Prosím, Vrať se [34.kapitola] - 3.část

22. srpna 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Zprvu se chci omluvit za tak dlouhou pauzu, která uběhla od poslední zveřejněné epizody, ale užívala jsem si prázdnin nejprve na festivalu na Slovensku (bude report, jenže teď se musím šrotit na maturu, takže prosím strpení), poté na chalupě a teď už se začínám intenzivně věnovat maturitním předmětům, takže mě ještě do polovinu září omluvte, ale pak bude vše mnohem lepší.. Pořádné vysvětlení viz v aktuálním zápisu do rubriky My diary. :)

Ještě jednou moc děkuju za případné komentáře, kterými mě moc potěšíte a doufám, že i tentokrát nezapomenete napsat, jak se Vám zatím vývoj líbí, co byste chtěli, aby se dělo a jaké situace si myslíte, že se mohou stát v tuhle chvíli, třeba i co očekáváte a tak různě. Protože právě Vašimi názory a teoriemi nad tím, co se stane, jsem pak vždycky nakopnutá k tomu, abych psala dál! :))

Příjemnou chvilku při čtení,
Vaše Emm





"Vitaj doma, Kristínka," zašeptal u mého ucha, když otevřel dveře do krásně a moderně zařízeného bytu přesně podle mých představ.
Když jsem vcházela do chodby, cítila jsem se tak nějak zvláštně, avšak zároveň jako bych byla doma. Možná jsem si to nalhávala, jelikož si zatím na nic z toho, co vidím, nevzpomínám, ale někde v hloubi duše jsem cítila, že takhle nějak by můj vysněný domov vypadal, kdybych si jej mohla zařizovat dle svého vkusu.
Poháněná zvědavostí jsem pokračovala dál a se zaujetím jsem zkoumala každou věc, zda náhodou právě pohled na onu maličkost mi nevrátí část mých ztracených vzpomínek. Po tom jsem toužila nejvíc, ačkoliv mi bylo jasné, že by byl zázrak, kdybych si vůbec někdy na vše vzpomněla, natož abych si začínala vzpomínat už po pár dnech.
"Toto všetko si zariaďovala ty. Teda vybavovali sme to samozrejme spolu, ale keďže mám rád tvoj vkus, prakticky si to tu celé navrhla sama. Len výber elektroniky som si vzal na svoje plecia." Říkal mi s úsměvem, zřejmě abych k našemu bytu pocítila sympatie, pokud bych si náhodou nevzpomínala na svůj vkus během těch dvou let.
Zkoumala jsem trochu místnost po místnosti, přičemž jsem samým zaujetím měla pootevřená ústa a dokonce jsem po pár věcech obdivně přejížděla konečky prstů, abych se ujistila, že je to opravdu všechno skutečné a já se stále nenacházela v nějaké noční můře o ztrátě paměti.
Bohužel to bylo až moc reálné.
Kromě možnosti dotyku jakéhokoliv předmětu, mi to dokazovala i Romanova přítomnost. Vnímala jsem intenzivně jeho příjemně citrusovou vůni, která se mi ihned vryla hluboko do paměti, jelikož mě následoval kamkoliv jsem se hnula a v zádech jsem cítila jeho pohled, přesycený nervozitou a očekáváním, zda-li si náhodou nevybavím něco ze svého předešlého života s ním v tomhle bytě.
Bohužel jsem jej musela zklamat, a jakmile jsem se na konci svého průzkumu ocitla v ložnici, kterou jsem zřejmě z většiny vybavovala také já, jsem se na něj rozpačitě otočila. "Je to tu nádherné, opravdu, jenže pořád nic. Promiň."
"Veď to nie je také rychlé, Kristínka, neospravedlňuj sa."
Roman se sklíčeně nadechl, avšak ve vteřině potlačil své zjitřené emoce a namísto toho se mu ve tváři objevil náznak povzbudivého úsměvu, který však minimálně v mých očích odhaloval mnohem víc onu bolest, kterou cítil a snažil se ji přede mnou všelijak skrývat.
Bolest, kterou jsem mu způsobila já, což nějakým způsobem prakticky ihned vždy zabolelo i mě, což možná v této chvíli vypovídalo o mých pravých citech k němu mnohem víc, než cokoliv jiného, co jsem slyšela od jiných a utvrzovalo mě to v tom, že se musím snažit si vzpomenout alespoň na nějakou malinkou věcičku z mého předešlého života. Musím bojovat za své vzpomínky, nejen kvůli sobě, ale také za nás za oba.
"J-já.." Nadechla jsem se, abych si dodala dostatek sil k tomu, abych vyřkla svá původní slova, která by před ním odhalila, jak provinile se cítím, ale nakonec jsem k tomu neměla odvahu. Nechtěla jsem, aby věděl, co cítím a jak se trápím a utápím v obavách, že už nikdy nezjistím, jaké to mezi námi skutečně bylo, protože se tak moc snažil mi to všechno ulehčovat a zbytečně by ho to všechno mnohem víc rozesmutnilo. Takže jsem raději změnila téma. "Mohla bych navštívit koupelnu?"
"Samozrejme. Osušky aj uteráky sú v skrinke pod umývadlom, kam je vždy dávaš, a všetko ostatné je na skrinke. Vrátane tvojho pyžama, pripravil som to." Vysvětlil ohleduplně, upírajíc na mě pohled svých nádhěrně modrých očí, od kterých jsem nemohla spustit zrak.
"Děkuju." Vydechla jsem, vděčně jsem se usmála a protáhla se kolem něj do koupelny.
Jakmile jsem za sebou zavřela a zamkla, opřela jsem se zády o dveře a zhluboka vydechla vzduch nahromaděný v mých plicích. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem byla ráda za to, že tu jsem.
Vím, že je to divné, ale jde jen špatně popsat něco z toho, co v tuto chvíli cítím. Jsem s naprosto cizím mužem, který na mě i přestože jej neznám, začíná svým způsobem působit tak intenzivně, že se mi z něj začínají podlamovat kolena a divoce se mi v jeho přítomnosti rozbuší srdce, kdykoliv se na mě usměje, a to si má hlava nepamatuje nic z toho, na co si očividně mé srdce začíná rozvzpomínávat. Jenže ta bolest a zoufalství v jeho očích, kterou se snaží tak urputně maskovat, mi nahání slzy do očí.
Ke všemu ještě začínám šílet jen při té představě, že s ním mám trávit den co den u nás doma. Tam, kde jsme podle všeho žili spokojeně poslední rok, z něhož však nemám ani jednu vlastní vzpomínku.
Jakmile jsem se ujistila, že jsou dveře od koupelny opravdu zavřené, se svíravým pocitem, že už jen to, že měla potřebu to zkontrolovat, je špatně, jsem si svlékla tričko, za kterým následovaly džíny a spodní prádlo.
Jakmile jsem si stoupla pod proud teplé vody, zavřela jsem oči a nastavila tvář proti kapkám, stékajíc po mé holé kůži. Voda se mísila s mými slzami, aniž bych věděla, proč vlastně břečím. Zřejmě toho na mě zkrátka jen bylo moc a já potřebovala nějak ventilovat své smíšené pocity.
Jsem tak zničená a zlomená, zděšená a zároveň zvědavá na to, co bude dál. Jsem rozpolcená mezi mýma dvěma já - myslím jako před mými osmnáctými narozeninami, kdy jsem ještě nic z toho, co bych teď dávno měla vědět, nepřožila a zároveň se snažím vcítit do sebe samé a zjistit, jaká jsem ve skutečnosti teď a co se ve mně odehrálo během těch dvou let, abych konečně mohla začít být tou, kterou jsem byla a v tuto chvíli správně měla být.
***
Jakmile jsem vyšla převlečená z koupelny, cítila jsem se poněkud nepatřičně, když jsem nakoukla do obývacího pokoje spojeného s kuchyní a jídelnou. Už jen to, že se promenáduji po bytě, který přestože byl mým domovem, byl pro mě v tuhle chvíli spíše velkou neznámou, bylo dost zvláštní, jenže když k tomu připočítám Romanovo vřelé a ohleduplné chování a skutečnost, že se ujal připravování večeře jen proto, aby mi situaci co nejvíc ulehčil a hezky mě v našem domově přivítal, cítila jsem se mizerně, protože mu dlužím mnohem víc, než chabé omluvy a upřímné pochválení jeho dnešního výkonu v kuchyni.
Jenže on se choval tak úžasně a snažil se, abych se cítila co možná nejpříjemněji a nejpřirozeněji.
Řekl mi, že pokud mi tohle chutná a připadá mi to dobré, tak si potom nejsem vědoma, jak úžasná jsem v kuchyni já. To mi vykouzlilo úsměv na tváři a já se skutečně cítila v tu danou chvíli docela normálně a až dětinsky mě potěšilo, že pochválil něco, co jsem se zřejmě naučila. Zároveň jsem si v duchu slíbila, že se podívám po nějaké pěkné kuchařce a zkusím ho něčím překvapit, což byl podle mého docela dobrý a vcelku slibný začátek mého nového uvažování v rámci celé téhle pro mě naprosto nové situace, kdy nejsem už jen sama za sebe, ale musím se naučit myslet za nás za oba.
Během večeře mi vyprávěl, jak hrozně dopadla jeho první snaha o to, něco ukuchtit a celé to spálil na uhel, což zase o nepatrný kousek zmenšilo tu obrovitánskou propast mezi námi a dělalo to naši situaci snesitelnější alespoň pro tuhle chvíli.
Když však nastal čas, abychom šli spát, doprovodil mě do neutrálního území chodby, kde jsme vedle sebe nemotorně stáli a nervózně po sobě pokukovali, ačkoliv nervózní jsem tady byla spíše já, on mi jen říkal o tom, že se nemusím ničeho bát a že na následující týdny nemusí do práce, čímž asi myslel tu kapelu, o které mi říkal, tudíž tu bude se mnou a pomůže s čímkoliv bude třeba…
Já samou nervozitou snad ani nedýchala, natož abych vnímala příval jeho slov v jemné a zvučné slovenštině, která se mi začínala opravdu hodně zamlouvat a připadala mi stále čím dál tím víc přitažlivá a sexy, jako vlastně on celý. Musela jsem však myslet jen na to, jak asi očekává, že budeme spát.
Předpokládá snad, že budeme spát společně v ložnici? Přeci jen mu to asi připadá naprosto běžné vzhledem k tomu, jak se věci měly v minulosti, takže mu to možná ani nepřijde divné a nenapadá ho, že by mě to mohlo znepokojovat. Přeci jen je to chlap, který myslí věčně jen na sebe a svou potřebu uspokojit své potřeby. A přestože jsem v osmnácti byla nevinná jako lilie, nedělám si iluze, že pokud jsem jej skutečně milovala, o čemž už moc nepochybuji, vydrželi bychom dva roky bez toho, abychom se posunuli na další úroveň. Obzvlášť, když byl tak zatraceně přitažlivý, že začínal působit dokonce i na tu verzi mě, která ho znala teprve pouhých pár dní. Proto si teď nejsem jistá, co se ode mě očekává v tomhle směru… Opravdu mu to nedojde a bude si myslet, že je normální, když bude spát po mém boku, i když je pro mě teď docela cizí? Panebože! A co když nebude chtít jenom spát, ale také bude vyžadovat něco jiného, když si rozespale neuvědomí, že je tomu teď jinak? Přece jenom přestože je celou dobu tak ohleduplný, je to normální a zdravý chlap, takže neočekávám, že by se tohohle chtěl bůhví na jakou dobu vzdát.
A myšlenka na to, že by si za mě minimálně po téhle stránce našel náhradu, byla až překvapivě mučivá.
Vyděšeně a rozpačitě zároveň jsem přešlápla na místě a v duchu se děsila svých vlastních myšlenek, které mezi řádky odhalovaly to, co jsem si nechtěla připouštět. Ostatně jak sakra můžu žárlit na někoho, koho neznám? I když možná přestože si má mysl nepamatuje, mé tělo a srdce si začíná rozvzpomínávat.
"Romane… J-já… Nevím, na jaké straně spím." Nadhodila jsem s ruměncem ve tváři a pohled jsem stočila k podlaze, abych se vyhnula jeho pátravému pohledu a nemohl tak zahlédnout obavy, jenž se mi zračily v očích.
"Obvykle naľavo, ale teraz si tým nelám hlavu, zlatko, ja budem spať v obyvačke. A to tak dlho, pokiaľ bude treba."
Zdvihla jsem rozpačitý pohled k němu. V jeho krásných očích jakoby bylo vepsáno odhodlání udělat všechno pro to, abych se cítila co možná nejlépe.
"Děkuju, Romane." Pípla jsem, zkroutíc koutky úst do jemného úsměvu, což byla nejspíš příjemná změna, jelikož ještě před chvilkou jsem tu stála, kousajíc si nervózně spodní ret.
Vážila jsem si toho, opravdu moc, protože jsem již za tak krátkou dobu poznala to, jak úžasný a ohleduplný je. A to ve všech ohledech.
"Neďakujte stále, Týnka, veď to nestojí za reč. Urobím čokoľvek, aby sme mali šancu." Přiznal a trochu nemotorně mě pohladil po tváři. Očividně si nebyl do poslední chvíle jistý, jestli neucuknu, což se překvapivě nestalo.
Bylo zvláštní, avšak docela příjemné, cítit ten něžný dotyk jeho jemné dlaně na tváři. A ačkoliv se to zdá spíše úsměvné, i takovýhle dotyk pro nás oba v téhle situaci očividně hodně znamenal. Jelikož i malé krůčky znamenají pokrok a přibližují nás k vytouženému cíli. A tím cílem pro nás byl návrat k tomu původnímu poutu mezi námi, kdy nám pouze letmý dotyk zjevně nestačil.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 P. | Web | 22. srpna 2015 v 19:37 | Reagovat

Těšila jsem se, co si pro nás připravíš.. :) A musím říct, že je to opravdu skvělé! :) Jsem ráda, že Roman je tam opět takový hodný a pozorný jako na začátku.

2 bebika | 24. srpna 2015 v 19:14 | Reagovat

Veľmi pekne napísané, dojalo ma to, proste super

3 Benji. | Web | 1. září 2015 v 19:22 | Reagovat

Čtu každý díl (i když tolik nekomentuji), ale musím říct, že je to opravdu super :)
Talent prostě máš!

4 Emm | Web | 28. září 2015 v 12:28 | Reagovat

[1]: No to se nedivím, však bylo na čase, aby se dal Roman zas do kupy! :D

[2]: To jsem moc moc ráda a doufám, že další část bude stát za to čekání. ;)

[3]: Děkuju moc! :) A jsem strašně ráda, že se líbí! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama