Prosím, Vrať se [35.kapitola] - 3.část

25. března 2016 v 11:00 | Emm |  » Prosím, Vrať se
Třetí třetina této kapitoly je zde. :) Nejprve se chci hlavně moc moc omluvit za to, jak dlouho to trvalo.. jsem ostuda, já vím, ale nějak to nezvládám všechno tak, jak bych chtěla, ale slibuji, že tento Velikonoční víkend využiji produktivně a budu psát a psát, což Vás doufám potěší a mě to půjde! :) :D
A aby mi to šlo lépe a pustila se do toho s chutí a novou krví v žilách, tak Vás poprosím o nějaký komentář s vyjádřením, klidně jen bezprostředními reakcemi, nebo ohodnocením situace a Vaším názorem, jak to asi bude pokračovat, nebo co vy byste si představovali. :)

Děkuji moc, velmi mě Vašimi ohlasy nakopnete, což potřebuji! :)

A tentokrát opravdu slibuji, že to dodržím a zítra večer se pouštím do psaní, abych pro Vás měla co nevidět pokračování a nemuseli jste čekat zase tak hrozně dlouho..
Vaše Emm <3





Noc se stále prohlubovala a tísnivé stíny se zvětšovaly, zatímco my už nepociťovali onu tesknou samotu jako před pár hodinami, kdy jsme každý ležel ve svém, odděleni několika pevnými stěnami.
Teď jsme byli spolu, tudíž všechno ostatní se zdálo nepředmětné a na hony vzdálené.
Ležela jsem na levém boku, v zádech příjemně chladivé opěradlo gauče, zatímco Roman vedle mě ležel na zádech a objímal mě pažemi, kterými si mě tiskl k sobě ihned poté, co nás přikryl, přičemž jsem jej já objímala kolem trupu, bradou opřená o jeho nahé rameno.
Cítila jsem na své hrudi tlukot jeho srdce a bylo mi jasné, že on cítí to mé. Byl to pocit, který nejde tak úplně dobře popsat, ale přirovnala bych to k jakési obrovské úlevě. Jako když bloudíte a hledáte smysl života a najednou jej zčista jasna objevíte. Nebo se vracíte po nehorázně dlouhé době domů - a mé srdce zdá se právě konečně svůj domov znovu našlo.
Když jsem o nepatrný okamžik později ucítila jeho pevné paže, kterými si mě přitáhl ještě blíž k sobě, cítila jsem se již naprosto úplná. Cítila jsem se v bezpečí jeho náruče a bylo mi tam naprosto nádherně. Cítila jsem teplo jeho nahé hrudi na svých prsou, a jelikož nás oddělovala jen jemná látka saténu, zapůsobilo to nejen na něj, ale i na mě.
Mé tělo si očividně pamatovalo to, co mysl toho osudného dne zapomněla.
"Tak velmi veľa si mi chýbala, láska moja." Zašeptal ochraptěle do mého ucha po několika minutách krásného ticha, kdy jsme se jen objímali, vdechovali vůni toho druhého a užívali si chvíle vzájemné blízkost, které jsem se už nebála, ba naopak.
Aniž bych se odtáhla, s úlevným, ale stále trochu nejistým úsměvem, jsem nepatrně zvedla pohled k němu, avšak tak, abych se z části trošku vyhla jeho pohledu. Na to jsem byla až moc zbabělá. "Romi," začala jsem nejistě.
Nepatrně se pootočil, aby na mě mohl shlédnout dolů a nadmíru spokojeně nad tím, jak se všechno vyvinulo, se zajímal, co mám na srdci. "Áno, miláčik?"
Konečně jsem našla dostatek odvahy na to, abych se zadívala do jeho upřímných očí, jenž mě upřeně pozorovaly s lehkostí a náhlou spokojeností. Chtěla jsem totiž, aby mezi námi nebyla žádná překážka, aby mohl z mých očí vyčíst naprostou odevzdanost a odhodlání, až mu řeknu to, co si azslouží vědět.
"Miluju tě." Řekla jsem prostě, jelikož to bylo to nejpodstatnější, a přestože šlo jen o dvě slůvka, upínala jsem se na ně a strašlivě moc to pro mě znamenalo. "A i když už to vím nějakou dobu, bála jsem se, že tě tím vyděsím. A že tě zklamu tím, že přestože jsem se do Tebe dokázala znovu zamilovat, nedokáži si vzpomenout na náš starý život, což by mělo být mnohem lehčí, když jsi pro mě byl v tuhle chvíli úplně cizí." Přiznávala jsem, ovládajíc svůj třesoucí se hlas.
Objal mě ještě silněji a vtiskl mi letmý polibek do vlasů, což byl jeden z několika dnešních vůbec prvních kontaktů, při kterých jsem cítila jeho rty. A od té doby jsem se těch láskyplných dotyků nemohla nabažit, jelikož pro mě znamenalo mnoho vědomí, že mě má někdo tak moc rád, že si se mnou tohle všechno vytrpěl.
"Ani nevieš, ako strašne šťastný teraz vďaka tebe som, Týnka moja," šeptal dojatě a tvář mu zahalil radostný úsměv, jenž byl patrný i v jeho rozzářených, smějících se očích. "Milujem ťa tak šialene veľa, že nemáš ani tušenie, ako veľmi som po tejto chvíli túžil. Strašne si mi chýbala, láska."
"Ty mě taky, Romi. A teď už vím, že jsi mi chyběl dokonce i ve chvílích, kdy jsem tě téměř neznala a byl jsi pro mě - tedy spíše jen pro mou paměť - jen někdo neznámý. Někde uvnitř jsem to asi pořád já, protože jinak bych se za tak krátkou dobu nezvládla zamilovat, znám se."
"Veď tí hovorím, miláčik, si to ty a na tom nikdy nič nezmení. A navyše som s tým, že to zvládneme aj bez navrátenie všetkých spomienok, počítal, veď sa na mňa pozri, kto by sa do mňa znova nezaľubil." Zavtipkoval naoko s vážnou tváří, což mu ale dlouho nevydrželo a vyprskl smíchy.
Smála jsem se společně s ním, protože jsem byla ráda za zlehčení téhle naší citové chvilky, protože přeci jen je to ještě docela čerstvé, tenhle skvělý pocit sounáležitosti. Navíc jem si připadala tak uvolněně, šťastně a bezpečně, když jsem byla v jeho náručí.
"To víš, že by nikdo neodolal, ty můj domýšlivče!" Přisvědčila jsem se smíchem a políbila jej na rozesmátá ústa.
Tenhle náznak škádlení se stal ovšem jedním z těch jakýsi nenucených spouštěčů a vyvolal další reakci v mé mysli, kterou nebylo nic jiného, než jedna malinkatá, zřejmě úplně nicneříkající vzpomínka.
Odtáhla jsem se od Romana, zhluboka dýchala a zaraženě se neurčitě dívala do potemnělé místnosti, jelikož se mi vidění trochu rozostřilo a aniž bych snad musela zavírat oči, aby mě nerušilo nic z přítomnosti, před očima se mi přehrávala jakási situace z minulosti jako spuštěný film.
Tentokrát se však jednalo o mnohem víc než jen jakousi animaci několika polibků, jako tomu bylo nedávno. Tentokrát jsem viděla sebe s Romanem, jak stojíme někde na autobusovém nádraží. Myslím, že jsem zahlédla jakousi ceduli s nápisem NITRA, což by znamenalo, že jsem byla u něj na Slovensku, jak mi jednou mimo řečí vyprávěl a v tu chvíli mě očividně vyprovázel. Laškovali jsme ohledně něčeho a já jej oslovila stejně, jako před chvilkou.
Měla jsem pocit, jako by se mi vybavilo celé spektrum emocí, které jsem v tu chvíli cítila. Byla jsem šťastná a nadšená z něčeho, co se předtím odehrálo. Zároveň jsem však byla trochu zklamaná a smutná, jelikož jsem odjížděla, přestože mě Roman přemlouval, že jsem u nich ještě měla zůstat. Že si mě moc oblíbili a očividně jsem se všem zalíbila, o čemž nepochyboval.. Přemlouval mě, ale já si neoblomně stála za tím, že musím odjet, abychom se zase znovu mohli vidět, navíc musel zkoušet s kluky z kapely, na což mi odpověděl, že on by to dal i bez nacvičování, jak skvělý kytarista je, na což jsem mu se smíchem odpověděla, že je pěkný domýšlivec, když se takhle vytahuje.
Panebože, že bych si nepřímo vzpomněla na setkání s jeho rodinou?!
Naráz však byla celá tahle vzpomínka v nenávratnu, přestože ještě před chvílí jsem se cítila, jako bych byla stála na tom autobusovém nádraží.
"Miláčik, je všetko v poriadku?" Roman byl v pozoru, opřený o loket a netrpělivě a starostlivě zároveň si mě prohlížel a dlaň položil na má napjatá ramena.
"Na něco jsem si vzpomněla," vydechla jsem stále trochu zmateně a nevěřícně.
Vypadal trochu vyděšeně, ale přičítala jsem to překvapení a zjevně tomu také nemohl uvěřit, že si konečně začínám vzpomínat na něco konkrétnějšího. "Na čo presne?"
"Na to, jak jsi mě vyprovázel, když jsem u Vás byla asi úplně poprvé. Mám takový pocit, jako bych se tehdy setkala s tvojí rodinou, ale vybavila jsem si jen loučení u autobusu, když jsem jela domů." Vysvětlila jsem trochu zklamaně, protože jsem si přála vzpomenout si na jeho rodiče a sestru, které jsem prý měla moc ráda a oni mě také.
Po tváři se mu rozléval nepatrný úsměv. "Hej, vtedy si sa s nimi určite stretla, ale nemusí tí byť ľúto, že si si nespomenula na stretnutie, však sa s nimi stretneš znovu, až budeš chcieť. Chápajú to a želajú tí hlavne skoré rozvzpomenutí, pretože verí tomu, že si na všetko, na čo budeš chcieť, spomenieš. Rovnako ako ja. Viem, že si spomenieš, ale keby náhodou niečo zostalo neodkrytá, ničomu to nevadí. Hlavné predsa je, že sme už zase spolu, miláčik." Políbil mě.
"To máš pravdu, Romi. Nevím, co bych bez tebe dělala. " Přiznala jsem a se šibalským úsměvem jej objala, načež mě se smíchem svalil na sebe a poté si mě převalil pod sebe.
"To skôr ja, láska," přiznal s úsměvem, podpírajíc se loktem tak, aby byl nade mnou a volnou rukou si mohl hrát s pramínky mých vlasů. "Si nádherná. A konečne už zasa len moje."
Smála jsem se. "Nevím, jestli jsem nádherná, obzvlášť takhle v noci, ale souhlasím s tím, že jsem tvoje, když ty budeš můj." Navrhla jsem směle, přičemž všechny překážky mezi námi byly strhnuty a já už si neuměla představit, že bych se před ním měla cítit kvůli něčemu zvláštně či ostýchavě.
Zazubil se tím svým speciálním způsobem, který určitě odrovnal a dostal na kolena mnoho dívek. "Ja som tvoj stále, nikdy som ním ani byť neprestal."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bebika | 25. března 2016 v 15:50 | Reagovat

Veľmi si ma potešila ďalšou časťou poviedky :-)
Prajem Ti skoré uzdravenie, oddýchni si od školy a hlavne nech sa Ti darí pri písaní ;-)
Píšeš nádherne, keď to čítam, pripadá mi akoby som tam bola a prežívala to spolu s nimi...
Super, teším sa na ďalšie časti :-D

2 Emm | 1. dubna 2016 v 23:16 | Reagovat

[1]: Jéé, to jsem moc moc ráda a doufám, že tě co  znovu nevidět potěším :))
A děkujim moc, nakonec jsem na antibiotikách, takže "pecka", obzvlášť když je venku tak hezky.. :/

A neskutečně moc mě těší, že se do toho dokážeš takhle vžít, to je pro mě největší odměna! :))

3 Jane | E-mail | Web | 18. června 2016 v 23:29 | Reagovat

Som zvedavá kedy sa to konečne dostane k tomu, že Týna príde aj na tie horšie veci... ak sa tak stane... uvidíme, ako sa to potom zvrtne.. :/

4 Vanessa Blocková | E-mail | 22. srpna 2016 v 11:38 | Reagovat

Dobrý :)  :O :D

5 Ennie | Web | 27. července 2017 v 11:11 | Reagovat

Ahoj! Tvůj komentář mě potěšil :D. Už jsem žádný nečekala...ale tuhle jsem přemýšlela, jestli píšeš aspoň "do šuplíku" občas? :)

Jo, s těmi lidmi je to občas těžký. Já mám naštěstí okolo pár lidí, který rádi cestují :). Teď jsem byla s jinou kamarádkou po Itálii :D. Ale vždy jsem chtěla velkou skupinu lidí, s kterými bych jezdila na fesťáky :D :D no a to zas nemám já :'(.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama