Potřeba najít někoho k sobě, jednou přijde..

31. prosince 2015 v 3:12 | Emm |  →My feelings
Nejsem si jistá, zda to tak má také někdo jiný, nebo jsem jediná, kdo v posledních dnech roku propadá každoročně do takové trochu podivné nálady, při které mě přepadá melancholie a tak trochu smutek z toho, jak se věci mají v jedné konkrétní určité oblasti mého života, přetože je po Vánocích, kdy jsem šťastná a užívám si rodinné pohody a těším se z toho, že jsme pro jednou zase všichni spolu a jen tak můžeme se vzájemnou přítomností relaxovat u cukroví, pohádek a zkrátka takové to vánoční nicnedělání. Jenže poté, co spokojenost opadne, to začne...

***

Ten pocit, když v noci usínáte a nemáte na koho myslet. Ten pocit, kdy se nemáte ke komu přitulit a usínat v jeho příjemně teplé náruči. Tak přesně tenhle pocit, jakmile se Vám vkrade do mysli, ten je ze všeho nejhoší. Aniž by jste nad tím předtím přemýšleli, vkrade se k Vám uvědomění si, jak moc byste někoho potřebovali mít vedle sebe, někoho, kdo by tu pro Vás byl, když jste v práci a vracíte se domů - aby byl někdo, za kým se můžete těšit, za kým se rádi vracíte.. Někdo, kdo by na Vás čekal a uvítal Vás. Někdo, kdo by dělal vaše dny neobyčejné a vy napak jemu ty jeho.
Neříkám, že samota je něco zlého, pokud se ovšem jedná o tu na vztahové úrovni a stále máte rodinu, u které toto zázemí a lásku nalézáte, jenže jakmile se vrátíte od rodiny do svého bytu, kde bydlíte sami, bylo by tak moc pěkné, mít někoho. K tomuto zkrátka člověk časem dojde, přestože si původně několikaletou samotu užíval a stačila mu jen ta rodinná láska a pohoda. Jenže v určité situaci a v určitém věku dorazíme k pomyslnému mezníku, obzvlášť pokud jsme se již osamostatnili a žijeme sami. V takové situaci si uvědomíme, jak moc bychom potřebovali mít někoho po svém boku. Někoho, kdo by na Vás tam někde čekal, kdo by Vám dával důvod těšit se na návraty za ním a s kým byste si užívali i běžnost každodenního života.
Ve dne to není těžké nevnímat a vytěsnit z hlavy, jenže jakmile se obloha ztemní a vy se sami doma zachumláte pod teplou přikrývku, je tak strašně lehké podlehnout tomu hlásku někde hluboko v naší mysli, jenž našeptává onu hořkou skutečnost - přestože si žijeme spokojeně, líbí se nám náš nový způsob života, samostatné bydlení, volnost, nové město, vysoká,... přesto to všechno jsme každý večer v hloubi duše opuštění, přestože máme milující rodinu a úžasné prátele, se kterými jste v kontaktu každý den. Potřeba mít někoho vedle sebe totiž je zcela odlišná od té, mít rodinu a přátele a vídat se s nimi. Tahle potřeba je zcela jiná.
V tomto případě toužíme po tom mít se ke komu přitulit a přestože to zní absurdně, také třeba mít někoho, pro koho má cenu uvařit, jelikož bez někoho, kdo Vás pochválí, to nestojí za nic. Mít někoho, s kým se po celodenním shonu sejdete doma, přitulíte se k sobě na gauči, najíte se, pustíte si televizi, popovídáte si o svém dni a půjdete do postele. Zkrátka jen toužíme mít někoho po svém boku. Ať už na výše vyjmenované případy, nebo třeba jen na ten pocit, kdy jste na víkend/svátky u rodičů a vyměňujete si vzájemné zprávy, pokud se tedy nerozhodnete to nějak skloubit a nezařídit to tak, abyste se viděli i během těch víkendů/svátků...
Tato potřeba nás jednou dožene, přestože jsme to neplánovali a než jsme si ji uvědomili, byli jsme spokojení tam, kde jsme byli přesně tak, jak jsme žili. Jenže jakmile jednou přijde, už se jí jen tak lehce nezbavíme, alespoň dokud nenajdeme někoho, kdo by ji utišil..

***

Posledních pár dní si tak říkám, že už bych chtěla a možná dokonce i potřebovala někoho po svém boku. Někoho, kdo by na mě čekal v Praze, za kým bych se mohla těšit a užívat si s ním běžnost každodenní rutiny. Někoho, s kým bych si vyměňovala obyčejné zprávy teď, když jsem doma, pokud bychom se od svátků ještě neviděli, o tom, jak se na sebe těšíme a nebyla by to jen pouhá planá slova či konverzace na přátelské úrovni kamarádů. Někoho, kdo by dělal mé dny neobyčejnými a já jemu ty jeho.
Neřikám, že si neužívám samotu, jelikož jsem celé ty roky spokojená, obzvlášť od té doby, co jsem se odstěhovala do Prahy do vlastního a kde jsem vlastně tak trochu na vlastní pěst, ale někdy, obzvlášť večer, si říkám, jak by bylo krásné mít někoho, za kým bych se vracela domů. Někoho, pro koho by mě bavilo vařit o něco víc, než když vařím jen pro sebe, do čehož se tedy člověku moc nechce, když jeho výtvor nemá kdo ocenit.
Říkám si, že už bych přeci mohla najít někoho, kdo by byl mou spřízněnou duší, nebo možná pro začátek by stačil klidně jen ten správný protějšek, abych to nepřeháněla a neměla hned velké nároky. Přála bych si potkat někoho, kdo by to měl stejně a toužil po tom, mít po svém boku někoho, kdo chce vztah a lásku se vším všudy.
Někoho, koho už nebaví nezávazné vztahy-nevztahy a chtěl by pro změnu něco vážnějšho, což se asi u mužského pohlaví jen tak nevyskytuje. Někoho, s kým bych zažívala to, co bych si představovala. Někoho, s kým by i obyčejné dny byly protkané sluncem a radostí. Chtěla bych potkat lásku. A jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo dospěl k tomu, že člověk od určitého věku potřebuje mít někoho k sobě a při sobě, jelikož ve dvou se to lépe táhne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ennie | Web | 31. prosince 2015 v 9:29 | Reagovat

Já většinou v téhle vánoční době mám nutkavost přemýšlet o minulosti a pořád mi něco konkrétního z ní chybí. Letos to byl jen malý okamžik, což se fakt divím :D. Možná za to může trochu škola. Sice jsem o prázdninách skoro nic do školy nedělala, takže teď se z toho pěkně poseru. Ale musela jsem psát seminárku, překládala jsem z němčiny :D. A němčinu fakt neovládám, takže to bylo velmi vtipný a otravný.

Jinak krásně napsaný článek. Pobavila mě věta " chtěl by pro změnu něco vážnějšho, což se asi u mužského pohlaví jen tak nevyskytuje." což není vůbec vtipný, ale bohužel asi pravda :/.

2 P. | Web | 5. ledna 2016 v 15:26 | Reagovat

Přikloním se k Ennie, taky mám během Vánoc potřebu o všem takhle přemýšlet.. :) Ale hlavu vzhůru, on se ten někdo objeví.. a myslím, že to přijde v okamžik, kdy to budeš čekat úplně nejmíň :)
Každopádně, já jsem zpět..po tak neskutečně dlouhé době!

3 Janelle | Web | 8. ledna 2016 v 20:38 | Reagovat

tak súhlasím, myslím, že každý si praje niekoho po svojom boku, nejakú tú spriaznenú dušu, s ktorou by zdieľal život ale...Ja som si povedala, že hrnúť sa nasilu do vzťahu to nestojí zato... A vždy je to tak, že čím viac niečo také chceme, tým menej nám to príde do cesty.
Teda aspoň u mňa to tak platí...
Ale verím, že to príde a niekoho takého a dočkáš :)

4 bebika | 11. ledna 2016 v 19:45 | Reagovat

Prosím daj už ďalšiu časť ;-)

5 Emm | Web | 23. ledna 2016 v 17:21 | Reagovat

[1]: No to mi povídej, konec roku je prostě přímo zrozen k závěrečnému bilancování, nostalgii a někdy i k menší depce :D
Děkuju moc, tohle je zase další článek který vznikl tak nějak ze mě a jsem ráda, že se líbil.. :) No bohužel to tak faktje. :/

[2]: Přesně tak, konec roku je prostě nostalgie hadr :D Super, tak aŤ to vydrží ;)

[3]: Naprosto souhlasím, já jsem taky taková, že si radši počkám a nebudu unáhleně spěchat, však to musí stát za to a nespokojíme se jen tak s kdekým, viď :D

[4]: Zítra tě snad potěším :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama