Prosím, Vrať se [33.kapitola] - 2.část

9. června 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se







Rodiče se viditelně zarazili a vyměnili si zmatené pohledy plné nechápání a obav.
On se zděšeně ošil a zaraženě si mě prohlížel, stále třímajíc mou ruku v té své, teď však držíc mě o něco pevněji jakoby se bál, že mu zmizím, což se nestalo, dokud jsem ji z jeho lehkého sevření nevytáhla, což ho podle výrazu v jeho nádherných očích ranilo a šokovalo ještě o něco víc.
"Kristínka moja…. J-ja… ja som predsa…" vysoukával ze sebe obtížně s tichým, zdrceným hlasem, zjevně šokován mou reakcí.
Na pomoc mu přišla matka, která s obavami v hlase vysvětlila za něj to, co měl zřejmě na srdci, ale nedokázal to ze sebe vysoukat. "On je tvůj přítel, zlatíčko, copak si to nepamatuješ? Jistě jsi stále ještě v šoku, Kristýnko, všechno bude zase v pořádku, uvidíš."
"Přítel?" ptala jsem se se srdcem bijícím na poplach a zoufale zmateným pohledem hledala oporu u mamky, která se mě snažila i přes své vlastní obavy uklidnit. "Vždyť já ho vůbec neznám!" zavrtěla jsem zcela zmateně hlavou. Po nepatrné chvilce jsem však posbírala dostatek odvahy na to, abych stočila pohled k němu.
A nebudu lhát, že jsem také nebyla trochu zvědavá, jelikož se mi naskytla skvělá příležitost na to, abych si ho trochu pozorněji prohlédla.
Na první pohled bylo jasné, že je to jeden z těch šíleně sexy kluků, kteří přitahují holky jako magnet. Vzhledem připomínal nevázaného rockera, tipla bych, ale zasmušilý pohled tvrdil něco jiného… Zdá se mi, jako bych v jeho posmutnělých očích zahlédla zdrcení. Jakoby snad trpěl tím, že jej nepoznávám, přestože je celá tahle situace úplně absurdní a jsem si jistá, že kdyby tomu tak opravdu bylo a my spolu něco měli, rozhodně bych si ho pamatovala. Na něj by zapomenout nešlo, přiznala jsem si v duchu s nepatrným úsměvem a trochu se začervenala, jako by mě snad někdo mohl přistihnout a odhalit směr mých myšlenek.
Rodiče stáli vedle sebe jako přimražení a mamka se nezmohla na nic jiného, než otci silně stisknout paži a poslat ho naléhavým šeptem pro doktora, který i přes předešlé zavolání nepřicházel, protože mě podle všeho teď nechtěla nechávat s tím neznámým klukem o samotě, když pochopila, že by mi to bylo nepříjemné.
"Ty si ma nepamätáš? Sme spolu už dva roky a bývame spolu tu v Prahe," snažil se mi osvěžit paměť.
Mlčela jsem.
Potřebovala jsem chviličku na to, abych se alespoň trochu v rámci možností při téhle situaci vzpamatovala a všechno to vstřebala, protože jak se zdá, všechno je naprosto přetočené a nic není takové, jak si to pamatuji.
"Je mi líto, ale já tě opravdu neznám. Kdyby to tak bylo, přeci bych si to pamatovala," tvrdila jsem zarputile a přestože jsem byla na pochybách a v duchu se smiřovala s tím, že jsem nějak přišla o vzpomínky, snažila jsem se to namluvit i sama sobě. "Věděla bych, že jsi můj přítel. Věděla bych to." Tvrdila jsem rezolutně a opakovala to jako mantru, která by se stálým opakováním stala skutečností.
Do pokoje vrazil doktor, kterému byl v patách taťka, který se po něm už sám začal shánět na popud mamky.
"Slyšel jsem, že došlo k nějakým nesrovnalostem poté, co jste se konečně probrala, slečinko," přivítal mě vlídným úsměvem, poté se otočíc na ostatní. "Prosím, abyste nás s pacientkou nechali o samotě, než zjistím, co se děje. Poté Vás zavolám, pokud bude slečna chtít." Vyprovodil všechny, vytáhl veškeré záznamy a zběžně si je pročetl, aby si vše připomněl.
"Takže podle Vašeho otce, který pro mě přišel, prý nepoznáváte svého přítele, přestože je poznáváte. Vzpomínáte si, co se stalo a dostalo Vás sem?"
"Přesně tak, nepamatuji si ho. Nevzpomínám si ani na tu nehodu, nevzpomínám si na sebe v době před nehodou a už vůbec ne na to, co jsem vlastně dělala a jak jsem žila. Ani na dotyčného, který má být mým přítelem, si vůbec nevzpomínám. Ať přemýšlím, jak chci, nenacházím ani stopu po tom, že bych ho někdy viděla, a to spolu máme být dva roky," panikařila jsem, zatímco mě celé tělo bolelo. Měla jsem za to, že když se s tím svěřím někomu, kdo mi může pomoci, budu se cítit lépe, ale teď jsem se jen v duchu bála toho, co za verdikt uslyším.
Co když toho kluka opravdu znám, ale nemůžu si to vybavit? Co když je tohle vlastně jen nějaký zlý sen nebo špatný pokus o vtip, a já se teď probudím… Jistě by to byl jeden z těch lepších scénářů, jak nad tím tak uvažuji.
"Nebojte se, slečno, my na to přijdeme. Teď si s Vámi promluvím, zeptám se na pár otázek ohledně Vašeho života, řeknete mi své poslední vzpomínky, které si vybavujete, a následně uděláme pár potřebných testů, abychom odhalili, o co se jedná a jak Vám můžeme pomoci," nastínil s vlídným úsměvem, kterým mě postarší pán v bílém doktorském plášti uklidnil. "Jistě to společně nějak vyřešíme. Můžete být jen stále ještě v šoku, protože jste prodělala opravdu vážnou nehodu a taková reakce našeho těla je naprosto normální. Snažíme se podvědomě zapomenout na všechno zlé, náš mozek to vytěsní."
"Děkuji," vydechla jsem a pustila se do odpovídání položených otázek.
Začalo to tím, co si vybavuji jako poslední vzpomínku, takže jsem zapátrala v mysli a popravdě odpověděla, že si naposledy vybavuji nějaké odpoledne se svou nejlepší kamarádkou Ivetou, která mě vytáhla na oslavu osmnáctých narozenin. Chystaly jsme se tehdy na nějaký koncert, ale poté mám střih a jen černo. Samotnou oslavu už si nevybavuji, jen matně vidím rozmazaný obličej jakéhosi blonďatého kluka v mých letech a ještě rozmazanější tvář nějakého vysokého čahouna, což by vlastně klidně mohl být ten kluk z dneška, který má být mým přítelem…
Poté jsem po zvážení lékaře mohla být odpojená od všech zbylých přístrojů a za pomoci sestřičky, která šla ve chvílích, kdy jsem musela vstát z kolečkového křesla a jít po svých vedle mě, kdybych náhodou potřebovala podpírat, kdyby se mi zatočila hlava, jsem podstoupila nějaká vyšetření hlavy a magnetickou rezonanci mozku.
Poté jsem se s úlevou znovu vrátila na lůžko, jelikož jsem byla za tu chvilku již strašně unavená a vysílená, takže jsem musela nabrat zase trochu energie, pokud by po prostudování výsledků bylo potřeba jít na nějaké další vyšetření.
Mezitím jsem svolila, aby za mnou všichni přišli. Možná jsem si přitom zprvu hned neuvědomila, že společně s rodiči přijde i ten - pro mě v téhle chvíli bohužel - úplně neznámý kluk.
Bylo mi to trochu trapné a styděla jsem se sama za sebe, ačkoliv on se choval úžasně a v jedné chvíli, kdy jsem se mu zbrkle omlouvala, že ho nepoznávám, mě ujišťoval, že to je určitě zcela běžné po silném otřesu mozku a za nic z toho nemůžu a že to spolu nějak zvládneme.
Choval se opravdu úžasně, což mi jestě stěžovalo tuhle absurdní situaci a skutečnost, že si ho ani za nic nemohu vybavit. A přitom bych si jistě tak ráda oživila pár událostí, které jsme spolu prožili, pokud tomu opravdu tak bylo, o čemž jsem už neměla pochyb, když to potvrdili i rodiče. Bez jejich přítomnosti a potvrzení bych jistě vyšilovala ještě teď a možnost, že je to opravdu můj přítel, vůbec nepřipouštěla, kdežto teď nad tímhle faktem vduchu uvažuji a sžívám se s tím.
Ostatně nic jiného mi ani nezbyde, jelikož nevypadá na to, že by se spokojil s tím, že si ho nevybavuji, přestal se snažit, zabalil to a odjel.
A já teď nevím, zda je to dobře nebo špatně, jelikož nevím vůbec nic, co by mi o něm, o nás dvou či vztahu mezi námi mohlo něco říci a napovědět mi tak, jaké to mezi námi dříve bylo.

***

Po dalších dvou dnech, kdy jsem byla v nemocnici už vesměs jen na pozorování, jelikož mě nechtěli pustit domů, dokud nebudou mít výsledky a doktor Kelner si nebude jistý, že je vše v pořádku a já tím pádem můžu být v domácí rekonvalescenci, už jsem byla trochu v obraze.
Dokonce jsem se těch pár dní, co jsem ještě ležela v nemocnici, kde si mě nechávali na pozorování, snažila tápat ve vzpomínkách, zda nepřijdu na nějakou indicii, které bych se mohla držet a snažit se ji rozvinout se snahou si na vše vzpomenout.
Po celou tu dobu jsem tu vždy někoho měla, ať už se jednalo o návštěvu přátel, kteří o tom tušili, nebo u mě věčně vysedávali rodiče či ten neznámý kluk - Roman, jak jsem se dozvěděla, když jsem jednou rodiče poslala domů, aby se pořádně prospali a s Romanem jsme tím pádem úplně poprvé osaměli. Tedy pro mě to bylo zcela poprvé, kdežto pro něj to bylo poprvé pouze od té doby, co jsem připoutaná na nemocniční lůžko a sotva s ním promluvím, protože si na něj vůbec nepamatuji.
Celou tu dobu u mě poctivě seděl, podivně poskládaný na příliš malé židli pro jeho rozložitou a vysokou postavu, kterou si přisunul k mé posteli, aby mi byl na blízku, kdybych ho potřebovala.
Ze začátku jsme moc nemluvili, ale po chvíli mi to nedalo a tentokrát jsem to byla já, kdo se snažil navázat rozhovor, který by snad neměl ničemu ublížit - spíše naopak. Zajímala jsem se o jeho jméno, které mi bohužel nic neříkalo a nijak mi nepomohlo ve snaze vzpomenout si. Poté jsem se nedokázala nepozastavit nad tím, že je to Slovák a po chvilce jsem jej dokonce požádala, aby mi něco vyprávěl, což s trochu překvapeným úsměvem rád udělal.
Začal tím, co má rád, což vypovídalo o tom, že je chápavý a nechce na mě hned vyhrnout vše o tom, na co jsem zapomněla, což by mi vlastně mohl vyčítat, jelikož jsem náš vztah takhle zničila. A to mě začínalo mrzet, protože jsem nabyla dojmu, že je očivině moc milý.
Tak moc jsem se těšila domů, že jsem dokonce začínala mít i o něco lepší náladu. Jistě to také bude tím, že za mnou znovu přišla Iveta s Kubou, kteří podle všeho měli nějakou výměnu názorů s Romanem, ale nechtěla jsem to řešit, jelikož jsem vlastně ani nevěděla, jestli se můj přítel snáží s mými přáteli. A teď podle všeho nebyla vhodná doba na to, abych to zjišťovala, když jsem neměla ani tušení o tom, jestli se vůbec někdy předtím potkali.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linka | 9. června 2015 v 20:44 | Reagovat

Tak, ale teď je určitě vhodná doba abychom se my posunuly dál!! ;) Moje skromná hypotéza (nebo plán).. měla by si začít na něj pomalu vzpomínat a on by se měl ve vhodný okamžik přiznat, co všechno provedl...
Ale autorka je tu samozřejmě jen jedna ;)

2 Benjamin | Web | 11. června 2015 v 18:44 | Reagovat

Že by se ze mě po dlouhé době stal fanoušek nějaké blogové povídky? To sand né! A nebo jó!

Čte se to opravdu dobře :3

3 Ennie | Web | 18. června 2015 v 12:10 | Reagovat

Super cast :). Ampamatuje si trosku na blondacka ♡♥. :D

4 Janelle | Web | 19. června 2015 v 12:24 | Reagovat

Po dlhšom čase opäť dobieham, to, že Kika stratí pamäť som fakt nečakala ale je to skvelý zvrat :D Som zvedavá na to ako si začne spomínať :D

http://janeismystery.blogspot.sk

5 Emm | 20. června 2015 v 10:28 | Reagovat

[1]: No já bych řekla, že máš moc pěkný plán, kočko! ;) A autorka by bez Vašich hypotéz a domněnek nebyla schopná nic napsat, protože je to neskutečně povzbudivé, takže sem s těmi hypotézami! :D :))

[2]: Téda, tak to je pro mě pocta, že sis vybral zrovna tu mojí! :) A jsem moc ráda, že se Ti to dobře čte a doufám, že tomu tak bude i nadále. ;)

[3]: No to by Romča asi nejspokojenější nebyl, viď. :D :D

[4]: Jéé, tak to jsem moc ráda, že sis vzpomněla a zvrat se Ti líbí! :)) A doufám, že se Ti bude líbit, co pro Vás mám připravené dál. :P ;)

6 Alassëa | Web | 28. června 2015 v 12:05 | Reagovat

Náhodou jsem narazila na tvůj blog a ff jsem přečetla jedním dechem! Dlouho jsem nečetla něco tak dobrého :)

Bylo mi úplně líto, že potratila :/ Jsem zvědavá, jak to bude dál :)

7 P. | Web | 3. července 2015 v 9:41 | Reagovat

Už se moc těším na pokračování :D :D Doufám, že si na všechno vzpomene!

8 Emm | Web | 7. července 2015 v 9:02 | Reagovat

[6]: Jé, mockrát děkuju, neskutečně jsi mě potěšila a jsem moc ráda, že se Ti povídka líbí! ;))
No je pravda, že si Týnka prošla/projde peklem, ale určitě se ještě máš na co těšit. :)

[7]: Nó, to doufám taky! :D A jsem ráda, že se těšíš, protože za chvilku tu je! :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama