Prosím, Vrať se [34.kapitola] - 1.část

16. července 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Tak na dnešek tu mám pro Vás připravenou další kapitolu, kterou se blížíme k tomu, abychom pochopili, jak se teď naši hrdinové cítí a uměli se vcítit do jejich cituace, které je nepředstavitelně těžká. Přeci jen se něco odehrává i v Romanově mysli, tudíž bychom měli zjistit, co, abychom pochopili..

Doufám, že se Vám bude tato část líbit a budete se těšit na další. ;) Pokud se Vám bude chtít podělit o Vaše dojmy či domněnky, jak to asi tak bude pokračovat, či jen zhodnotit situaci nebo napsat, co byste chtěli vy, budu moc a moc ráda! <3

Příjemné čtení,
Vaše Emm






Poté, co jsem se konečně převlékla do svých normálních šatů, rozloučila se s rodiči, kterým jsem oznámila, jak jsem se rozhodla a ujistila je, že pokud budu něco potřebovat, tak jim dám vědět, převzala si od pana doktora Kelnera doposud mnou nepřečtenou lékařskou zprávu a zabalila si posledních pár věcí, jež byly vyskládané na stolečku u postele, mohla jsem konečně po tolika týdnech opustit tenhle nemocniční pokoj.
"Pripravená, vrátiť sa so mnou k nám domov?" zeptal se s roztomile spokojeným úsměvem Roman, který se mi zdál od té doby, co jsem se rozhodla vrátit se do běžného života po jeho boku, přestože se toho bojím, mnohem veselejší.
"Připravená." Přikývla jsem odhodlaně, zavřela zip na tašce a naposledy se ujistila, že tu po mně nic nezůstalo.
"To som rád," přiznal s roztomile pozvednutými koutky a prsty si prohrábl poněkud nedbale rozcuchané vlasy, díky kterým vypadal rošťácky.
Roman mi s naprostou samozřejmostí vzal tašku s věcmi i kabelku s mobilním telefonem, jehož displej na rozdíl ode mě náraz nepřežil a utržil pěknou pavučinku z rozpraskaného skla po celém displeji, kterou mi lékaři podle všeho vrátili ještě, když jsem byla v komatu.
Byly to jediné věci, které mě bezprostředně pojily s onou nehodou, ale ani díky nim jsem si na nic nevzpomněla, když jsem si jedno odpoledne prohlížela její obsah, který nebyl zrovna moc zajímavý a čítal rozbitý telefon, balzám na rty, jehož obal byl rozpraskaný na maličké úlomky, podobně vypadající rtěnku a balíček papírových kapesníků, které jediné přežily vše prakticky bez sebemenší ujmy.
Mlčky jsme bok po boku vyšli až před nemocnici na parkoviště, kde bylo mezi ostatními zaparkované i Romanovo auto. Abych pravdu řekla, ani při pohledu na mně jistě dobře známý interiér auta, když jsem se posadila na místo spolujezdce, zatímco Roman dával mé věci do kufru, mi nenaskočila byť jen malinkatá vzpomínka.
Bylo to flustrující, stejně jako tíživé ticho, které mezi námi panovalo po celou dobu cesty, která trvala abnormálně dlouho, jelikož jsme co deset minut popojížděli pár metrů v zacpané koloně aut.
Sice mi bylo jasné, že takhle rozhodně naše obvyklá cesta dříve nevypadala, ale čím více jsme se blížili k našemu společnému bytu - a tím pádem k okamžiku, kdy se oba budeme muset vyrovnat s naprosto jiným životem, než na který jsme byli zvyklí -, tím více se mě zmocňovala panika.
Při pomyšlení na to, že jsem se dobrovolně rozhodla nastěhovat se k pro mě momentálně úplně cizímu klukovi jen kvůli tomu, abych zvýšila šanci na to, že si někdy vzpomenu na svůj předešlý život a vynahradila mu tak alespoň částečně to, jak jsem náš společný život svou amnézií zničila, mi na čele obrazně řečeno vyvstávaly krůpěje potu.
Ani jsem se neodvažovala myslet na to, jak asi bude naše tichá domácnost fungovat, když si nejsme schopni popovídat ani v autě, přestože v nemocnici už to v posledních dnech bylo o hodně lepší. Jenže v tuhle chvíli nám asi oběma došlo, že se blíží moment, který pro nás dva bude zřejmě dost podivný a uhozený. Vrátím se někam, kde jsme žili, radovali se a zjevně i milovali, jenže já si na to navzpomínám. Nevzpomínám si na něj, nevzpomínám si na sebe v tu dobu… Nevzpomínám si na nic.
Navíc jsem neměla ani tušení, jak mám začít hovor a o čem se s ním mám vůbec bavit, abych ho ještě víc nezraňovala svou nevědomostí.
Cítila jsem se hrozně ve všech směrech.
Cítila jsem se provinile kvůli tomu, do jaké situace jsem ho dostala, ale zároveň také hrozně špatně kvůli tomu, co si se mnou bude muset ještě vytrpět… Pokaždé, když se na mě teď podívá, když se se mnou dá do řeči a bude mi vyprávět něco z naší společné minulosti, pokaždé kdy by mě obvykle políbil nebo objal, čehož bych se teď spíše zalekla, zkrátka prakticky vždy a u všeho si vzpomene na to, že už to mezi námi není takové… že už já nejsem ta, ke které toho očividně tolik cítil. Pokaždé mu tím ublížím, což opravdu nechci, protože se zdá být ke mně tak milý, laskavý a úpřímný.
**
Počas posúvanie v zápche v centre Prahy som sa nezmohol ani na jediné slovo. Musel som myslieť na to, čo sa stalo a na to, že som toho sprosto využil len pre to, že mi to umožňuje získať druhú šancu na spoločnú budúcnosť s mojou Kristínkou.
Cítil som sa hrozne, že pred všetkými klamem a predstieram, že sme sa nikdy nerozišli, hlavne kvôli tomu, že klamem jej samotnej, ale niekde v hĺbke duše som sám seba ospravedlňoval tým, že to možno takto malo byť a osud nám dáva novú šancu po tom, čo všetko sa v posledných mesiacoch stalo.
Tak veľmi som s ňou chcel byť. Tak veľmi mi chýbala a ja sa snažil urobiť všetko pre to, aby mi dala ďalšiu šancu a pokúsila sa zabudnúť.. Lenže to som rozhodne nečakal, že tú šancu získam týmto spôsobom a tak ľahko a doslovne. Lenže copak to išlo vyklopiť jej všetko o rozchode, tehotenstve a potratu hneď potom, čo otvorila oči? Vari to išlo priznať sa, keď ma nepoznala, ale zároveň vďaka tomu úplne nezavrhla, pretože som bol v jej očiach jej milovaný dlhoročný priateľ, na ktorého nemala žiadne spomienky, ale možno v hĺbke duše stále niečo cítila, len bez toho odporu kvôli nevere?
Nemohol som si pomôcť a urobil som niečo, čo som asi nemal, ale nešlo to.. Nešlo to, opustiť ju potom, čo mi bola sama od seba s trochou sebazaprenia a obáv kvôli odcudzenia spojeným so stratou pamäti ochotná dať šancu to všetko napraviť a začať znovu.
Mohol som Kristínke ukázať, aký som teraz - ako som sa kvôli nej zmenil a dospel - bez toho, aby som musel bojovať s jej spomienkami na to, čo som vykonal. Bolo to síce z mojej strany sebecké, ale copak by som si sakra mohol nechať ujsť prakticky jedinú šancu, ako byť zase s ňou? Pretože nie som naivný, aby som si myslel, že by mi inak odpustila ...
Teraz budem tým najlepším priateľom na svete, len aby som jej naučil ma znova milovať! Musí ma začať mať zase rada, ako si začne spomínať sama, pretože inak by som ju stratil. A akonáhle sa mi toto podarí, čo sa mi dúfam podarí, pretože možno niekde v hĺbke duše ešte cíti nejakú maličkú iskierku spojenú so mnou, potom jej snáď nejako dokážem povedať, ako sa veci majú a ako sa hlavne mali v našej minulosti. Potom jej zvládnem povedať, že som bol úplný idiot, ktorý si nevážil toho, čo mal, že som sklamal, ale už to nikdy neurobím. Poviem jej, že v tej dobe, čo ma opustila, zistila o svojom tehotenstve. Poviem jej aj o tom, že sme prišli o bábätko... Prisahám, že jej to všetko poviem, ale to až potom, čo sa do mňa znova zamiluje a bude mi natoľko veriť a znova ma milovať tak silno, že so mnou zostane aj potom, čo jej to poviem. Teraz by som o ňu prišiel, čo nemôžem dopustiť, keď už viem, aký je život bez nej.
Tiež som si nahováral, že vlastne nerobím nič zlé a že by som rovnako mal byť po jej boku a byť jej oporou, pretože raz až si spomenie na to, čo som spôsobil a prišli sme o naše dieťa, určite by nechcela byť v tom čase s niekým iným. Či nie? Jasné, že áno, chlácholil som sám seba.

**

2. část kapitoly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alassëa | Web | 17. července 2015 v 10:12 | Reagovat

Pěkně popsané, těším se na další díl :)

2 Emm | Web | 22. července 2015 v 13:46 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama