Prosím, Vrať se [35.kapitola] - 2.část

24. ledna 2016 v 11:11 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Dnes pro Vás mám další část aktuální nejnovější kapitoly. Doufám, že Vám udělá radost a budete se těšit na další, která snad už nebude za tak dlouhou dobu, však jednu další už pro Vás mám připravenou a poté se už pustím do psaní, až budu mít po zkouškách. ;)

Opět mi neskutečně zvedne náladu, pokud budete tak úžasní a připíšete do komentářů Vaše domněnky, jak to asi bude dál, a celkově třeba zhodnotíte kapitolu či rovnou celou povídku. Třeba co se Vám na ní líbilo a co naopak nemuselo být, co byste chtěli a představovali si pro naše postavy, nebo třeba napište, o čem byste si rádi početli, jaké situace by Vás zajímali u jakých postav. Ráda si to přečtu a pomůže mi při psaní vědomí, že se na to těšíte a prožíváte to se mnou i s postavami. To je totiž to nejhezčí, co si může autor přečíst a hlavně to je to nej, co ho nakopne k psání po menší pauze..Takže Vám za takovéhle zhodnocení, bilancování a nápady, jak to podle Vás bude, budu srašně moc vděčná!! ;)

Krásné čtení,
Emm





Hvězdy už dávno zdobily temně modrou oblohu dnešní teplé noci, když jsem po večeři, na které jsme spolu s Romanem byli v jedné nádherné restauraci v trochu zapadlé části Prahy, ležela v posteli, dívala se bezcílně do stropu a v prstech nervózně žmoulala krajkový lem noční košilky.
Nemohla jsem usnout a jen jsem nervózně přemítala nad tím, jestli bych se po téměř dvou měsících neměla odhodlat a vzchopit natolik, abych mu nějak dala najevo, jak moc mi pomáhá a také se podělila o skutečnost, že už pár týdnů vím jednu věc docela jasně, přestože to není nic z minulosti, kterou bych sama v sobě ráda začala odkrývat. Jenže přestože jsem už dávno dospěla a teď už to bylo pár let, co jsem překročila práh dospělosti, stále jsem se cítila tak nějak nejistě, když jsem si představila samu sebe v situaci, kdy chci někomu tak zkušenému, jako je Roman, dát najevo, že už ho neberu jako cizince. Bála jsem se možná odmítnutí, i když jsem moc dobře věděla, že kdyby se mnou nechtěl být i přesto, co se stalo, zřejmě by do tohohle nikdy nešel a už vůbec by neměl takovou trpělivost. Přeci by teď nespal na gauči a dobrovolně se mnou netrávil celé dny, kdyby o mě neměl zájem.
Hnaná odhodláním jsem nervózně spustila bosé nohy z postele, přestože jsem zběsilý tlukot svého srdce cítila až kdesi v krku, a potichu jsem se vydala přes chodbu do obýváku, přičemž jsem opatrně našlapovala, abych ho neprobudila, pokud by na rozdíl ode mě už klidně spal.
Nespal. Vypadalo to, že také nemohl usnout kvůli mnoha rozdílným myšlenkám vířících mu v mysli, soudě podle jeho zamyšleného a trochu strhaného výrazu, jenž byl vepsaný v jeho hladce oholené tváři, kterou teď neosvětlovalo nic jiného, než světlo měsíce ukrývajícím se za zataženými vzdušnými závěsy jemně zahalujíc vchod na terasu.
Když si mě v té tmě pocukrované měsíčními paprsky všiml, jedinou jeho reakcí bylo, že s nepatrně, avšak svůdně pootevřenými rty celou mou postavu, halenou pouze saténem fialkové košilky s černou krajkou, přejel svým poněkud zmateným pohledem.
"Nemůžu spát, a tak mě napadlo, že pokud taky náhodou ještě nespíš, mohli bychom si ještě chvíli povídat. M-můžu si sednout?" vydechla jsem do ticha a sama vnímala roztřesenost svého hlasu a ropačité držení stejně roztřesených ramen.
"Samozrejme, ty môžeš vždy všetko, miláčik. A budem rád, veď tiež nemôžem zaspať." Usmál se na mě tak, jak to umí jen on a přemístil se do sedu tak, že mu deka sklouzla k bokům, přičemž se mi naskytl pohled na jeho holou vypracovanou hruď, svaly na rukou a lem ozdobné gumy jeho boxerek.
S rozpačitým úsměvem na rtech jsem se odhodlaně vydala k němu a posadila se vedle něj. Ještě předtím se však naklonil a rozsvítil jemné světlo lampy, které nás nepatrně ozářilo, takže jsme se viděli o něco lépe, avšak zvláštně intimní atmosféra zůstala zachována.
Možná jsem si to jen namlouvala, ale zdálo se mi, jako by se mu v očích objevily jakési nepatrné jiskřičky, když si mě znovu nenápadně prohlédl. Možná cítil něco, co se snažil potlačit, protože si nebyl jistý tím, že bych v tuhle chvíli unesla vědomí, že po mně touží. Myslel si, že je pro mě stále někým, jehož přítomnosti a jakýchkoliv dotyků se vyhýbám. Jak moc byl vedle…
"Chtěla jsem ti jen říct, že Ti za všechno moc děkuju, Romčo, ani nevíš, jak moc pro mě všechno, co děláš, znamená."
Jeho plné rty se roztáhly do širokého úsměvu, odhalujíc jeho bělostný chrup a pohled jakoby mu zamlžily radostné vzpomínky. "Takto si mi hovorila, ked sme sa vtedy poznali natoľko, aby sme sa k sebe správali ako..." povzdychl si a všechna ta hmatatelná radost vyprchala, když vzpomínal na to, co já si nepamatovala. "To nič, nechaj to byť, len som si na chvíľku pripadal, ako by si to bola zase ty." Pohladil mě po tváři a vykouzlil smutný, ale zároveň povzbudivý úsměv. Pak ztuhl a v očích jsem mu zahlédla výčitky mísící se s předešlým přívalem bolesti kvůli sobě samému a tomu, co řekl. "Prepáč, Kristínka, takto som to povedať nechcel. Stále si to ty a bola by si to stále ty, nech by sa stalo čokoľvek."
Zvedla jsem zjihlý pohled k němu a sledovala jsem ho nejistá sama sebou zpod svých řas. "Nikdy už nebudu tou, kterou jsi miloval… A toho se právě děsím, protože bych jí být chtěla." Přiznala jsem rozpačitě a nejistě jsem sklopila oči, protože jsem poprvé vyslovila něco, co jsem sama sobě nebyla schopna přiznat již pár dní.
Rozněžněle se na mě usmál, když se konečky prstů jemně dotkl mé brady a donutil mě vzhlédnout. Když jsem se očima vpíjela do těch jeho a nemohla uhnout, v břiše mě nervózně cosi šimralo.
Poté promluvil. "Pre mňa áno. Pre mňa budeš moja Kristínka vždy, či už si spomenieš, alebo nie. Ľubil som ťa předtím, ľubim ťa aj teraz a vždy budem. Chcem, aby si to vedela."
Po tváři mi stekla další osamocená slza dojetí i smutku zároveň, a aniž bych nad tím přemýšlela, musela jsem zkrátka vyplnit svou nutkavou potřebu, která se objevila z čista jasna v mé hlavě. Musela jsem cítit teplo jeho těla a oporu, kterou mi nabízel.
Přišoupla jsem se o něco blíž k němu a rozpačitě, se srdcem až někde v krku a rozšířeným pohledem jako nějaká vyděšená laňka, jsem se přiblížila natolik, že jsme navzájem cítili dech toho druhého. Roman zprvu jen nečinně čekal a nechal mě poprat se s mými vlastními démony samotnou, zjevně aby něco náhodou neuspěchal a nevnutil mi víc, než dokáži zvládnout.
Když však zřejmě zahlédl neskrývané odhodlání a povzbuzení v mých očích, které nic nepředstíraly a zcela se mu otevřely, přitáhl si mě k sobě ještě blíž a jeho ústa překonala tu nepatrnou vzdálenost, když mi vyrazily v ústrety.
Jakmile jsem na svých rtech cítila nepatrný tlak těch jeho, jakoby zapadla část skládanky do sebe a já náhle procitla. V mysli mi vyvstala změď několika rychle se měnících obrazů, jejichž hlavními aktéry jsem byla já společně s Romanem. Na všech se jeho hebké rty lačně dotýkaly mých. Byly to sice jen kratičké vteřiny, ale jakoby s těmi útržky přišel i nával emocí, které jsem v těch chvílích sounáležitosti a naprosté spokojenosti cítila.
Teď, v šeru jemně osvětlené noci, kdy mě nenuceně, přesto zaníceně líbal, jsem však prožívala to, co pro mě v tuto chvíli mělo mnohem větší váhu. Poprvé jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, cítit jeho rty na svých, přestože donedávna by mi jistě k radosti jistě stačily i ty útržkovité vzpomínky, které znamenaly to, že je opravdu možné vzpomenout si na ty dva roky, a i když jen po malinkatých krůčcích, jde to. Aneb přesně, jak mi povzbudivě tvrdili, i nepatrné jednání může vyvolat nějakou reakci s ním spojenou.
Svými rty laskal ty mé a sladce je mučil v polibcích, které nabíraly na intenzitě. V polibcích, ve kterých bylo vepsáno, jak moc jsme si navzájem chyběli, přestože mé amnézií poznamenané já o tom donedávna nemělo ani potuchy.
Navzájem jsme po sobě žíznili, stejně jako po pouhé své blízkosti, natožpak po opravdových dotycích a polibcích, kterých jsem se už ani náznakem nebála, jako tomu bylo počas těch pár uplynulých týdnů.
Jednou dlaní, položenou na mém boku, mi předával příjemné a uklidňující teplo do mého před chvílí ještě nervózně se klepajícího těla a tou druhou mě něžně hladil konečky prstů po zátylku a nepatrně se tak prodíral mými rozpuštěnými vlasy, což mé stále ještě trochu rozjitřené pocity uklidňovalo.
Instinktivně jsem obtočila paže kolem jeho krku a z až směšně upejpavého a nervózního sedu jsem se nechala Romanovými pažemi vysadit na jeho stehna tak, že jsem teď měla nohy skrčené pod sebou podél jeho stehen.
Líbali bychom se bez přestání, kdybychom nepotřebovali vzduch, ale ani na tu nepatrnou chvilku jsme se od sebe nevzdálili na více než pár milimetrů a nepřestali jsme se objímat, snad jen si mě víc tiskl do náruče.
Cítila jsem na svých rtech jeho úsměv, když jsme oba zrychleně oddychovali a srdce se mi zatetelilo radostí, když svůj obličej láskyplně skryl do mého ramene.
"Ľubim ťa, Kristínka moja, tak veľmi ťa ľubim." Šeptal proti jemné pokožce mého ramene, přičemž se o chvilku později znovu narovnal a ze své výšky, kterou si zachovával dokonce i když seděl, si svým pohledem podmanil ten můj.

Usmála jsem se na něj a náhle jakoby všechen ten strach z toho, co bude a nervozita kvůli tomu, jak se mám v jeho přítomnosti chovat, vyprchaly a zanechaly mou maličkost jen naprosté přirozenosti, která se teď už nezdála být v Romanově přitomnosti vůbec tak strašná. Nepociťovala jsem strach z toho, že mě políbí nebo se mě jen dotkne, což bylo nepopsatelně osvobozující. Teď jsem po tom dokonce toužila, což byl ohromně úžasný pocit po tom všem, čím jsem si za těch pár týdnů v pro mě donedávna opět neznámém prostředí prošla.
***

3.část kapitoly
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bebika | 25. ledna 2016 v 12:27 | Reagovat

Jeeej, veľmi som sa potešila, keď som zbadala nový časť :-D
Proste opäť nádherne napísané, to ako si spomenula na niektoré okamihy, keď sa pobozkali... No rýchlo daj ďalšie pokračko... a mohla by si spomenúť už na všetko a odpustiť mu... veď chudák Romi, jak sa snaží...

2 Janelle | Web | 2. února 2016 v 23:57 | Reagovat

Celkom som zabudla čo bolo v predošlých častiach asi si to spätne prečítam :D ale je to v pohode.

3 Janelle | Web | 3. února 2016 v 0:35 | Reagovat

[2]: už sa stalo :D
dúfam, že si spomenie a potom som zvedavá či mu hneď odpustí :D no nemala by podľa mňa

4 Emm | 4. února 2016 v 15:57 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, jsem strašně ráda, že jsem tě potěšila a hlavně, že se ti to líbí! :)))
No že se snaží, Romanko náš, však ví jak na to, aby se do něj znovu zakoukala... :D
A příští část bude o víkendu. ;)

[2]: + [3]: Jé, tak to jsi mě moc potěšila, že sis to přečetla zpětně, abys byla v obraze. :)) A doufám, že se Ti to bude líbit i nadále, však uvidíš, zda si Týnka vzpomene. ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama