Prosím, Vrať se [35.kapitola] - 1.část

24. prosince 2015 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Konečně po dlouhé odmlce kvůli tomu, že jsem se potřebovala rozkoukat na vysoké škole, v prvním semestru zjistit, jak to tam chodí a zkusit si první zápočty, Vám přináším další novou část povídky PVS, která doufám neztratila Vaši podporu a rádi si počtete a budete se znovu těšivat na nové díly. :) A věřím, že tentokrát už bez takové dlouhé pauzy společnými silami dojdeme k zaslouženému cíli, tedy úspěšnému konci tohoto příběhu dvou našich hlavních hrdinů a jejich známých, se kterými se opět budeme setkávat. :)

Přestože je zde nová kapitola po ta dlouhé době, tak doufám, že budete přesto rádi a v komentářích napíšete svůj názor, představy a třeba taky nějaké to Vaše přáníčko, jak by to podle Vás mohlo/mělo být dál, co se asi tak stane a jak se naše postavy zachovají dál.. :))



1.část + 2.část + 3.část předešlé kapitoly




Následující týdny byly dobou nekritičtější a opravdu nejtěžší, jelikož jsem si na nic nevzpomínala, ačkoliv jsem se sebevíc snažila a v duchu přemlouvala svůj mozek, aby sakra začal konečně spolupracovat.
Byla jsem z toho tak strašně zklamaná a přesvědčila jsem samu sebe, že tím strašně moc trápím Romana, který si tohle rozhodně nezasloužil.
Nezasloužil si přítelkyni, která mu nemůže slíbit víc, než že si možná nějakým zázrakem někdy - neznámo kdy a pokud vůbec někdy - vzpomene. Nezasloužil si takovýhle vztah nevztah.
Cítila jsem se strašně a kdykoliv jsem osaměla, což bylo většinou pouze v době, kterou jsem trávila v koupelně a v ložnici, jsem dala průchod svým zničujícím emocím a brečela a brečela, dokud slzy samovolně neustaly a nezůstal mi jen tíživě svíravý pocit v hrudi.
Vím, že kdyby tohle Roman věděl a dokázal nakouknout do mé zjizvené mysli a duše, snažil by se mi domluvit a udělal by vše pro to, aby mi to vymluvil. Za tu dobu jsem totiž poznala, jaký je. Poznala jsem, že se nenechá tak lehce zlomit a přestože se očividně také trápí, nikdy by nedovolil, abych si to dávala za vinu.
A i když vím, že je to všechno má vina a to právě já zničila všechno, co mezi námi bylo, on mi to nikdy za vinu nedával a snaží se mě naopak ve všem podporovat.
Je opravdu úžasný.
Po celou tu dobu se mi snaží nejen vrátit vzpomínky, ale zároveň udělat nové a jakýmsi způsobem nahradit ty původní právě za ty nové, které tak nějak zařizují, že se do něj znovu postupně zamilovávám, ačkoliv jsem mu to ještě tak úplně nebyla schopna dát najevo. Bojím se totiž, aby si neuvědomil, jak lehce jsem se do něj zamilovala a oblíbila si všechna ta místa, na kterých už jsme společně byli, namísto abych si začínala vzpomínat na své staré vzpomínky. A že já si stále nic z těch dvou let nepamatuji. Bojím se, aby mu nedošlo, jak lehce si vytvářím nové krásné vzpomínky, avšak jak prakticky nemožné se teď jeví to, že bych si vzpomínala na to, že už jsme společně někdy něco podobného zažívali.
Mám strach z toho, aby zkrátka jeden den nedošel k závěru, že je to se mnou ztráta času a nestojí mu to za to bůhví jak dlouhé trápení a bolest, kterou mu rozhodně musí způsobovat má přítomnost, ale zároveň jakoby nepřítomnost, protože se mě téměř ani nemůže dotknout. Teď bych ho totiž asi nedokázala ztratit bez toho, abych všechny své optimističtější myšlenky a radost z pocitu těšení se na každý další zážitek s ním po boku - zkrátka to všechno, abych nechala odejít spolu s ním.
První dny po mém návratu z nemocnice jsme trávili doma, což mi pomáhalo se trochu aklimatizovat v novém prostředí a zvyknout si na tu podivnou situaci, že zkrátka žiju s někým, koho si nepamatuji někde, kde si to též nepamatuji. Nervózně jsem si održovala odstup a bála jsem se pohnout, abych se náhodou ramenem neotřela o jeho paži, když jsme seděli na gauči a sledovali televizi, v níž běžel jakýsi film, který jsem však moc nevnímala. Vím jen, že jsem se urputně snažila nemyslet na to, že mám vedle sebe pohledného mladého muže, který mě bere jako svou přítelkyni, se kterou by rozhodně takhle křečovitě nesledoval film, kdežto já jej tak zatím vidět nemohla, takže jsem se každého dotyku děsila. V těchto situacích mi obvykle začal něco vyprávět a právě ohleduplným povídáním jsme tyto těžké chvilky prvních dnů plných vzájemného oťukávání a zvykání si na úplně jiné soužití přečkali.
Přesto jsem si na nic z těch společných dvou uplynulých let nezačala vzpomínat, jak mě uklidňovali doktoři, a to mě znervózňovalo a svým způsobem zraňovalo. Ba ne, vlastně jsem se dvakrát za tu dobu přiblížila k tomu omamně radostnému pocitu, že si začínám vzpomínat, ale bohužel to prozatím byly jen blbiny, například v podobě rozpoznané písničky z nejnovějšího alba Romanovy kapely. Zrovna jsme byli na cestě z nemocnice, kde jsem byla na kontrole, když se autem rozezněly tóny, které jsem z čista jasna naráz poznávala. Náhle mi přišlo, jako bych už někdy předtím tuhle melodii slyšela, jen trochu zastřenou okolním šumem a mlhou, jako by hrála z velké dálky a doléhala ke mně jen velice potichu. Jakmile jsem se o to s Romanem podělila a dokonce i uhádla verše následujícího refrénu, bylo jasné, že jsem konečně začínala rozpoznávat maličké útržky něčeho, co mělo něco společného s mým starým životem. Sice to byla velice nepodstatná až zanedbatelná věc, prkotina, která mi v navrácení vzpomínek vůbec nepomohla, přesto jsem však pocítila naději. A přestože opravdu o nic nápomocného a důležitého nešlo, Romanův radostně šťastný a povzbudivý výraz mě hřál u srdce. Tehdy jsem si v duchu řekla, že i takovéhle malé hlouposti jsou něco, čeho si budu vážít, protože tyhle maličké krůčky znamenají naději. Naději na to, že se všechno vrátí tam, kde to bylo před tou mou nešťastnou nehodou.
Několik dalších dní trvalo, než jsem přestala být ve střehu, kdykoliv jen byl v mé bezprostřední přítomnosti. Třeba když jsme společně sledovali televizi, což jsme po návratu domů dělali docela často a stávala se z toho taková naše tradice, jsem se konečně cítila o něco málo uvolněněji, než tomu bylo doposud. Vždycky jsme sedávali vedle sebe na gauči, abychom měli oba nejlepší výhled na velkou plazmu na protější zdi, povídali jsme si a někdy u toho také jedli nějakou dobrůtku, co Roman připravil, nebo jen přikusovali popcorn či nachos se salsou. Zkrátka už jsem si připadala mnohem přirozeněji v jeho přítomnosti a začínala jsem si tak nějak zvykat na to, jak se věci mají.
Dokonce jsem se za tu dobu už pomalinku přestávala bát jeho společnosti a nedávala jsem si tak urputný pozor na to, jestli se mě nemůže jen tak náhodou nechtíc dotknout. Přestávala jsem se být na pozoru a začínala jsem se v jeho přítomnosti uvolňovat, což rozhodně znamenalo, že jsme na dobré cestě.
Poté následovaly první společné chvilky venku, kdy jsme se vydávali například do naší oblíbené restaurace, kterou mi tímto rovnou i představil. Vždy mi předtím vyprávěl s čím se tohle místo pojí a právě těmito historkami, mi odkrýval náš předešlý společný život a s obdivuhodnout lehkostí, jako by mu nepřišlo bolestivé, že jsem na všechno tohle zapomněla a musí mi to jen vyprávět, mi pomáhal necítit se tak špatně a nepatřičně.
Bral mě na spoustu míst, které se pojily s něčím z naší společné minulosti, kterou mi tímto putováním po našich místech a vyprávěním přibližoval, za což jsem mu byla vděčná a už mi začínalo být jasné, proč tak moc toužím si na všechno vzpomenout. Už jsem totiž věděla, že jej začínám znovu milovat a všechno tak sama od sebe prožívat od jakéhosi znovu započatého začátku.
Roman na mě totiž netlačil s tím, abych si na všechno vzpomněla, jako jsem tlačila já sama na sebe a tím se neustále nervovala a stresovala, což zřejmě mé ztracené paměti nepomáhalo. On jen chtěl, abych si ho znovu oblíbila, a tak se mi otevřel a trávil se mnou každičkou vteřinu, kterou jsem chtěla, a přesto mi večer dával dostatek prostoru, abych byla sama a zvykla si na to, že jsem s ním prožila něco, co si nevybavuji. Společnou minulost, kterou ale jakoby nebral v potaz a nelpěl na ní tak urputně moc, aby zároveň nezvládl vzít to za druhý konec a nejen mi odkrývat naše oblíbená místa v mnou zapomenuté minulosti, ale také objevovat zcela nová pro nás oba.
Nejenže mi tedy ukázal to, co se pojilo s naší minulostí, jako třeba náměstí, kde jsme se poprvé opravdu políbili, neberu-li v potaz ten polibek v klubu iniciovaný pouze z jeho strany, ke kterému se ve vyprávění přiznal, ale také jsme si začínali utvářet vzpomínky na naší společnou přítomnost.
A právě tím se mi dostal pod kůži tak moc, že už jsem neměla strach z toho, co bude dál. Neměla jsem strach z toho, že se mě dotkne, když zapomene, jak se teď věci mají. Neměla jsem strach z ničeho, co přijde, jen když bude po mém boku on.
To on mi pomáhá nejvíc, ačkoliv rodiče i nejbližší přátelé se také ohromně snaží. Jenže již během prvních týdnů jsem poznala, že doktor Kelner měl skutečně pravdu, když říkal, že neexistuje nic lepšího, co by mi mohlo vrátit můj předešlý život, než vrátit se k tomu, koho jsem milovala a trávila s ním v tu dobu každičký den. Vrátit se k tomu, co mě dělalo mnou. Vrátit se k lásce, která mě zřejmě natolik obklopovala, že jsem ji potřebovala zakusit znovu, abych se přestala bát zítřků.

***
2. část kapitoly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bebika | 26. prosince 2015 v 11:03 | Reagovat

Musela som si prečítať predchádzajúcu časť, aby som sa znovu dostala do deja :-P
Píšeš tak krásne, dojímavo, už aby bola ďalšia časť ;-)
Mohli by sa už s Romanom viac zblížiť a to by jej mohlo pomôcť si na všetko spomenúť... A dúfam, že mu odpustí...
A aby som nezabudla, prajem Ti krásne prežitie Vianoc a veľa úspechov v škole pri skúškach a aby sa Ti darilo aj s písaním tohto blogu, lebo už si asi jediná kto píše o TP :-(

2 Emm | Web | 31. prosince 2015 v 3:14 | Reagovat

[1]: Děkuju, děkuju moc, jsem moc ráda, že se Ti líbí, jak píšu a také děkuji za přání, moc si toho vážím, stejně jako toho, že tu se mnou a PVS pořád jsi! :) ;)

Takže slibuji, že tuhle povídku o TP dopíšu, i kdyby z nebe padaly trakaře! :D :)))

3 Lauris | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 15:55 | Reagovat

Vypadá to dobře, asi si budu muset přečíst ty předešlé díly, protože napsané to máš hezky :)

4 Emm | Web | 23. ledna 2016 v 17:17 | Reagovat

[3]: Moc moc děkuji a pokud se rozhodneš do toho pustit, tak příjemné čtení a doufám, že se Ti to bude líbit! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama