Prosím, Vrať se [33.kapitola] - 3.část

7. července 2015 v 9:05 | Emm |  » Prosím, Vrať se






Konečně po těch dlouhých dnech tady přišel den, kdy mi měl lékař oznámit svůj verdikt, jelikož již prozkoumal všechny výsledky těch několika vyšetření, kterými jsem si za tu dobu strávenou tady prošla.
Již půl hodiny před návštěvou doktora se do pokoje, ve kterém jsem byla sama, nahrnuli rodiče, kteří tu se mnou byli téměř každý den a Roman, který mi dělal společnost prý dokonce denně. Trochu jsem se cítila špatně vůči nim, protože vše ostatní odstavili na druhou kolej a mě upřednostňovali, ačkoliv jistě měli spousta jiné práce.
"Ahoj miláčku," přivítala mě mamka jako první. "Tak dneska už tě určitě pustí, cítím to v kostech!" zavtipkovala, protože už jsem to nejhorší měla podle všeho za sebou.
"Kéž by, už to tu nemůžu ani vidět." Přiznala jsem s povzdechem a věnovala všem třem nepatrný úsměv.
Mé tělo už se podle všeho zotavilo za dobu, co jsem byla v komatu, navíc jsem se po pár dnech po probuzení cítila naštěstí již mnohem lépe. Mohla jsem se už konečně normálněji hýbat a dokonce jsem se už sžila se sádrou na noze, kterou mi prý co nevidět sundají, protože šlo o lehkou zlomeninu. A také už jsem si zvykla na myšlenku, že jsem vlastně dva roky šťastně zadaná a spokojená ve vztahu, i když si to momentálně nevybavuji.
Všechno se mi zdálo mnohem lehčí, i když to byl zřejmě jen momentální nával optimismu, protože večer co večer přemýšlím nad tím, jaké to asi bylo, když jsem věděla, jestli a jak moc ho miluji… Přemýšlela jsem nad tím, jak se k němu mám chovat po tom všem, co jsem způsobila. Způsobila jsem mu tolik zbytečných starostí a bolesti, kterou jsem zahlédla v jeho očích, když jsem vyhrkla, že ho vůbec nepoznávám a nikdy jsem ho neviděla.
To si asi nepřestanu nikdy vyčítat. Zranila jsem člověka, kterého jsem podle všeho milovala a zároveň jsem zničila náš vztah. Zřejmě si ho vůbec nezasloužím, to mě napadá vždy, když vidím, jak moc se snaží být veselý a v pohodě, i když ho to zranilo. To kvůli mně jsme teď v takovéhle situaci.
Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání.
"Dobrý den," pozdravil nás pan doktor Kelner, který se za okamžik objevil ve dveřích místnosti i s několika papíry v ruce. "Tak podle všech vyštření, které jsem konzultoval s mnoha známými, jste po fyzické stránce naprosto zdravá a vše je v normálu. Za týden si přijdete a sundáme Vám sádru."
To bylo sice hezké, ale já tu celou tu dobu vyšiluji úplně z jiného důvodu, pomyslela jsem si, když konečně znovu promluvil.
"Teď ovšem k tomu, co Vás trápí… Vypadá to, že máte retrográdní, dost možná selektivní amnézii. Po prodělaném šoku z nehody je to celkem běžné. Váš mozek si zkrátka chce poradit po svém a zcela vytěsnil vzpomínky spojené s nehodou a spolu s tím i zhruba tak dva roky před ní, což je tedy pro nás z neznámého důvodu. Avšak podle mého Vás zřejmě během těch dvou let potkala také nějaká nepěkná událost, před kterou sama sebe chráníte a raději jste ji podvědomě vytesnila z mysli. S tím se pojí právě i to, že si vůbec nezpomínáte na Váš vztah s panem Bernašem, Váš běžný život, který jste vedla v tomto časovém úseku, ani co jste dělala během té doby."
Rodiče vypadali smutně a Roman nějak zděšeně, zřejmě nečekal, že se potvrdí ty nejhorší domněnky.
"Vzpomenu si někdy?" vyřkla jsem zdrceně otázku, která mezi námi tak nějak visela ve vzduchu, avšak nemohla jsem se na Romana ani podívat.
Způsobila jsem toho tolik… Odvrátila jsem pohled k mým spojeným dlaním a snažila se nerozplakat se nad myšlenkou, že tohle mě zřejmě bude užírat navěky, pokud se nestane zázrak a nevzpomenu si, čímž jediným bych ho asi mohla potěšit a to všechno zachránit.
"To je těžké takhle určit, ale je dost možné, že ano. Buď si za pár dní vzpomenete na všechno, nebo na nic, čehož se nelekejte. Paměť se vám totiž může vrátit postupně po menších útržcích, nebo za nějakou dobu nárazově a úplná. Vy jste mladá a máte při sobě mnoho lidí, kterým na Vás záleží a pomohou Vám, takže hlavně nezoufejte… Může to být běh na dlouhou trať, ale věřím, že vy to zvládnete a zotavíte se. Ať už to bude trvat jakkoliv dlouho."
"Můžeme něco udělat pro to, aby se jí paměť vrátila dříve?" zajímalo mamku ve chvíli, kdy já ztrácela veškerou naději, protože takovéhle nezaručitelné řečičky o zlepšení nejsou nic víc, než jen snůška milosrdných lží.
"Může se stát, že se Vám v nějakých chvílích určité střípky paměti vrátí z čista jasna jen proto, že Vám to evokuje něco, co jste již zažila, jen si to nepamtujete. Proto je nejdůležitější, abyste se vrátila do prostředí, ve kterém jste žila během té doby, kterou si nevybavujete. Dělala všechny běžné úkony, které jste vykonávala a zapojila se do každodenního života."
"Eh, pane doktore, takže to znamená, že si jí budeme moci odvést domů ještě dneska?" ptala se mamka.
"Takže môže ísť domov?" ozval se doposud zamlklý Roman.
Pan doktor Kelner se pobaveně pousmál. "Nevidím problém v tom, aby pacientka byla ještě dnes propuštěna poté, co jí předáme lékařskou zprávu," odpověděl těm dvěma, ale poté se opět věnoval mě. "Jen bych opravdu doporučil, abyste se vrátila na místo, kde jste žila a snažila se vést normální život jako předtím. Návrat k rodině se Vám možná zdá být v tuto chvíli lehčí, jenže v takovém případě by bylo možné, že byste si již nikdy nemusela vzpomenout na ony dva roky, což předpokládám, nechcete."
Nejistě jsem zvedla pohled a na okamžik pohlédla na Romana, který se tvářil stejně nejistě.
"Dobře, mockrát děkuji, pane doktore. Mohl byste prosím připravit tu zprávu, abych si ji mohla při odchodu vyzvednout?" požádala jsem ho.
"Zajisté. Zatím na shledanou."
"Nashledanou." Rozloučili jsme se všichni sborově, načež jsem rodiče požádala, zda by si zatím nemohli jít dát kávu na chodbu.
Věděla jsem, že si s Romanem potřebujeme promluvit, protože tohle nebylo jenom na mě, či na rozhodnutí lékaře. Týkalo se to nás obou a našich životů, které teď nepojilo prakticky nic. A v duchu jsem se při pohledu na něj bála, aby toho, že se mám vrátit do běžného života s ním, nezačínal litovat, když je pro mě teď pakticky cizí, což jsem nechtěla. Naprosto mi stačily mé obavy při pomyšlení na to, že bych měla žít pod jednou střechou s člověkem, kterého jsem prý milovala, ale teď si na něj nepamatuji.
Jakmile jsme osaměli, nejistě jsem začala. "J-já… Nevím, jestli bych se měla vracet." Přiznala jsem napjatě.
Povzdychl si a ve tváři se mu mihlo zklamání. "Chápem to. Nebudem ťa nútiť, aby si si vybrala život so mnou, keď ma vôbec nepoznáš, pred životom s rodičmi a tými, ktoré si pamätáš... Ale či sa bojíš, že by som na teba v niečom tlačil, Kristínka, tak nemáš prečo. Chcel by som len, aby si ma znovu spoznala. A je mi jedno, či to bude u nás doma, alebo ťa budem musieť znovu získavať len při občasných schôdzkach. Už raz sme si tým prešli, takže to pokojne urobím znova." Pozvedl koutek úst v nepatrný úsměv, který však nezakryl zklamání a bolest v jeho očích.
"Takhle jsem to nemyslela," přiznala jsem s rozpačitým úsměvem, jelikož mě potěšilo to, co řekl. "Nechtěla jsem tě do toho natlačit jen proto, že to doporučil doktor, pro případ, že by ti to nebylo příjemné a nechtěl bys tím procházet. Víš, nechci tě zraňovat tím, že nejsem tou, kterou znáš a máš rád, a která tě očividně měla taky moc ráda.. A pokud bys to se mnou chtěl vzdát a raději to ukončit, nebudu se zlobit. Jak bych taky mohla, když jsi tak úžasný a byl jsi tu celou tu dobu se mnou." Přiznala jsem s úsměvem a očima zalitýma slzami.
Přešel ke mně a opatrně se posadil na postel, kde jsem seděla. Vzal mě za ruku a já se někde v útrobách cítila podivně šťastná. A to přesně byl ten důvod, proč jsem si najednou byla jistá tím, že ho znám, vím, že někde v hloubi duše a té zpackané paměti ho stále miluji a že to všechno je pravda pravdoucí.
"Nebude to ľahké, žiť vedľa teba ako by sme sa len pred pár dňami poznali, ale urobím všetko preto, aby si sa cítila dobre. Akonáhle budeš môcť, pôjdeme sa prejsť Prahou, zájdeme do našej obľúbenej reštaurácie, poviem ti, kde sa čo stalo a ako si to pamätám ja, ak budeš chcieť.. Budem s tebou kedykoľvek budeš chcieť, ale dám ti aj dostatok času a priestoru, sľubujem. Až sa budeš cítiť, zoznámim ťa so sestrou, priateľmi a rodičmi, ktorí ťa priamo zbožňujú. Ale dlho predtým sa budeme spoznávať my, pretože chcem, aby si znova cítila to, čo si cítila. A ja viem, že si to tiež cítila, Týnka moja. Ja ťa totiž ľubim ešte oveľa viac potom, čo som si prešiel peklom bez teba."
Cítila jsem se zvláštně, ačkoliv mě to někde hluboko uvnitř těšilo. To zřejmě mé staré já se tetelilo radostí, jenže zároveň mé současné - a doufejme, že jen dočasné - já bylo zmatené a já si připadala jako rozpolcený blázen. Ráda bych totiž jeho krásná slova nějak odměnila a ocenila, ráda bych mu řekla, že to také tak cítím, protože jsem si již byla téměř jistá, že jsem to tak předtím opravdu cítila, jenže nemůžu… Protože teď je pro mě jen strašně milým, přtežlivým a div ne přímo úžasným neznámým. Jedním jsem si však byla naprosto jistá - chci ho poznat. A pokud to nevzdá a znovu mě přiměje jej milovat, pak tomu nechám volný průběh.
Rozpačitě jsem se usmála a zvedla pohled k němu. "Pak to tedy moc ráda zkusím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bebika | 7. července 2015 v 22:07 | Reagovat

Už som sa nevedela dočkať ďalšej časti :-) Je super, že bude zase s ním... a dúfam, že si čoskoro spomenie a odpustí mu. Prosím, daj čím skôr ďalšiu časť ;-)

2 Alassëa | Web | 11. července 2015 v 11:31 | Reagovat

Jsem zvědavá, jak chce Roman vyřešit ten problém s jejich rozchodem, kdyby si vzpomněla... super díl, už se těším na další :)

3 Emm | 11. července 2015 v 12:17 | Reagovat

[1]: No tak to jsem moc ráda, že ses těšila! :)) A tentokrát jsem se polepšila a už přednastavuji další části, abyste tu měli co číst. ;)

[2]: Tak to mě moc těší, že se těšíš! :)) A uvidíme, jak si s tím Roman poradí, protože by asi Týna nebyla ráda za to, že jí lže a využívá toho, že o ničem z toho, co udělal, neví. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama