reagovat

[3]: :D :D No to máš tedy pravdu, že pokud si vzpomene, tak to teda Roman opravdu schytá!! :P To jsi vystihla perfektně! *thumbs up*
No a ani nevíš jak jsem ráda, že se Ti to stále líbí!! :))

5 bebika | 29. května 2015 v 12:50 | Reagovat

Nech si spomenie. A ostatných členov kapely si pamätá? Iba Romču nie? Ale aj keď si nespomína, myslím, že sa jej páči a že sa doňho zaľúbi znovu a potom si zrazu spomenie a odpustí mu :-P

6 Benjamin | Web | 7. června 2015 v 23:45 | Reagovat

Vždy když čtu povídky od lidí na internetu, mám chuť zase do toho jít, patřit do toho světa. Nápady by byly.
Ale poté si řeknu.. Nah.. to není můj svět, nechám ho nadanějším :3

Úžasná povídka O:)

7 Emm | Web | 8. června 2015 v 20:00 | Reagovat

[5]:  No to uvidíme, zda si pamatuje ostatní a jenom jenom vytěsnila z paměti. :D A to máš pravdu, asi určitě se jí zase líbí, před tím se obrnit nedokázala. :P

[6]: Prosímtě, určitě jsi nadaná až až, takže pokud tě to baví, tak směle do toho, protože to je to nejdůležitější! :))
A strašně moc děkuju, jsem neskutečně ráda, že se líbí! :)) A doufám, že se bude líbit i nadále. ;)

8 Ennie | Web | 18. června 2015 v 12:01 | Reagovat

Vis, ze me napadlo, ze si ho nebude pamatovat? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama